20. Kotelní jezírko a totální vyčerpání

Od Nového roku jsme nikde necourali. Zastesklo se nám po horách a sněhu a tak nedělní dopoledne vyrážíme na „Komárku“ (Komáří hůrka 808 m). Petr má nové zimní boty, tak je potřebuje otestovat, a ještě si cestou tam ještě musí vyzvednout rukavice, které si objednal.

Teplota klesá s přibývajícími výškovými metry a je pod mrakem. Přijíždíme na parkoviště pod Komárkou a k našemu překvapení se k nám hrne obsluha parkoviště. Auta stojí všude kolem nás a původní parkoviště je zvětšeno na dvojnásobek. Platíme parkovné a když vidím, že téměř všichni směřují k Sedmihůrské vyhlídce, rozhoduju, že bysme mohli jít na druhou stranu a jít ke Kotelnímu jezírku.

Jsem unešená z pohledu na České středohoří a fotím jako o závod 😀 .

Další překvapení je to, že prostor před restaurací je za železnou bránou a tedy nepřístupný. A těch lidí…… No nazdar! Snažíme projít na cestu mezi sáňkaři a bobaři. Není to snadný :))). Jenže jsme na cestě ke skiareálu a tak potřebujeme přejít na druhou stranu. Chvílemi se bořím do sněhu až po kolena a navíc pořád sleduju sjezdaře, aby nám nepodrazili nohy 😀 .

Stále se bořím do sněhu. Mám pocit, jako by mi umrzly prsty na nohou a chvilku přemýšlím o tom, že se vrátíme. Pak si ale řeknu, že když už to bude moc, zuju se a půjdu chvilku bosa, pak se mi prsty krásně ohřejou 🙂 . I když je cesta celkem únavná (lyžaři, co kolem mě projíždí nebo prochází do kopce, to mají podstatně snažší), jsem jako v sedmém nebi – žůžo 😀 . Cestu musím kličkovat a hledám snažší průchod (to bude kilometrů navíc 😀 ). Otáčím se pohledem ke Komáří vížce.

Konečně přicházíme k odbočce ke Kotelnímu jezírku. Lesní cesta je nádherná a chvíli máme pocit, že jsme jediní na světě.

Jen chvíli!!! Potom co chvilku uhýbáme z cesty sáňkařům, bobařům i lyžařům!!!

Petr celou cestu z kopce mluví o tom, jak se mu pak nebude chtít jít do kopce, tak mu říkám, že půjdeme hodně pomalu (jak moc pomalu jsem v tu chvíli neměla ani tušení!). Navíc cítíme, jak se otepluje, čím níž jsme. A to je příjemný 🙂 .

Čím dýl jdeme, tím houstne frekvence těch, co nechodí pěšky, takže musíme často uhýbat na kraj cesty. Houstnou i řady „pěšáků“.

U jezírka je nával. Chodím sem a tam a snažím se fotit tak, abych na fotkách neměla pořád lidi. Je to docela fuška 🙂 .

Jsou tu téměř všichni, kterým jsme uhýbali z cesty! A všichni mají stejný nápad – pauza na svačinu! Jdeme k turistickému přístřešku na břehu jezírka, tam je míň lidí, pak si dáváme tradiční kafíčko 🙂 .

Dlouho se nezdržujeme a vydáváme se na zpáteční výstup. Zase ten kopec! Lezu jako šnek a je mi děsný vedro. rozepínám bundu i mikinu u krku, šátek na hlavě mám celý propocený! Jak si tak dýchám s hubou dokořán, cítím, jak mě bolí čerstvě „odkamenované“ zubní krčky. Pusu přívírám, z nosu mi pořád teče a tak navíc pořád smrkám. Takhle se zrovna moc dobře nedýchá! Zastavuju každých pár metrů. Navíc zase uskakujeme z cesty, což v mém případě vypadá jako tanec v křeči.

Postupně mi hrozně těžknou nohy a ramena a já už zase nevím, co se se mnou děje. Petr je fakt trpělivý a vyčkává, než se zase ujdu pár kroků. Na rozcestí se opírám o závoru a doufám, že se mi uleví. Fojtovická pláň se zdá být nekonečnou. Chce se mi si sednout a odpočívat, hlásek v hlavě na mě ale hučí, abych nezastavovala, že musím jít dál! Každou chvilku jdu do předklonu, kdy cítím, že mám sílu to ujít, jakmile se ale narovnám, motá se mi hlava a mám co dělat, abych zvedla nohu.

V jednu takovou chvíli nás dojde běžkař, který říká, že je třeba se pořádně vydýchat. Hergot, jak já mu závidím jeho energii! Pán se s námi dává do řeči a v jeho přítomnosti se necítím tak zoufale. Asi z něj tahám trochu té báječné energie, která mě opustila. A to je mu neuvěřitelných sedumdesát let! Touha po odpočinku mě ale stále nepřechází.

Chce se mi brečet zoufalstvím, chci si sednout, chci, aby mi zase bylo fajn! Nějakým způsobem se mi podaří dojít až ke Komáří vížce, kde se na chvíli opřu o malý přístřešek. Zmobilizuju poslední zbytky energie a vydáváme se na cestě k autu. I když je teď cesta z kopce, mám co dělat, abych došla.

Sedám si do auta. Jenže vyhráno nemám. Teď mě pro změnu chytají křeče do kyčlí!!! Kruci, kdy to skončí!? Padají mi víčka a chce se mi hrozně moc spát. I cesta z parkoviště domů a tři poschodí mi dávají co proto! Dovalím se jen do postele, kde mě zase chytají křeče!

Hodinu a půl ležím a jen poslouchám audioknihu. Navečer jedeme ještě nakoupit. To už mám víc energie ale i přesto jdu brzy spát. Zase bude líp!