Sedět venku se šálkem kávy nebo něčeho „ostřejšího“ (jako třeba víno 😀 ) a naslouchat zvukům kolem sebe. Báječný pocit! Šumění větru, vzdálené zvuky ze silnice, zpěv ptáků a bzukot hmyzu….. Pokud slyším takovou „kakofonii“, je to fajn. V loňském roce si soused postavil šest úlů nedaleko nás. Byla to krásná představa, jak kolem poletují „mladušky“ a sbírají pyl, ze kterého následně vyrobí sladký a voňavý med. Občas k nám zalétly na „návštěvu“ a my je pak vypouštěli zpátky na svobodu. Bylo to fajn.
Říkala jsem si, že když se k nim člověk bude chovat ohleduplně, bude to příjemné soužití. Dostala jsem i žihadlo od jedné „strážkyně úlu“ v podvečerních hodinách, přestože jsem byla vzdálená několik metrů od úlu. Vlastně jsem ji i viděla vyletět z jednoho z úlů, „výstražně“ obletěla sousedku Báru, která byla dokonce blíž než já, a od ní si to pak namířila rovnou na mě a vlétla mi do vlasů. Následky zná asi hodně lidí 🙂 . Bolelo to jaxviňa, ale říkala jsem si, že jsem tam prostě neměla „otravovat“!
Abysme toho krásného měli kolem sebe co nejvíc, napustili jsme vodou kalfas (pro neznalé je to nádoba na maltu, aby ji měl zedník při ruce), ke kterému se začali slétali ptáci, aby se napili. Prostě jsme ten život mohli pozorovat z pohodlí domova 🙂 .
V dubnu jsem naskládala z jedné strany kalfasu kameny, aby se ptáci mohli napít i když nebude voda až k okraji. Poletovali tu nejen špačci, ale také žluny, kosi, zvonci a červenky. Radost pohledět. Občas se přišla napít i nějaká místní kočka. Tahle pohoda ale netrvala dlouho. Nejen, že úly se rozrostly o další patra, ale také pod zahradou za plotem se objevily. A soused není žádný „troškař“, postavil tam rovnou čtrnáct úlů, které už měly i patra a navíc je otočil směrem k naší zahradě!!! Další úly má ještě v blízkosti jejich domu a navíc zasvětil do včelaření ještě dalšího souseda, takže včely, kam se podíváš! A to doslova!!! Jednou jsem si troufla jít blíž a natočit si je (protože jich nebylo tolik, tak jsem byla hooodně odvážná 😀 ).
Teď už raději nechodíme bosky. Při posezení na verandě je slyšet bzukot jako v úlu a co víc, včelám se nejspíš vůbec nelíbí, že tu sedíme a často na nás jen tak útočí! Několikrát jsem taky byla svědkem toho, že když se nějaký odvážný ptáček chtěl napít, „vrhly“ se na něj, bestie! Vždycky jsem si myslela, že se jen napijí a zase letí dál, ale tady si doslova přisvojili tohle „území“ a nechtějí se o ně s nikým dělit. Takže postupně sem ptáci přestali létat pít a drželi se v bezpečnější vzdálenosti. Přestože vím, jak jsou včely užitečné, začala jsem je nesnášet!!! Ráno sem přiletí už kolem osmé a vydrží tu až do devíti do večera.
A teď „babo raď!“. Nepředpokládám, že soused včely přestěhuje (neříkám, že se nepokusím s ním promluvit), takže nejrychlejší řešení je: zbavit se vody! I když kalfas není zrovna okrasnou nádobou, bylo to s vodou takové…… příjemné.
Nechali jsme tu vodu vypařit. Do poslední kapky, která v něm zbývala, včely „pevnost“ neopustily. Teď zeje prázdnotou a první návštěva Táni a Adama, kteří se dnes přijeli k nám podívat, už mohla být „naboso“ 😀 .
