Dva roky života v maringotce uplynuly jako voda. Na začátku jsem netušila, jestli jsme vůbec schopni takhle žít, ale je to neuvěřitelně úžasný! I zásoby dřeva už máme nachystané s malým předstihem oproti loňsku (jo, ještě by to chtělo jeden dřevník, aby mělo dřevo čas pořádně vyschnout 🤔). A díky „Bohouškovi 2“ (pro ty, co nečetli všechny příspěvky, je to klimatizace, kterou jsme si pořídili místo termoventilátoru – Bohoušek) jsme schopni přežít neskutečně žhnoucí letní dny. Jednoduše ráno vyvětrám pak zavřu, zatáhnu závěs, který je termoizolační, pustím Bohouška a „fertig“ 😅.
Jenže jak čas letí, přírodní živly mají vliv na naší Rapetku. Veranda potřebovala obnovit nátěr a tak po naší návštěvě Mallorky jsme nakoupili lazuru, stejnou, kterou Petr vloni natíral schody, který vyrobil z palet. Jen tak pro zajímavost, natřel to asi pětkrát a je to tak důkladný, že když trošku naprší, na těch schodech to v těch gumových kroksech, co nosím, děsně klouže!!! 😁
Po vytrvalých letních deštích a chladných dnech jsme zjistili, že voda už tak lehce nestéká po stěnách maringotky, ale že se už viditelně začíná vsakovat. Nedá se nic dělat, musíme dát Rapetce nový kabátek. Pravda je, že jsme si mysleli, že nás to bude čekat až příští rok, ale člověk míní…. A tak jsme koncem srpna nakoupili lazuru v barvě piniové a taky stříkací pistoli na lazuru (a pevně věříme, že bude fungovat) a teď už jen najít ten správný okamžik….
Není dobré čekat příliš dlouho a tak když zářijové počasí ukazuje přívětivou letní tvář, druhý víkend jdeme na to. V sobotu oslavíme osmé narozeniny mladší vnučky a v neděli ráno už Petr tahá palety, které si chystá místo lešení. Já zatím připravuju snídani. K obědu mám naplánované řízky, ale vypadá to, že nakonec budu muset improvizovat, času na vaření bude nejspíš děsně málo.
Pod ložnicové okno Petr navrství palety do výše, aby dosáhl až ke střeše. Pak chce po mě, abych okno „oblepila páskou a igelitem, ale jak?! Mě ty palety sahají skoro až po ramena!!! Tak na tohle já teda nepolezu, to fakt NE! A tak Petr přináší rozkládací (mimochodem velmi nestabilní!!!) skládací židli. Pak mi ještě posune vrchní dvě palety tak, že tvoří malý schůdek. No…. to by snad šlo…. 🤔. A tak se šplhám (s Petrovou pomocí, samozřejmě 😆) nahoru. Wow, já jsem nahoře 😀 ! Fajn, teď jen roztáhnout igelit (takový ten tenký a poskládaný do miniaturního obdélníčku!!!) a oblepit to okno. Petr se mě stále dokola ptá, jestli chci pomoc a i přes mé protesty leze za mnou nahoru. Jenže ty palety nejsou pevné, jako skála a lehce se pod každým pohybem pohupují. Fuj, je to nepříjemný!!! Ale nakonec máme okno přikrytý a Petr jde vyzkoušet stříkací pistoli. Kupovali jsme ji s obavami, jestli fakt bude fungovat, tak jsme zvědavi. Není to taková „brnkačka“ jak jsme si mysleli. Barva se sice dostává i do „zámků“ (mezery mezi jednotlivými palubkami), ale přes veškerou snahu stéká. A tak přichází na řadu i váleček, kterým Petr stékající barvu rozetře (já více méně roztírám už jen kapky, které se tvoří na krajích palubek, aby tam nezůstaly „viset“). Jak se říká – „člověk může bejt blbej, ale musí si umět poradit“ a nebo „učený z nebe nespadl“. Přesně toho se držíme 😀 .
Ještě v neděli Petr stihne udělat dva nátěry a navíc ještě přesune část palet na přední stranu, a udělá první nátěr i tady. Dobrý pocit z dneška nám trochu kazí noc se zadělaným oknem – pro mě DĚS!!! Ráno jde Petr do práce a když přijde, fouká vítr, takže se nedá pokračovat. Sundáváme igelit z okna, protože další noc už bych asi nedala 😀 . Stejné počasí je i v úterý a tak Petr vrací palety zase k boční stěně, protože tam už zbývá udělat jen jeden nátěr. To ale volá brácha, že chce jet na den nebo dva do Jizerek a já bych ráda jela s ním (jako předloni, když jsme spolu jeli do Českého ráje – já si užila chůzi a brácha kolo). Do večera máme zaplacené „ubytko“ a ještě večer si balím věci, protože ráno už pojedeme. Petr jen ode mne chce, abych jen znovu zakryla okno, protože když bude příznivé počasí, udělal by ten nátěr a jedna stěna by byla hotová a mohl by pokračovat vpředu.
Ráno jsem na nohou ještě před budíkem. Bleskově se umyju, beru strečovou folii (tou jsme zakryli dveře a okno vpředu a bylo to lepší než tím igelitem), papírovou lepící pásku a hurá na palety. Nahoru to šlo nějak dobře, paráda…….dopr…..nechala jsem na stole nůžky!!! A tak zase hurá dolů a s nůžkama zase nahoru. I po druhý je to paráda (když se mi Petr neplete pod nohy 😀 ). Ani s tou fólií to není ale žádná sranda! Jednak fouká trochu vítr a pak se mi potvora vždycky přilepí k sobě a ne a ne se odlepit!!! Ale pak už to mám a jsem na sebe patřičně hrdá a zálibně si prohlížím svůj výtvor. Ve chvíli, kdy chci slézt dolů a couvám, uhnu nohou o pár centimetrů doleva, jenže tam je na paletě větší mezera mezi prkny a já najednou balancuju nad okrajem!!! Naštěstí se mi povede udržet rovnováhu a tak chvíli jen tak stojím a funím s představou, jak jsem mohla ležet rozpláclá pod hromadou palet a z „vejletu“ je prd! Tak ještě jeden nádech a výdech a velmi opatrně slézt….uff, jsem dole a jsem celá 🙂 .
Odpoledne Petr využívá toho, že nefouká a tak zdárně dodělá třetí nátěr. Rychle využívá bezvětří a ještě udělá část přední strany a…znovu fouká vítr!!! Z toho tahání palet už začíná být Petr unavený. No jo, kdysi toho stíhal víc najednou a teď už to tak rychle nejde (ani mě 😀 ).
Z Jizerek se vracím v sobotu. Pořád se nedá dělat, ale v neděli se opět vítr zklidňuje, takže se povede dodělat přední strana a dokonce i druhý bok dostává první nátěr 🙂 . V pondělí chce Petr objednat záruční servis Bohouška (klimatizace), protože už ho máme rok! Snad nebudeme muset čekat moc dlouho? Opak je pravdou, servisáci přijdou už zítra ráno v osum!!! Paráda, takže musíme odstranit zakrytí venkovní jednotky klimatizace, aby se k tomu dostali. Naštěstí je všechno v pořádku a „servismani“ odjíždí asi po patnáctí minutách.
Další dny se únava prohlubuje a vítr nás opět oblažuje svou přítomností. To Petr aspoň trochu pomáhá sousedce, která pro změnu rekonstruuje svou kuchyni a i jí se z různých důvodů práce protahuje čekáním) na lidi, kteří jí pomáhají s jednotlivými pracemi), ale teď už je konečně kuchyně aspoň funkční.
Teprve až další neděli se nám daří dodělat Rapetce „nový kabát“ a taky chce Petr mít i všechno uklizené. Oslava práce u nás i u sousedů se nese v duchu grilování 🙂 . Veranda zabrala tři dny práce, celá Rapetka pak tři neskutečně dlouhé týdny, ale teď….. sluší jí to 🙂 . Slavit se rozhodla i obloha, která nám vykouzlila krásný západ slunce. Nikdy by nás nenapadlo, že práce kolem maringotky budou stejné jako na baráku (ne-li horší)!
