Jedním z důležitých faktorů, pokud žijete v maringotce nebo podobném způsobu života, je mít dostatek dřeva. Dostatek suchého dřeva. Jo, jasná věc pro zkušené, co běžně topí v kamnech nebo pro zkušené chataře či chalupáře. Pro lidi odchovaný dálkovým topením v paneláku to tak jasný není :))). První dřevo jsme objednávali koncem srpna. Já tvrdé dřevo, Petr měkké. Od každého 5 prms (pro neznalé, jako jsme byli i my, to znamená 5 kubíků sypaného dřeva) a mělo být štípané.
Ukázalo se ale, že jsme oba objednali dřevo od stejného dodavatele, přesto že jsme každý reagoval na jinou nabídku. Když přivezli měkké dříví, ani jednoho z nás nenapadlo, že není štípané, dokonce jsme měli pocit, že je toho fakt hodně! My jsme prostě byli nadšený, že už máme dřevo a klidně už můžeme topit 😀 . Nadšeně jsem běhala kolem a fotila NAŠE DŘÍVÍ :))).
Várka tvrdého dříví přijela za dva dny. Opět pocit, že je toho strašně moc, ale tentokrát už se ptáme, proč není naštípané. Odpovědí bylo, že tahle velikost se bere jako štípané. Pro představu ty špalky měli v průměru od patnácti do dvaceti centimetrů. Protože jsme o tom neměli ani páru, zbytečně jsme se nedohadovali, přesto jsem utrousila, že v ceně měla být i práce za štípání. Nu což, dříví mělo být vhodné rovnou k topení a protože se už zima pomalu hlásila, byli jsme šťastný, že UŽ! máme dříví do kamínek.
Až teprve časem nám došlo, že je velký rozdíl mezi sypaným a rovnaným metrem. Sypaný totiž v reálu může být o více než polovic menší množství. My z deseti kubíků dřeva měli sotva pět!!! Dřevo taky nebylo vhodné k okamžitému topení, protože v kamnech ještě syčí. Z celého toho množství nám zbývá jen něco málo pod kamny a vedle nich a další dřevo musíme objednat!
Věděli jste o tom, že je rozdíl při stejné teplotě uvnitř maringotky pokud je venku různě? Když je venku mrazivo, větrno nebo deštivo a uvnitř je patnáct stupňů, je nutné co nejdříve zatopit a zvýšit teplotu. Pokud ale venku svítí sluníčko a zpívají ptáci, může být venku klidně i teplota kolem nuly a uvnitř je příjemně i s pouhými patnácti stupni 😀 . Takže ty „dlouhé“ zimní večery a studený vítr konzumují velké množství dřeva 🙂 .
Od listopadu (možná už od konce října) se střídá vítr s větrem. Někdy „jen“ fouká, jindy cloume celou maringotkou. Letos ale mám pocit, že ten vítr snad ani jeden den neskončí. A únor je snad nejhorší. Pravdou je, že to nejhorší je právě v tu chvíli, kdy to je, to ví snad každej :))). Je už půlka měsíce pryč a blíží se pomalu víkend. Ve čtvrtek Petr ráno vstává do práce a protože celou noc zase fičel vítr a snažil se Rapetku posunout z místa, tak jsem toho moc nenaspala. Deset minut po páté se Petr pere s dveřmi, které díky náporu větru nejdou otevřít. Pocit zodpovědnosti ze včasného příchodu mu ale dodává dostatek sil, takže nad větrem vítězí 😀 . No vypadá to, že spát už rozhodně nepůjdu! Po asi půlhodině vítr sílí. Naráží do Rapetky i do všeho, co je pod ní. Dřevo už skoro žádné není, tak cloumá vším ostatním. Slyším, jak silně hučí. Není to vůbec nic příjemnýho! Jdu na záchod a jak opět naráží vítr do stěny, mám pocit, že se „páře“ stěna maringotky! Fuj!!! Kruci, další děsná kovová rána!!! Tohle je fakt děsný! Volá Petr, že dojel do práce v pořádku a tak se mu svěřuju, že ty zvuky jsou děsný a že asi zdrhnu k sousedům, ale že musím vydržet do rozumného času, přece jen šestá ráno je trošku moc brzo, že?!
Jo, jenže ten vítr si cosi pod maringotkou vypůjčil a začal tím v krátkých intervalech tlouct do kovového podvozku! Ježíši, jak se to děsně rozléhá uvnitř!!! Tak tohle fakt nedám! Normálně mám stažený žaludek a nechci čekat, až se tenhle koncert rozšíří o další nástroj!!! Přesně v šest třicet sedum volám SOS! „Baru, můžu k tobě do azylu?“ Naštěstí je Bára vzhůru a říká, abych hned přišla :))). Jasně, popadnu hrnec s omáčkou k obědu do tašky, přihodím k tomu banán, mobil a noťas a práší se mi za patama!!! Hned ve dveřích říkám Báře, že jsem se snad v životě takhle nebála. Uff, jsem v klidu. Tady totiž není to hučení větru slyšet. A ten pohled z okna na východ slunce….
Jo, je velká výhoda mít báječný sousedy 😀 . Chvilku se vzpamatovávám z nastalé situace, že někomu vpadnu po ránu do baráku (myslím, že jsem z toho mimo víc, než Bára 🙂 ) a pak si pouštíme filmy a „debužírujeme“ 😀 . Do toho mi zvoní telefon, že nám přivezou asi za hodinu dřevo, to je senzace 😀 . Kupodivu ve chvíli, kdy přiváží dřevo, je vítr asi na svačině 😀 .
Ještě dopoledne si musím dojít domů pro prášky, které jsem v tom „kraválu“ zapomněla a špagety k obědu. Vítr má sice pořád ještě v nárazech velkou sílu a hučí pod maringotkou, ale té ranní síly už nesahá ani po kotníky. Obhlížím situaci. Takže velká kovová rána – vítr smetl poklici ze zavařovacího hrnce! A to pravidelný bouchání – to se uvolnil „rudlík“ a mlátil sebou o podvozek!!! Jo, teď se tomu řehtám, ale zopakovat bych si to nechtěla :))). Jak říkávala moje panímáma (chcete-li tchýně) „tohle se ti stane jen za života, po smrti už ne!“. Takže vězte, že já žiju 😀 .
Jen pro zajímavost! větrná bouře, co mě vyhnala z domova, se jmenovala Dudley, kterou hned v pátek večer vystřídala bouře Eunice (tu už jsem zažila u Lenky v Hostivicích, kdy se díky nárazům větru prohýbaly okenní tabule). A tuhle bouři vystřídala hned začátkem dalšího týdne bouře Franklin. To už jsem přemýšlela nad tím, kdo tomu dává tyhle pitomý jména a jen o minutu později čtu titulek, že meteorologům došla připravená jména pro bouře (jo, objevil se mi článek z roku 2020) :))).
