Pár týdnů jsem „obcházela“ stejnou trasu dvou a půl kilometru. Sama sebe jsem překvapovala svou výdrží a co víc, mě to fakt bavilo. Líbilo se mi, jak je každý den jiný, blížil se květen, sluníčko začínalo hřát a kolem se to začalo zelenat a kvést. Nádhera!!!
Jenže co kdybych šla dál? Zvládnu to? Tahle bývalá výsypka má mnoho cest a já nemám ani tušení, kam která vede! Ale co, když už mě budou trochu bolet nohy, tak se prostě vrátím, v nejhorším případě si někde sednu, odpočinu si a kdyby bylo nejhůř, mám telefon a zavolám si SOS! 😀
Ta zvědavost mě přepadala vždycky, když jsem měla dost času na „objevitelské cesty“, jak jsem si pojmenovala své pokusy o delší trasy. Najednou jsem byla OBJEVITEL :D. No a to už je co říct, ne? I když jsem postupovala velmi, ale velmi zvolna :).
Po jedné z těch cest (stará silnice) jen občas projelo auto. Takhle brzy tudy jezdili jen myslivci, co obhlíželi místní faunu. A ta tady je fakt bohatá – zajíci, srnky i divočáci.
A tak se stalo, že kolem mě projíždělo auto, starý Peugeot, který dělal dost kraválu. Auto zastavilo a z okénka na mě vykoukl jeden místní myslivec, a jak jsem později zjistila, i výřečný lovec „ženských trofejí“ :D. No a ptal se mě, co tu dělám tak brzo ráno a sama a jestli to dělám proto, abych zhubla! Sprosťák jeden! :)))
To jsem mu ale neřekla, protože by měl být člověk slušný, ne? Pak jsme se rozloučili a on odjel….. Co to je? Co to cítím? Hranolky!!! No fakt, táhl se za ním odér jak z friťáku. Podle něj jsem ho pak vždycky poznala 😀
No a já si řekla, že když on jezdí na olej z friťáku, tak já přece zvládnu ještě pár desítek metrů cesty! Jen pod ten kopeček…. A zvládla jsem to!
Doma jsem si pak sedla k počítači a zjišťovala jsem, kolik jsem ušla kilometrů.
Hurááá čtyři a půl kilometru! No to je paráda. Začala jsem se těšit, až překonám hranici pěti kilometrů.
Předchozí ……………………………………………………………………………………………………………………. Další