Koncem dubna jsme vyjeli na Komáří hůrku, kde jsou různé pěší i cyklotrasy. Pamatuju si, když jsme sem jeli jednou na jarní procházku, že jsme se jen krátce prošli kolem Komáří vížky a pak honem zase domů. Byli jsme tu pak ještě párkrát, a to už jsme došli až na Sedmihůrskou vyhlídku, o které jsem do té doby neměla ani tušení :). Z parkoviště jsou to asi dva kilometry, takže tam a zpátky nám stačilo „bohatě“ 
Tentokrát jsme chtěli jít přece jen kousek dál. Petr už si s sebou vzal hůlky, aby vyzkoušel, jak se mu s nima bude chodit. Původní plán byl – dát si na Sedmihůrské vyhlídce kávu, jenže jsme si ji zapomněli uvařit :D. Navíc tu bylo i obsazeno a tak jsme pokračovali v cestě ještě necelé dva kilometry, kde je přístřešek Pod sedmi štíty a tady jsme si dali svačinovou pauzu. Potkali jsme tu dva chlápky, co chodí po turistických cestách a opravují značení. Vždycky jsem chtěla někoho takového vidět a teď se mi to splnilo :DDD.
Poradili nám, že se před bývalou hájovnou můžeme vydat vpravo po modré značce. Došli jsme až k Sedmi štítům, kde jsme se osvěžili vodou a pak jsme pokračovali po modré. Byli jsme překvapeni touhle trasou, jak je příjemná. Došli jsme až na louku s pěkným výhledem, kde mi taky zapózovala ještěrka 
a fotila jsem starý sklep.
Odtud jsme se pomalu vraceli k rozcestníku pod Komáří hůrkou a pak zpátky na parkoviště.
Tahle osmikilometrová procházka nás nadchla, a protože není náročná, navrhl Petr, abysme sem vzali mamču.
Takže po třech týdnech jsme opět na Komáří hůrce, tentokrát tedy jdeme ve třech :). Svačinu si dáváme opět v přístřešku Pod sedmi štíty, protože Sedmihůrská vyhlídka je opět obsazená :D.
I mamince se cesta moc líbila a zvládla ji i přesto, že většinu času covidového nouzového stavu nikam nechodila :D. Je prostě skvělá!
