Pohádkový les v Bílině začal vznikat už v roce 1974, kdy pan Jaroslav Sekyra vyrobil a umístil první postavičky. V průběhu dalších let pod jeho rukama vzniklo dalších asi sto třicet pohádkových postaviček. S přibývajícími léty a i díky tomu, že se mu nedostalo ani finanční podpory, přestal s touto činností. Zub času a vandalství se ale na většině z nich podepsalo. Od roku 2018 se ale život do Pohádkového lesa vrátil a díky spolku Pohádkový les Bílina z.s. se tu objevují nové a nové postavičky.
No a do Pohádkového lesa chceme jít s vnučkou Justýnkou, kterou dnes hlídáme, protože do školky může jít až v pondělí. Je ráno kolem sedmé a my jedeme vyzvednout Justýnku. Starší vnučka Jasmínka jede do školy. Cestou se zastavíme za mamkou, tchýní, babičkou i prababičkou v jedné osobě Mirkou 😀 , tedy mojí mamkou 🙂 , aby si užila pravnučku.
Pak jedeme domů odvézt věci a vyrážíme k „Pohádkáči“. Minulou sobotu totiž byly nainstalované nové postavičky a tak je jdeme omrknout.
Už od příchodu k lesíku nám Justýnka oznamuje, že už jsme daleko :))). Kopec se jí taky úplně nelíbí, ale jakmile uvidí první figurku, zapomíná na to, že by jí už mohly bolet nohy a běhá od jedné figurky ke druhé 😀 .
Já běhám za ní a fotím jak zběsilá 😀 . A přitom mi hlavou běží myšlenky na to, že bysme mohli dojít až k rybníkům v Bezovce…..no uvidíme :))).
Ještě ale raději nic říkat nebudu, ale myslím si, že je lepší čas trávit venku, zvlášť když jsme tady teď ráno jediní návštěvníci a sluníčko krásně hřeje.
Přicházíme k hrochovi a Justýnka chce vlézt dovnitř, tam je ale plno kamínků od dětí, tak je postupně vyhazuje ven, pak vleze do hrocha a Petr zkouší vylézt na něj – no není ta fotka úžasná?
U Macha, Šebestové a psa Jonatána se Justýnka ptá, kdo to je a tak jí slibuju, že jí je doma pustím. Pak jí upozorňuju na to, že má Jonatán něco v tlamě. Justýnka kouká a vytahuje malovaný kamínek, ze kterého má velkou radost a od té chvíle ho nedá z ruky 😀 .
Já tu postavičku na kamínku neznám, ale dozvídám se, že umí lítat :))). No jo, jsem „starší vydání“ a tak nemůžu znát všechno 😀 .
Ještě pořád má Justýnka dobrou náladu a běhá kolem dokola. Pokud nezná nějakou postavičku, ptá se a já jí trpělivě odpovídám.
A pak se ptám, jestli se půjdeme podívat dolů na rybníky a oba souhlasí. Justýnka ještě pořád hledá postavičky, tak jí vysvětlujeme, že tady už postavičky nejsou. Že nejsou?
Dívá se kolem sebe a volá: „slon!“, no vážně je to slon, vidíte ho taky? Pak kouká na vyvrácený strom a….. „zombík“, hele, já vážně nevím, kam na to chodí :))))). A pak už vidíme rybník, kde jí děda ukazuje, kudy vytéká voda, co protéká štolou.
Jsem zvědavá, jestli uvidíme ryby a tak sleduju hladinu. Nakonec je fakt vidíme a dokonce se mi je povede i vyfotit. Justýnka je nadšená. Než obejdeme rybník Bezovka, už se ptá, jak daleko jsme. Už to začíná být dlouhé a tady u rybníků, i když svítí sluníčko, je pořad ještě dost chladno.
Tak tedy co nejkratší cestou kolem rybníků jdeme domů. Tady se mi ještě povede vyfotit spícího kačera na schodech 🙂 .
Je to senzační, v nohách máme víc než pět kilometrů a zvládla to i Justýnka. Kamínek si celou cestu nesla sama v ruce 😀 .