Na pár dní k nám přijeli Karolča s Ivanem z Prahy a jeden den by rádi šli na Bořeň. No tak jo. Na Bořni jsem byla naposledy před víc jak deseti lety a pamatuju si, že to bylo prvního května.
Auto necháváme zaparkované u garáží na Jižní ulici a odtud tedy vycházíme. Je příjemné teplo a pod mrakem, což je pro mě ideální počasí na „lození do kopce“!!! A hned na začátku jsem překvapená, že tu cestu vůbec nepoznávám. Dřív tu nebylo nic než zeleň, teď jsou tu postavené domy!
Ačkoliv má Ivan operovanou kyčel (nevím jak dlouho to je), za chvíli nám mizí z očí. To bude stejně nejspíš tím, že má oproti nám dlouhé nohy! 😀 Já se už tradičně „courám“ a fotím všechno, co se mi líbí a Karolča se mnou drží krok :))). Cesta se pomalinku zvedá. Je to zajímavý, že všechny cesty k vrcholu vedou do kopce, co? 🙂 Ach jo! 😀 Ještě že na to stěžování si nejsem sama, ani Karolča nemá ráda kopce :)))!
Procházíme kolem Chaty Bořeň. Před třiceti lety tu byly diskotéky a tady jsem „zapíjela žal“ nad tím, že mě po mateřské nevzali zpátky do práce a dostala jsem odstupné 🙂 . Dnes je tu jen malé občerstvení u okýnka, ale ještě je zavřeno.
Asi půl kilometru nad Chatou Bořeň u rozcestníku odbočujeme směrem k vrcholu. Zbývá nám sice jen kilometr, ale cesta se prudce zvedá. Takže nastupuje moje zastavování se po několika metrech 😀 . Zase mi hlavou letí myšlenky typu: co tu zase dělám?, proč už zase lezu někam do kopců?, co z toho mám?, „tenkrát“ to přece nebylo tak prudký! a podobně. Jenže ta představa těch rozhledů ze shora mě nutí stoupat! Naštěstí jsou při cestě k vrcholu místa, kde se můžete pokochat výhledem třeba na kopec Zlatník, který je směrem k městu Most.
Ivana docházíme jen když odpočívá, během chvíle nám zase mizí z očí. S Karolčou vesele debatujeme celou cestu. A taky si užíváme výhledy, které cestou „míjíme“ 🙂 .
Chvílemi nás někdo míjí v opačném směru, pak nás zase občas někdo předhání. Je tu celkem rušno 🙂 . Cestou je pořád na co koukat. Jen já se co chvíli zastavuju a otírám si zpocené čelo!
Když tak pořád stoupáme, napadá mě, jak rychle to půjde dolů a jak na tom budou naše (spíš moje) kolena a kyčle 😀 . A už jsme nahoře! Ivan si hoví na hřejivém kameni (znělec) a čeká, až konečně dorazíme my. Od Chaty Bořeň nám to trvalo něco přes hodinu.
Ani tady nahoře nejsme sami 🙂 . Dokonce jsme svědky natáčení nějakého klipu, který prý budeme moc vidět příští týden v televizi, bohužel ale nevíme přesně kdy, ani na jakém kanálu. No nevadí, důležité je, že jsme byli při tom :))).
Nahoře si užíváme výhledy a Bořeň nás příjemně nahřívá. Asi po dvaceti minutách si ještě uděláme „vrcholové fotky“ a pomalu se vracíme zpátky.
Ivan nám zase po chvíli mizí z očí a Karolča stáčí řeč na mou pouť do Santiago de Compostela, kterou mi letos překazila „corona“! Pak se mě ptá: „…a proč nejdeš rovnou z Čech?“. Na to odpovídám, že už jsem o tom přemýšlela, ale že bych tohle asi chtěla absolvovat ještě s někým, protože ve dvou se to lépe táhne (ať už mít si KOMU stěžovat nebo se s NĚKÝM podělit o radost) 🙂 . A pak se ptám, jestli by nechtěla jít teda se mnou sama! Přemýšlí jen chviličku a pak slyším: „nooo, proč ne? To by mohlo být fakt zajímavý!“
No páni!! To je fofr! Už přemýšlíme, kdy bysme to mohly spáchat, že by to šlo už letos v září, až nám skončí dovolené, že můžeme jít na etapy a ta první by mohla být měsíční a na jaře bysme pokračovaly tam, kde skončíme……. až jsem málem šlápla na velkýho černýho slimáka! To bych asi „vysekla“ pěknou poklonu 😀 .
Dole jsme za poloviční čas než nahoře. Občerstvení v Chatě Bořeň je otevřené a my si objednáváme ovocné pivo. Pak mě Ivan s Karolčou zvou na oběd. Jdeme do Husitské bašty. I tady pokračujeme v debatě „camino“ :))).
Nepřestáváme ani po tom, co přijdeme domů. Naopak! Skoro do půlnoci hledáme věci základního vybavení pro Karolču na cestu od batohu až po „credenciál“.
Pokud vše dopadne dobře, tak to vypadá, že se máte na co těšít 😀 . Pravděpodobně nás čeká téměř tři tisíce kilometrů dlouhá cesta 🙂 .