Už nějaký ten pátek si s Lenkou slibujeme, že někam vyrazíme jen my dvě spolu. Plánovaly jsme třeba cestu do Londýna, kde jsme chtěly navštívit studio Herryho Pottera, ale nebyly zrovna dostupné vstupenky. Pak jsme zase přemýšlely nad návštěvou Říma, což nás ještě neopustilo, ale nakonec jsme si koncem listopadu koupily letenky do Benátek. Termín byl někdy v půlce ledna a my si říkaly, že budeme mít Benátky jen pro sebe, protože je to mimo hlavní sezonu.
Na Štědrý den ráno mi ve schránce přistál mail, který oznamoval zrušení letu a přesunutí na jiný termín, podle kterého bysme měly letět v sobotu pozdě odpoledne tam a v neděli dopoledne už zpátky. No kterej chytrák tohle naplánoval….. 🤔?! S touhle leteckou společností jsme to teda nevyhrály. A tak rušíme let a žádáme kompenzaci ve formě vrácení peněz. Peníze přicházejí v půlce ledna a my opět hledáme termín, který tentokrát připadne na sv. Valentýna!!😀. To je výhra, to asi nevypadá, že Benátky budou jen naše, ale přesto se těšíme.
Máme zabaleno. Na letiště nás veze Lenky sousedka Áďa. Když vystupujeme z auta, nejdřív podávám Lence její batoh, pak sáhnu po mém a ….. prdlo mi poutko!!! No jo, levný batoh, který jsem chtěla jen na courání po městě a rozpadá se při prvním použití?! Doufám, že tenhle výlet mi vydrží bez dalších „pohrom“!
Po otevření „gejtu“ nastupujeme do autobusu a dobrých dvacet minut trvá, než se rozjede směrem k letadlu, které je vzdáleno asi jen tři sta metrů! Pěšky bysme tu všichni byli několikrát 🤔. Pak už ale vzlétáme. Chvíli si užívám let, pak si pouštím „empé trojku“. Nakonec začínám do mobilu psát první okamžiky našeho výletu za hranice všechních dnů 😀. Přestávám vnímat čas. Cítím, že klesáme, ale vím, že je ještě dost času na přistání ……BUM!! Kola letadla tvrdě dopadla na zem a já leknutím skoro vyhodila telefon do vzduchu. Naštěstí se vše obešlo bez nehod (telefonu i mých kalhot 😂).
Na letišti v Treviso přistáváme v půl druhé. Letiště je malé, ale je tu vše, co člověk potřebuje. Lenka hned objevuje pultík, kde se dají koupit jízdenky na autobus, který nás přiblíží k Benátkám (měl by jezdit každou půlhodinu), ale nejdřív toaleta a pak….. Už před časem jsme si slíbily, že si dáme Aperol-spritz hned, jak přistaneme a přesně to také uděláme 🙂 . A vůbec není špatný 😋, přestože nás paní za pultem upozorňuje, že v restauraci v patře mají lepší s více bublinkama.
Popíjíme drink a po chvíli k nám přichází mladý český klučina a ptá se nás, jestli nevíme, jak se dostat do Benátek. Mluví o cestě autobusem na nádraží a pak se prý má přesednout na vlak a nakonec na vodní taxi. Nám se to zdá zbytečně komplikovaný a říkáme, že máme v plánu jet jen autobusem až do Benátek (Lenka mu ukazuje, kde je prodej jízdenek) a teprve pak si vzít taxi na ostrovy. Mladík poděkuje za typ a po chvíli nám i s přítelkyní (pravděpodobně) mizí z očí.
A my se zase věnujeme drinkům s vědomím, že autobus jede každou půlhodinu. Pak si jdeme vybrat k bankomatu nějakou hotovost a míříme ke stánku s jízdenkami, kde ale vůbec nikdo NENÍ 😳!!! No tak fajn, jízdenky se dají koupit i přes QR kód a Lenka hledá nějaký jízdní řád na internetu. Ups… další autobus jede až za dvě hodiny! A najednou máme čas dát si další drink (tentokrát nahoře v restauraci) a k tomu pozdní oběd. No a když už jsme v Itálii, tak rovnou pizzu. Objednáváme a jdeme si na pizzu počkat ke stolu. Čekání si krátíme povídáním se sklenkou spritzu (podle nás byl ten dole mnohem lepší).
Lenka má tu svou mnohem dřív než já, ale to čekání na ní se fakt vyplatilo. Je fakt boží! Přemýšlím, jestli si ještě někdy budu chtít dát pizzu u nás 🤔.
Po hodině a čtvrt strávených v letištní restauraci se sbíráme k odchodu. Scházíme do přízemí a vidíme, že u stánku s jízdenkami už zase někdo sedí. Jdeme se ujistit, že jízdenky, zakoupené přes QR kód jsou platné pro cestu z letiště do Benátek a zpět a zeptat se na stanoviště, ze kterého autobus jede. Všechno je „v cajku“ a protože vidíme, že autobus už je na místě, jdeme k němu. Jízdenky naskenujeme do čtečky u stojanu podle chlápka, co u něj stojí a teď už můžeme vlézt do autobusu. Uvnitř je vedro, ale máme ještě dost času a tak se jdeme ještě nadýchat vzduchu. Už po chvíli přichází řidič a vybízí nás k nástupu. Odjíždíme o celých třináct minut dřív, než je v jízdním řádu a tak si říkáme, že až se budeme vracet zpátky, musíme mít dostatečný předstih!
Po necelých čtyřiceti minutách jsme na pevninské části Benátek. Teď si musíme koupit jízdenku na vodní MHD (jednorázová jízda stojí 9,50 €) a zjistit, kterou zastávku vystoupit. Nastoupíme na loď a jedeme vstříc dalšímu dobrodružství.
Vystupujeme u mostu Rialto. Odtud už jen asi šest set metrů pěšky úzkými uličkami k našemu ubytování. Hledám cestu na mapách.cz, ale stále mi to „vyhazuje“ hlášku, že si mám stáhnout mapu jižní Itálie (ale tu já přece nepotřebuju?!). Tak nás vede Lenka. Prodíráme se davy lidí a nám dochází, že Benátky rozhodně nebudou jen pro nás 😄, jak jsme si myslely. V sezóně to tu musí být ještě mnohem horší! Později se dozvídáme, že právě včera tu skončil tradiční „Benátský karneval“ a i to je důvod tak přeplněných ulic.
Jsme u ubytování. Lence majitelka poslala foto návod, jak se dostat dovnitř, ale i tak není snadné poznat ty správné dveře, protože v každém poschodí (jsme ve druhém) i v mezipatře, jsou na konci schodiště dvoje nebo troje dveře. Nabízí se zkoušení jednotlivých klíčů, jestli padnou 😀. Paráda, zvládly jsme to a jsme „doma“. Pokoj je čistý, jen koupelnu máme přes chodbu (naštěstí se nemusíme o ni s nikým dělit). Výhled máme do dvora, ale stejně tu nechceme trávit moc času.
Pomalu se stmívá. Uložíme věci do pokoje a já v rychlosti zjišťuju, proč mi nefungují mapy. Už vím, kde je „zakopaný pes“. Hledala jsem podle názvu ubytování, ale stejně se jmenuje jiné ubytování na jihu Itálie. Takže už je všechno „oukej“ 😀 a my můžeme vyrazit někam na večeři.
Jedna restaurace kousek od ubytování nám padne do oka. Před vchodem je pár stolečků, na jednom z nich hoří tři svíce, kolem výloh, za kterými si pochutnávají lidé, svítí světelné řetězy a vnitřek vypadá celkem útulně. Než se stačíme podívat na jejich nabídku na stojánku, vychází obsluha (žena asijského původu) a s úsměvem nás láká dovnitř. Působí tak mile, že nabídku přijímáme. Já se cítím ještě plná a tak si objednávám jenom spritz (asi to tady bude mé oblíbené pití), Lenka si objednává mušle a červené víno (oboje prý dobré). Vydržíme tady až do devíti, až mám ze sezení na židli téměř mrtvé nohy (to se stává, když člověku s mojí „podvýškou“ visí nohy přes tvrdý okraj židle 😂). Pak už jdeme rovnou na „ubytko“, kde plánujeme, co podnikneme zítra a kolem jedenácté zalézáme do „kanafasu“.
Ráno se probouzím už před sedmou hodinou do velmi mlhavého dne. Jdu si dát sprchu a napíšu si další část článku. Máme ubytování se snídaní, která by měla být mezi devátou a desátou hodinou. Než tedy bude snídaně, probíráme a měníme naše plány. Původně jsme chtěly jet na ostrov San Giorgo Maggiore, kde je vyhlídka, ze které by měl být krásný výhled na celé Benátky, ale když je ta mlha, nic z toho nebude. Taky bylo v plánu jet na ostrov Burano omrknout barevné domky, čemuž by mlha vadit neměla. A tak dnešní úkol zní: dostat se na Burano a pak se uvidí, co dalšího stihneme. Jednoduchý, ne?
Snidani nám paní domácí připravila moc dobrou. Na prostorné chodbě před pokojem jsou kromě pohovek a křesílek taky stolky se židlemi a dva větší stoly, které jsou prostřené ubrusy a připravený bufet. Na to, že snídáme jen my dvě, je toho celkem hodně na výběr (k pití džus, káva i čaje, pak jsou tu topinky, croissanty, sušenky, máslo, sýry, marmelády a dokonce i nutely). Paní domácí je milá a ochotně nám radí, kde si dát kávu se zákuskem (a jakým) nebo do které restaurace zajít. Hned po snídani vyrážíme směrem k mostu Rialto, kde bysme mohly v informacích zjistit, jak se dostat na Burano.
V informacích nám slečna říká, že linka na ostrov Burano jede z Fundamente nove, která je odsud asi jeden kilometr pěšky a jízdenku si můžeme koupit až na místě. Na mapách si najdeme cílový bod a vyrážíme po svých. Dneska lidí znatelně ubylo. Procházíme úzkými uličkami, které se mění na různě velká náměstíčka, přecházíme můstky, která spojují jednotlivé ostrůvky Benátek.
Takže není pravda, že v Benátkách je jen rovina, protože téměř všechny mosty přes kanály jsou vlastně schody nahoru a zase dolů.
Cestou nahlížíme do výloh obchůdků, míjíme kavárny a restaurace. Najednou máme pocit, že jsme v ulicích Benátek úplně sami a navíc v místech, která asi nejsou úplně turisticky vyhledávané. A mlha ten pocit ještě umocňuje.
Podle mapy bysme už měly být téměř na místě. Ještě předtím si Lenka doplňuje pitnou vodu do lahve a pak….. jsme na místě, široko daleko nikde nikdo, jen prázdné uličky a pak už jen hustá mlha nad vodou. Podle paní v informacích u mostu Rialto bysme si tu měly koupit jízdenku, jenže tady není nic, ani automat. Jediný QR kód na sloupku před stanicí nás navádí na nějaké informační stránky v italštině a ty se ani zdaleka nepodobají místní dopravní sítě. Chodíme po malém molu sem a tam. Po chvíli přijdou nějací lidé. Je to mladý pár s dítětem a stejně jako my zkoušejí naskenovat QR kód. Pak odcházejí a my také.
Vypadá to, že se dneska na Burano nedostaneme. Je poledne a tak směřujeme alespoň k náměstí San Marco, kde je Bazilika a zvonice sv. Marka a je to jedno z hojně navštěvovaných míst v Benátkách. A pak se zase uvidí, co dál. Motáme se benátskými uličkami a zase jsme blíž k civilizaci, protože je v ulicích víc a víc lidí. Po půl jedné si uvědomujeme, že bysme se mohly najíst. Padne nám do oka malá restaurace, kterých je tady fakt hodně, a tak jdeme dovnitř. Je tu jen pár malých stolků, ale na ten prostor celkem velká televize 😃, ve které běží hudební klipy. Pořád přemýšlím, jestli si mám dát špagety. Já totiž nemá ráda ty u nás podávané těstoviny „al dente“, protože mám pocit, že jsou až moc tvrdé a já si proto vařím těstoviny o pár minut dýl. Jenže když už jsem jednou v tý Itálii, tak bych asi měla ochutnat, abych pak nelitovala, co?!
BOŽE!!! Lepší špagety jsem ještě neměla! A vůbec nebyly tvrdý! 😃
Jsme na náměstí svatého Marka. Moře lidí, holubů a taky tu jsou ještě známky karnevalu. Část náměstí je zastavená nějakou konstrukcí (to asi byla nějaká pódia nebo něco podobného) a taky je tu dost oplocení. Na zvonici, kde je i vyhlídka na město, je zbytečné chodit, protože mlha stále přetrvává. Co teď? Prý je tu první evropská kavárna Florian, která funguje už tři sta let. Jdeme na kafíčko a nějakou tu dobrotu 😃.
Před kavárnou je fronta a my brzy pochopíme, že se tady čeká na místo. Uvnitř je vidět chlapík v livreji, který uvádí návštěvníky dovnitř, občas se tam mihne obsluha v bílém a celkově to vypadá honosně. Podívám se na své oblečení – moje tradiční elastický černý tříčtvrťáky, sportovní tílko a na něm obě své mikiny (bunda mi totiž nebyla pohodlná /chápej malá/ a tak jsem jí nechala ležet v batohu 😅), a připadám si jak turistický „buran“, ale tohle si přece nenechám ujít, ne?
A pak už sedíme u stolku a objednáváme si tradiční tiramisu a kávu, což nás každou stálo bratru 26 € – drahý, ale není to přece každej den, ne 🙂?! Čekání si krátím prohlídkou interiéru, který je po těch letech řádně omšelý, ale nic to neubírá atmosféře, která tu panuje. A káva i dortík jsou tak neskutečně skvělé, že to vynahradí veškeré nedostatky.
Kolem druhé odpoledne opouštíme Caffe Florian, před kterým ještě máme možnost shlédnout „dámu v dobovém kostýmu“, kterou si tam každý fotí (přece musím i já 🙂), a protože máme dostatek času, chceme znovu zkusit štěstí s cestou na ostrov Burano.
Z náměstí sv. Marka tedy opět jdeme k mostu Rialto a znovu zkusíme štěstí na informacích. Jen se chceme vyhnout slečně, která nám udala ulici ale ne stanici, ze které to jede. To se nám ale nepodaří, protože se uvolňuje místo zrovna u ní. Tentokrát jsme vyzbrojeny zkušenostmi 😂 a tak už trochu chápeme ty jejich mapy. Taky si kupujeme dvoudenní jízdenku za dvacet pět eur, která by bývala platila i na autobus na letiště (tu už ale máme zakoupenou). Odtud tedy pojedeme až do stanice S.Marcuola-Casino, pak pěšky do stanice Orto a odtud už jede lodní mhd na ostrov Burano. Mlha se stále drží nízko, tak to asi nebudou žádné výhledy z lodi.
Cestou máme společnost, když si k nám přisedne holka s klukem, mluvící spolu anglicky, ale pak se k našemu hovoru přidá ta holka v češtině, což je vlastně štěstí, protože jsme měly za to, že pojedeme ještě několik zastávek, než dojedeme na Burano, ale ona nám říká, že zrovna tahle loď jede krátkou trasu a tak máme vystoupit už na další zastávce 🙂. Na ostrově přistáváme chvilku před pátou odpoledne. Snažíme se projít ostrov co nejrychleji, dokud je ještě světlo. Jediné, co o něm víme (slyšely jsme) je to, že barevné domy jsou tradicí z dob, kdy se rybáři, žijící na ostrově, vraceli z lovu za tmy a jediné, jak prý poznali svůj dům, bylo podle barvy. Díky barvám je ostrov oblíbený různými umělci a malíři.
Ostrov je také proslavený svými krajkami, které se tu prodávají dodnes. Je turisticky hodně oblíbený a tak je tu spousta obchodů a restaurací. Mlha trochu řídne a dokonce na nás zasvítí i sluníčko. Chvilku postojíme na Piazza Baldassare Galuppi, kde před kostelem San Martino hraje živá hudba a pak se zase vracíme na loď. Celá návštěva Burana nám zabrala necelou půlhodinu 😃. To jsme to stihly celkem rychle 🤔. Do Benátek se vracíme se setměním, ale večerní plavba má něco do sebe. Líbí se mi, jak se světla odrážejí na hladině, kterou čeří lodě i gondoly.
Je čas si dát někde večeři. Restauraci, kterou nám naše „bytná“ doporučila, jsme zamítli. Jsme docela unavené a tak půjdeme do restaurace, která je na cestě „domů“. Objednávám si pizzu, na kterou mám chuť, Lenka zkouší lasagne (ty já nemusím). Přinesou jídlo a Lenka se probírá svou porcí. Diví se, že tam není maso, jen lilek, který nemá ráda. Po chvilce přichází obsluha s tím, že jí donesli vegetariánskou verzi a hned že jí donesou tu správnou porci 🙂. No myslím, že to bylo naposledy, kdy si lasagne objednala 😄. Pizza ale byla vynikající a k ní samozřejmě nesměl chybět spritz (já věděla, že to tady bude jízda 🤣. Než zaplatíme, ještě dostáváme limoncello, což je alkoholický nápoj, který se běžně podává po jídle. Celkem dobrý, jen na nás moc sladký.
Unavené, ale celkem spokojené s tím, co všechno jsme zažily, se vracíme na ubytko. Ty uličky tady jsou si tak podobné, že když odbočíme do té, co by měla vést k „našemu“ domu, najednou se ocitáme v tmavé úzké uličce, která nekončí dveřmi, ale jedním z malých kanálů. Fuj!!! Přesně tohle se nám povedlo i včera, když jsme se vracely z večeře! Udělám fotku, ale díky blesku vypadá ulička osvětlená, což ve skutečnosti není. Vracíme se tedy zpátky a to už se trefujeme do té správné 🙂.
A zítra už odjíždíme. Letí nám to ale až večer v půl osmé a tak máme ještě dost času na návštěvu muzea Leonarda da Vinciho. Na tom jsme se s Lenkou obě shodly a taky ještě jednou navštívit náměstí sv. Marka a v klidu si prohlédnout Dóžecí palác, který byl včera obležen jak turisty, tak stánkaři.
Ráno před snídaní už máme sbaleno a hned po snídani vyrážíme. Mlha nás neopouští ani dnes, ale nám to nevadí. Zážitků máme celkem dost na tak krátkou dobu, co jsme tu strávily 😄. Dnes na náměstí sv. Marka ještě nejsou prodejci se svými pojízdnými stánky a i turistů je tu míň, takže si můžeme obejít celý palác a kochat se pohledy na něj.
Včera tu bylo tolik lidí, že jsme ani nešly k molu za Dóžecím palácem. Dnes je tu (zatím) skoro pusto a prázdno 😄.
No a jeden a půl kilometru odsud už je muzeum Leonarda da Vinciho a možná se cestou ještě stavíme na kafíčko a třeba i na oběd 🤔. Mapy nás opět vedou cestičkami, kterými jsme ještě nešly (a musím říct, že ne všechny jsou dostatečně široké, aby tam třeba prošli dva lidé vedle sebe 😄), ale člověka (chápej mě!) to nutí fotit pohledy na malé kanály s gondolami a mosty, které je protínají. V jedné takové úzké uličce míjíme asi desetiletého kluka, který na mě trochu útočně“bafne“ a pak pokračuje v cestě dál. Vlastně ani nevím, čeho tím chtěl dosáhnout, ale kupodivu jsem se ani nelekla 🤣.
My se pomalu blížíme ke kanálu Grande, ale přes něj v tomhle místě nevede žádný most. Vypadá to, že budeme muset jet gondolou. Lenka měla trochu obavy, protože nemá moc ráda „houpání“ (ani kolotoče 🤣), ale za poplatek jedno euro na jednu osmimístnou gondolu nasedáme a za chvilku jsme na druhé straně, i když níž po proudu.
Za dalších tři sta metrů už jsme u Baziliky Santa Maria Gloriosa dei Frari (muzeum je hned vedle) a protože máme ještě čas, jdeme na kávu do kavárny Bottega del caffe DERSUT, kde se setkáváme se třemi Slovenkami, které dnes teprve začínají pobyt a chvilku si s nimi povídáme o Benátkách. Pak už hurá do muzea. Z venku je to docela malá budova, ale uvnitř nás překvapila rozlohou a množstvím interaktivních exponátů. Nejvíc jsme si ale užily zrcadlovou komoru 😄.
Ve dvě hodiny odpoledne nám jede autobus na letiště, ale je teprve poledne. Na nádraží už to máme jen kousek (a chceme tam být raději dřív před odjezdem autobusu) a tak vcházíme do dobře vypadající restaurace. Sedáme si hned k oknu a máme krásný výhled na dění venku. A samozřejmě si ještě dáváme špagety (jsou fakt famózní).
Restaurace sice vypadá noblesně (aspoň na první pohled), ale když jdu na „wecko“, musím jít na dvůr, kde je jeden záchod pro ženy a jeden pro muže s plechovými dveřmi a ne moc uklizenou chodbičkou k nim 😜, ale naštěstí funkční! Teď už můžeme jít pomalu na nádraží. Víme, že na letišti strávíme další čtyři hodiny, ale sichr je sichr!
Za mostem Ponte della Constituzione už je vlakové i autobusové nádraží. Ještě pořád máme dost času a tak se projdeme ještě kolem nádraží a pak už raději jdeme za zastávku. A jsme tu akorát včas, protože autobus už je přistavený, průvodčí se čtečkou jízdenek je u dveří a hned, jak nastoupíme, autobus vyjíždí (o celých jedenáct minut dřív!). Pohledem se ještě loučíme s Benátkami a s naším dobrodružstvím (ještě netušíme, že ani zdaleka není konec!).
Ve tři hodiny odpoledne už sedíme v restauraci na letišti Treviso kde si dáváme drink. Máme čtyři hodiny čas, než se otevře „gejt“ a tak Lenka navrhuje, abysme se šly projít. No proč ne? Jenže před letištní halou je nějaké staveniště a jediné, kam se dostaneme, je hlavní silnice s nedalekou benzínkou a jinak jen neustále projíždějící auta. Díky lehké (aspoň to tak vypadalo) mlze byly silně cítit výfukové plyny a neustálý hluk není úplně dobrý k povídání si. Vracíme se proto zpátky do restaurace. Chceme si objednat něco lehkého k jídlu, ale v tuhle hodinu už toho na výběr moc není. Dáváme si jen vodu.
V půl sedmé procházíme gejtem a zamíříme k pultíku, kde si kupujeme alespoň sendviče a salát. Lenka po chvíli kouká na tabuli, kde je poznámka k letu do Prahy, o které nevíme, co si myslet. Postupně se prostor zaplňuje lidmi. To už je ale víc lidí, než by se vešlo do jednoho letadla 🤔. Pak už nejsme jediné, které hledají odpovědi na otázky. Pochytíme, že letadlo do Prahy a do Curychu asi poletí později. Lenka si jde koupit kávu a po chvíli přiběhne a říká, že máme jít za davem, že snad pojedeme jinam! Teď se všichni cestující ze dvou letů sunou před budovu letiště. Za chvíli nás někdo diriguje, kdo kam má jít – na jednu stranu Praha a na druhou Curych.
Vedle nás je nějaká Slovenka, která se rozčiluje nad tím, že od rána celé letiště vědělo, že díky mlze nebudou letadla z Treviso létat a že kdyby nás o tom včas informovali, mohla sama odjet do Milána a letět odtamtud a už by byla doma. Venku ve stále houstnoucí mlze čekáme ještě skoro další hodinu a pak přijíždějí autobusy, které nás odvezou na letiště v Bergamu. No nazdar!
Na cestě do Bergama strávíme další tři hodiny!!! Venku za okny je vidět jen hustá mlha, která nemizí ještě hodinu potom, co jsme vyjeli. Teprve pak začíná rychle řídnout. Děsně mi tu smrdí vanilka (z „chemické“ vanilky se mi dělá špatně!), ale asi v půlce cesty se autobusem začíná šířit nesnesitelný smrad moči! Ble!!! Chvilku trvá, než to řidič zaregistruje a začne větrat. Bohužel z autobusu nemizí jen smrad, ale i teplo! Brr! Přesně o půlnoci vystupujeme z autobusu a obsluha nás celkem rychle vede k odbavení. Tady je všechno v naprostém klidu a není tu obvyklý letištní „šrumec“. Oni nám teprve připravují odbavovací linku a dokonce jen jednu pro oba lety!!! Hm, tak to jsem zvědavá, jak dlouho to všechno potrvá. Docela to ale odsejpá.
V odletové hale jsou téměř všechny záchody v naší blízkosti zavřené, takže musíme na tu nejvzdálenější. Vzhledem k době, kterou jsme všichni strávili před letištěm, pak v autobuse a nakonec i v odbavovací hale, se na jediných záchodech tvoří fronty! A navíc jsou všechny obchody zavřené, tak si nemůžeme koupit ani pití. Čekáme, až bude připravené letadlo. A tohle čekání končí v půl druhé ráno, kdy konečně nastupujeme do letadla a bez zbytečného prodlení vzlétáme……
Je čtvrt na čtyři ráno a my přistáváme v Praze. To znamená, že tohle dobrodružství už opravdu skončilo. Můžeme začít plánovat něco nového 😄.