Boží hod je prvním svátkem vánočním. Doma jsme ho vždycky prožívali sledováním pohádek, pojídáním bramborového salátu a řízků a vinných klobás a taky návštěvami. Pravidelně jsme nadělali bramborového salátu aspoň na čtyři dny a k tomu i to ostatní, páč já bramborový salát miluju a naučila jsem ho milovat i moje kluky :))). Bývaly časy, kdy jsem salát i snídala 😀 . Dala jsem si hromadu na nejmenší talířek a jedla jsem ho kávovou lžičkou u ranních pohádek :))). No, už pár let to tak není (teda už ho nesnídám 🙂 ), ale oběd a večeře dva tři dny po štědrém dnu bývá 😀 . Jenže letos…. Letos je všechno jinak! Před odjezdem jsme dostali dárek od Ivety. Prý blbost pro oba a rozbalit až pod stromečkem! No jo, ale sbaleno už máme a tahle krabička se nám už nikam nevejde, navíc Ivety je „dost“ a tak kdoví, jakou blbost nám zabalila 🙂 . Tak jsme ráno, než jsme opustili Rapetku, balíček rozbalili (sorry Ivet, ale fakt to nešlo jinak! 😀 ). Čekalo nás milé překvapení a kromě jiných drobností (to je tajemství – děsně tajný! 🙂 ) byl v balíčku malý andělíček. Toho jsem prostě sbalila s sebou, protože takhle tam bude Iveta s náma 😉 .
Andělíček od Ivety
Ráno nás budí déšť. Je to sice v tuto dobu dost neobvyklé, ale co je s náma obvyklé, že? Pod oknem máme stůl a dvě židle a sušák na prádlo (fakt to tu má každý pokoj nebo bungalov) a protože v patře nad námi mají balkony, máme střechu nad hlavou 🙂 . Takže chvíli posedíme a pak společně se Šárkou a Romanem jdeme na snídani. Šárka zrovna mluví o tom, jak jí chutnají tousty z jejich jemného chleba (u nás je prostě moc hutný) a těší se, až jí ho přinesou v košíku. Jaké je ale naše překvapení, když každý má na stole sáček, uvnitř kterého je z pečiva panáček. Šárka si říká o toustíky a Lanka jí ukazuje na panáčka (tak teda dneska tousty nebudou, no 🙁 ).
My s Petrem si jdeme udělat selfíčko s andělíčkem u stromku a teprve pak usedáme k jídlu 🙂 . Panáček je něco mezi rohlíkem a loupáčkem – asi tak by se dala posoudit jeho chuť, ale když se namaže máslem, které je tu ochucené jemně solí a česnekem, celkem ujde i k míchaným vajíčkům :))). Jen Šárka je přece jen trochu zklamaná 🙂 .
Vánoční panáček
Se snídaní nepospícháme, pěkně si ji užíváme. Přestává na chvíli pršet, ale i tak zůstáváme dopoledne tady, dáváme si oddych na terase. I když je deštivo, je příjemné teplo a my posloucháme zvuky Srí Lanky. a Pomalu už je čas oběda. Nejdříve se jdeme umýt a….. kruci, oni se nám sem nastěhovali mravenci!?! Tak doma jsme měli přes léto invazi a tady to pokračuje? Tak to teda ne holomci, do včera jste tu cestu neměli a tak jí nebudete mít dál. Najděte si jinou! Beru plážovou osušku a metu ty prevíty ze dveří pryč. Jaké je moje překvapení, když je odmetu pryč a po nich tu zbyly mraky vajíček!!! Vymetla jsem i je. Chtělo by to jim zabránit sem lézt. Naštěstí máme úžasný prostředek na cokoliv a ten už je odradí. Je to vylouhovaný hřebíček v Alpě, který máme v rozprašovači. Postříkali jsme pruh podlahy u dveří a je to! 😀
Protože je deštivo, nikam dnes nespěcháme. Rozhodli jsme se, že dnešní oběd si dáme tady. Roman a já si objednáváme grilovaného žraloka, Petr kalamáry, Šárka prý nemusí mořské potvory a na rybu nemá chuť. Přesto od Romana ochutnává 🙂 . Chutnám žraloka a je vynikající. Pak dělám (jen pro mě) experiment, kdy půlku si pokapu limetkou a jsem fakt překvapená, jak moc se zlepšila chuť! Jsem natolik pohlcená experimentováním, že ochutnávám i kalámary od Petra (kdo mě zná, ví, že já ty mořský potvory taky nemusím a že byl vlastně zázrak i to, že jsem si je sama dala na talíř včera k večeři 😀 ). Překvapivě mi chutnají i kalamáry, ale ne, že bych to hned musela jíst ve velkém :))).
Po obědě lezeme do plavek a hurá do bazénu. Ách, to je příjemný zchlazení 🙂 . Šárka ráno natočila varana, jak vylézá z vody (za celým objektem je džungle, ale voda je v hloubce několika metrů. Je to krásně oddělené zdí). Nejspíš se jde nažrat, protože se sem hází zbytky z kuchyně (slupky od ovoce a podobné). Jdu se tedy taky podívat, ale nemám štěstí. Zkusím to ráno. A když už jsem na čumendě, co se tak jít poohlédnout, kde je bar U Sama? A tak jdeme na obhlídku. Všechny restaurace, které nám Míla doporučil, jsem našla v Mapách.cz, jen tuhle ne. Měla by to být jediná hospoda, kde mají točené pivo. A protože jsem šikovná, nacházím naprosto nenápadnou restauraci „Sam’s Bar“ (přiznávám, že díky Mílově nápovědě, že naproti má být něco modrýho – tedy blue :))) ).
Hned ve dveřích, kdy nás obsluha vítá a ptá se odkud jsme, lámanou angličtinou říkám, že mi tohle místo doporučil strýc. Vyvolává to úsměv ve tváři a když si objednáváme pivo, ptá se, jestli lahev nebo „točené“. No jasně, že točené :))). Jsme tady brzo, je tu poloprázdno, ale to pivo „píše“ (i když já ho moc nemusím). Oknem vidíme Šárku s Romanem a tak se k nám na chvíli přidávají (jen posedět). Když platím (kartou), objevuje se šéf a já mu ukazuju fotku Míly v mobilu. Hned ho poznává a ptá se, jak se má a kde je…. Jsem pyšná na sebe, že jsem byla schopná jednak pochopit, co říká a pak navíc mu ještě odpovědět :))).
Než vyjdeme ven, spouští se slejvák. Chvíli počkáme a pak přebíháme na druhou stranu, kde je stánek s „hadrama“. Paní je ochotná (tady úplně každý 🙂 ) a já si u ní objednávám široké šaty, abych si je mohla obléknout přes plavky a Petrovi batikovanou halenu. Platíme zálohu 2000 rupií a hotové to bude za dva dny 🙂 .
Než vše s paní vyřídíme, Šárka s Romanem mizí do „sámošky“, tam se prý sejdeme. Jenže tam už je nestihneme a tak jdeme do „Parrots Paradise“ na colu a pivo. Chamin (majitel) nás od vchodu vidí a vítá nás, jako staré známé a to jsme se viděli jen jednou, když jsme přijeli 😀 . Máme zase krásný výhled na oceán.
Při placení opět doráží Šárka s Romanem a tak s nimi ještě posedíme. Ono vážně není kam spěchat. Tady prostě nikdo nespěchá, lidé se navzájem respektují a proto se mohou usmívat na svět 🙂 . Sedíme, posloucháme šum oceánu a pozorujeme, jak doráží ke břehu vlnka za vlnkou…
Na večeři se ale vracíme k Hildě. Vaří tam skvěle a navíc je to ještě levnější, než ve městě. A opět to vyhrává obrovská hromada kuřecích nudlí :))). Večer pak sedím na terase a píšu. Taky se musím zmínit o místních krvelačných bestiích – komárech. Kolikrát člověk ani necítí, že ho bodne, ale nohy mám celé doštípané. Jo, Lenka mi to říkala, že po pár dnech už to tolik řešit nebudu, ale já se tak lehce nevzdávám 😀 . Alpu s vylouhovanými hřebíčky tady ještě neznají, tak uvidíme, kdo z koho 🙂 .
Ráno před snídaní si jdeme zaplavat do bazénu. Po snídani řešíme platbu za ubytování s Hildou. Už vím, že jsem nestihla včas upravit dobu pobytu a tak z našeho cestování z místa na místo nic nebude, ale když jsme teď tady, je nám tu fajn a tak budeme jen výletit po okolí. Je toto dost k vidění a navíc v tom vedru si fakt nedovedu představit, že někde lozíme v džungli nebo městech celé dny 😀 . Koneckonců cesta k vodopádu nám ukázala, kdo je tu vládcem :))). Takže jen upravujeme podmínky. Než to dořešíme, je poledne a čas oběda.
Razíme do města. Šárka a Roman procházejí rovnou na pláž. My s Petrem jdeme nějakou dobu ještě ulicí. Stejně se pak setkáváme před jednou restaurací, kam si jdeme dát něco k pití. Je tu nějaká rodina s hodně dětmi (možná těch dospělých bylo víc). Jeden kluk jde kolem mě a chytne mi brašničku, kterou naprosto bleskurychle chytám a kývám hlavou, že tohle ne! Přijde mi ten kluk trochu postižený (jedno oko mu divně ujíždí a i pohyby jsou trošku trhané). Pak mi napadá, že mám v brašničce pár ovocných karamel. Tak je tahám ven a když jde kolem mě jeden z těch dospěláků, podávám mu je se slovy, že jsou pro děti. Jo, karamely v tom vedru dostaly zabrat, ale moc mi nevoní, že když ty bonbony rozbalí, papír jen tak pohodí. Nu, holt jiný kraj, jiný mrav.
S Petrem jsme se rozhodli jít dnes na oběd do „Parrots Paradise“. Roman ani Šárka nechtějí, chtějí se koupat v moři. Tak se jdeme ještě projít po městě a pak hurá na něco dobrýho 🙂 . Opět jsme vítanými hosty 😀 . Během chvíle máme před sebou jídelní lístky (to je teda všude) a pití na stole. Přemýšlíme, co bysme si tak mohli dát. Nudle nee, rybu nee, mořský potvory nee (Petr hmm 😀 ) a nakonec si dáváme kuřecí kari, jedno tradiční srílanské jídlo. Přinesou nám každému misku plnou kari a velkou mísu s rýži a v tom zapíchlé dvě kulaté asi oplatky nebo co to je….
A my se pouštíme do jídla. Petr to zvládá sníst, já zase nechávám zbytky :))). Když přijde obsluha, upozorňuje mě, abysme ochutnali ty kulatý věci a říká „pampadam“. No jo, to už jsem četla v nějakým jídelním lístku a vůbec jsem netušila, co by to mohlo být. A tak (opatrně) kousám a chutnám……..mňam, vono je to moc dobrý 😀 . A tak nám opatrně vyndavá papadam na prázdný talířek a zbytek odnáší. Chutná to i Petrovi (chuť je jako brambůrky, ale asi z kukuřičné mouky. Doporučuju vyzkoušet!!! Dobře napapaní jdeme hlavní ulicí zase zpátky a chceme se jít smočit do moře. Jako obvykle hned „útočí“ tuktukáři, jestli nechceme svézt. Jeden z nich je fikanější. Začne mluvit o tom, že včera mě viděl mluvit s někým na ulici (jo viděl, s jedním dobrákem, který na nás celkem slušně vydělal, prodal mi totiž olej z aloe vera za desetinásobek běžné ceny – no na naše to bylo jen asi dvě stovky :))) ) a že nám může být užitečný a podobný řeči. Hned nám ukazuje všechny doklady (stejně nevíme jaký) a pak nám ukazuje svůj tuktuk a jmenuje se Kumar, no a tak mu říkám, že se zítra chystáme do Galle a on hned „jo, to by šlo udělat takový okruh a normální cena je tři tisícovky, ale pro vás jen za dvě…. No a tak se nakonec domlouváme, že pro nás přijede v deset dopoledne a pojedeme s ním.
A pak se konečně jdeme vykoupat. Nemáme potřebu být v moři dlouho. Brzy tedy lezeme ven a jdeme podél pláže zpátky k Hildě. Díky tomu konečně objevuju restauraci J.L.H. Beach Restaurant, kterou nám doporučil Míla. Na jednom místě už je ale pláž neprůchozí a tak natlačím Petra k tomu, že se vrátíme. Ono totiž neni jednoduchý se dostat na ulici. Budovy jsou tady nejen nalepené na sobě, ale taky třeba tři za sebou a přes restaurace se nesmí z pláže jít. Jo a taky to není jako u nás, že když je restaurace u pláže, že se dá v ní sednout v plavkách, to ne! Šaty klidně můžou být na mokrých plavkách, ale člověk musí být oblečený. To my teď nejsme, šaty si neseme s botama v ruchách. A ta představa, že jdeme celou tu dlouhou štreku….. Když nás v jedné restauraci vidí jít zase zpátky (asi se nás jim zželelo 😀 ), ukazují, že můžeme projít. No, potřebuju pomoc na první schod – je to hodně vysoký 😀 . Hned nahoře nad schody se oblékáme a jdeme na hlavní ulici. Uff, z toho hlubokého písku strašně bolí nohy! Na ulici vylézáme kousek od obchůdku, kde jsme si včera nechali ušít svršky a kousek za ní stojí ambulance, plno lidí okolo a uvnitř sanity paní s ovázanou hlavou. Vypadá to, jako by paní někdo srazil. Je div, že se tohle neděje pořád, při tom, jak se tu jezdí, ale tady na to prostě mají jiný systém 🙂 . U sanity je i paní z obchůdku a hned nás táhne dovnitř, že už má můj „hadr“ hotový. Zkouším si šaty a domlouváme se, že si stejně pro to přijdeme až zítra, až to bude obojí.
Je děsný vedro, mám na sobě mokrý plavky, teď už i mokrý šaty a těším se, až budeme u Hildy, až si sednu. K Hildě je to asi jen deset až patnáct minut chůze. Rychlá koupel, převléknout se a jdeme si dát něco lehkýho k večeři, takže jen salát. Po večeři nám přinesou talířek vánočního cukroví k ochutnání (ochutnávám jen trošek od jednoho, ale je to celkem dobrý 🙂 ). Pak chvíle u počítače, pokec se „Štastnýma“ (Roman dneska ztratil sluneční brýle – utopil je v moři 🙂 ) a pak leháro. Když si člověk může ty „kopyta“ dát nahoru, je to fajn. Máme všichni nohy oteklé, někdy míň a někdy víc, ale pitný režim to snad zpraví 🙂 .
A zítra hurá na výlet s Kumarem!