Než vzlétne letadlo z Colomba, Petr usíná. Cesta vlakem a honička s tuktuky nám dala co proto 🙂 a navíc tolik hodin čekání na letišti taky udělalo své. Letíme opět se Skyscanner a trochu jsme doufali, že uslyšíme víc češtiny (pořád má převahu ruština a pak angličtina). S Peterem, se kterým máme naplánovaný výlet do pouště, jsme domluveni, že se setkáme kolem sedmé ráno před letištěm, takže bysme měli mít ještě čas na ranní kávu na letišti.
Místo v půl šesté přistáváme o půl hodiny později a pak ještě potřebujeme všichni na „wecko“. Petr se potřebuje probudit kávou a já mám obyčejnou žízeň, takže jdeme pro kávu. V tu chvíli už ale píše Peter, že se blíží k letišti. Tak žádný vysedávání u kafíčka a jde se ven 🙂 . Vítáme se s Peterem jako „staří známí“, přestože jsme se viděli jen jednou před třemi týdny 😀 . Takže nejdřív z nás Peter mámí zážitky ze Srí Lanky, které máme stále čerstvě v hlavách a my se samozřejmě nenecháme dvakrát pobízet 😀 . Já přitom z auta fotím vše, co vidím kolem dálnice a taky samotnou dálnici, vedoucí pouští a čistou!!! Ptám se Petera, jak je možný, že silnice v poušti, kde je samý písek a fouká i vítr, je čistá? Jednoduchá odpověď je, že jí pravidelně čistí! To, co je tady nejspíš běžný je u nás s největší pravděpodobností nemožný!
Pak už se blížíme k městu, které je kompletně nezávislé, „Al Madam“. Je to zvláštní (aspoň pro mě), vidět uprostřed „nekonečného oceánu písku“ vidět město, které má vše, co „moderní“ bydlení vyžaduje. Tedy kromě toho, že jsou zde inženýrské sítě, jsou tu obchody, školy i restaurace, policie, prostě naprosto soběstačné město. Navíc už je tu i zeleň, která je sice uměle vysazovaná, ale funguje tady zavlažovací systém, o který je (jako o vše tady) poctivě pečováno.
Jenže my jsme na cestě k „městu duchů“, kde se žilo ještě v osumdesátých letech minulého století. Je to kousek za městem Al Madam. Cestou se zastavujeme u Muzea aut (jmenuje se „Off Road History Museum“). Je to vlastně soukromá sbírka, která je v určité dny (myslím, že v pátek) otevřená i veřejnosti. Podle Petera by tu mělo být asi 750 aut, některá v obřích velikostech, a (jestli si dobře pamatuju) téměř všechna jsou funkční. Dnes mají zavřeno, takže jen nahlížíme přes plot, ale už jen stát vedle jednoho „autoobra“ je zážitek 🙂 .
Dnes je zataženo, což je to nejlepší počasí k návštěvě pouště a my se blížíme k „městu duchů“. Přestože je ještě ráno, už jsou tu nějací lidé. Vypadá to, jako by tu probíhalo nějaké focení. Peter říká, že tohle místo je hodně využívané jak k focení, tak i k natáčení filmů. Protože poslední dny občas pršelo a písek je tedy pevnější, dá se dojet autem až do „centra městečka“. Zastavujeme před bývalou mešitou.
Jen co došlápnu na „zem“, mám písek kolem celé nohy :))). Fakt jsem netušila, že je ten písek tak jemný. Je jako popel ze dřeva (ten taky „vleze“ všude 😀 ). Pak se jdeme podívat do mešity. U vchodu je keř s tvrdými ostny. Uvnitř je prázdno, ale je vidět, že i tady měli lidé přívod elektřiny. Peter říká, že tu byl i rozvod vody, ale lidé opustili město celkem narychlo, a to proto, že neznali důvod, proč se písek přesouvá a mysleli si, že jim to dělají duchové. Je k zamyšlení, že v zemi, kde ještě v nedávné době přisuzovali pohyb písku duchům, dnes staví téměř nemožné stavby! Jdeme se mrknout ještě na další domy.
Mě nestačí koukat jen „z návsi“ a tak jdu nakouknout i za zdi. Uvnitř některých domů je vidět i mozaikový obklad a dají se vidět i věci denní potřeby, což jen dokládá to, že lidé tohle místo opustili ve spěchu. Mě fascinuje „vlnkování“ písku 🙂 .
Moc dobře se v písku nechodí, ale naštěstí mám sandále a tak se z nich písek snadno sype ven 🙂 . U jednoho domu vidím trubky, kudy dřív tekla drahocenná tekutina – voda.
Chceme ale vidět z pouště víc a tak opouštíme tohle místo. Kolem silnic už není jen písek a sem tam nějaká rostlina, ale pravidelný zelený porost. Místy je kolem kmenů vidět černá zavlažovací hadice.
Pak si povídáme i o velbloudech. Prý už v Arabských Emirátech není jediný volně žijící velbloud. Každý má svého majitele. A pak vidíme pár velbloudů vedle silnice a Peter nás veze přímo k nim. Stahuje mi okýkno, abych je mohla vyfotit. Většina z nich má svázané přední nohy, ale je tu jedna velbloudice s mladým a ta je svázané nemá.
A pak Peter mluví o velbloudích závodech, a že se zastavíme na okruhu, kde se závody běží (Al Marmoom Heritage Village). Jak se blížíme k okruhu, vidíme velbloudí „družstva“ procházet kolem. A že jich není málo! Liší se jen barevnými pokrývkami velbloudů.
Tihle velbloudi se vracejí z tréninku
Vypadá to, že se každou chvíli poběží nějaký závod a tak vystupujeme z auta. Peter zjišťuje, jestli můžeme být u startu. Pak už jdeme do blízkosti startovacích boxů a sledujeme jejich obsazování. Celé to natáčím na mobil. Pak si uvědomuju, že někdo stojí za mnou, tak se otáčím. Tam stojí profesionální fotograf a fotí mě, jak tu stojím ve svítivě žlutém tílku a krátkých kalhotách a v ruce držím mobil. Hele, já jsem tady za hvězdu :))). Pak je závod odstartovaný a velbloudi nám za chvíli mizí z očí. Peter se baví s nějakým člověkem a pak říká, že se běží ten nejdelší okruh jedenáct kilometrů a že máme asi dvacet minut, než budou dobíhat velbloudi do cíle. To ale musíme přejít na druhou stranu a počkat. Ne, že bych byla příznivcem závodů, ale když už máme tu možnost být u toho….
Peter převáží auto blíž k cíli. Šárka sedá do auta k němu a už v něm zůstává. Nemá potřebu být u toho. Celou dobu, co čekáme, cítím, jak mě arabové pozorují (jsem v exotické zemi za exota 😀 ). Pak už ale přibíhá prví velbloud. Oproti startu už jen lehce běží (já se divím, že se ještě udrží na nohou) a kolem tlamy má bílou pěnu. Velblouda se hned za cílem ujímají lidé. odvádějí ho na „odpočívadlo“, kde ho přikryjí dekou, aby neprochladl. Do cíle přibíhají další velbloudi. Tři z nich jsou bez jezdců. Někteří „žokeji“ se na hřbetech svých velbloudů vlní a všichni jsou usměvaví (teda ti, kterých jsem si všimla). Závod skončil a my můžeme pokračovat v objevování dalších zajímavých míst v poušti. Teď míříme k „jezerům lásky“ Dubaj Love Lake.
Nejdřív odbočíme z hlavní silnice na „písečnou“ silnici, vedoucí mezi stožáry elektrického vedení. Tahle cesta se prý udržuje pravidelným kropením vodou, aby byla sjízdná pro všechna osobní auta, která jedou k jezerům. Jezera jsou ve tvaru dvou srdcí, která se vzájemně prolínají. A pak už jsou všude lidé a srdce.
Kolem jezer je spoustu vegetace, opět uměle vysázená a každodenně zavlažovaná. Bohužel je tvar jezer vidět jen z výšky, ale je příjemné se kolem nich i procházet. Dá se zde i kempovat za určitých podmínek. V jezerech se nesmí koupat a nesmí se rozdělávat oheň (kromě grilů, ty jsou povoleny). Pár rodin, které zde kempují, vidíme i my.
V jezerech jsou vysazeny kapři Koji, ale najdou se mezi nimi i kapři obecní. Je tu jedno místo, kam může najednou jen pět návštěvníků (nás je prostě akorát 😀 ) a kde se téměř vaří voda, kolik kaprů tu je 🙂 .
V jezerech jsou i větší či menší vodotrysky. Jednak je to pěkný na oko a pak to pomáhá okysličovat vodu kvůli kaprům. No a taky srdce 😀 .
Asi po hodině jedeme k jiným jezerům. Je jich tu fakt neskutečně moc (na poušť)! Od Dubaj Love Lake je to asi deset kilometrů. Na jednom z nich jsou plameňáci a černé labutě. Celou cestu míjíme větší nebo menší jezera a samozřejmě taky vegetaci. A pak stojíme před bránou k jezeru plameňáků.
Plameňáci jsou hodně plaší, ale labutě jsou na lidi zvyklé. Jsme od nich fakt kousek a ani labuť s mládětem se nás nebojí. Jsou fakt krásný. V dálce dokonce vidíme i plameňáky a taky se mi povedlo je natočit v letu 🙂 .
U labutí jsme asi půl hodiny a pak nám chce Peter ukázat „oryxe“ (přímorožci). Ti jsou ale na území, kam se nesmí. Peter nám prozradil, že když ho „vyhmátnou“, řekne, že zabloudil při hledání jezer lásky 😀 . V první chvíli nevidím vůbec nic, ale pak už rozeznávám bílé skvrny v porostu. Jsou tu i gazely, ale ty jsou hrozně plaché a nedaří se mi je vyfotit. A pak se vedle nás objevuje jeep a v něm strážce. Peter otevírá okno a chvíli spolu mluví. Pak Peter bere do ruky průkaz k autu a když ho strážci ukáže, ten se omlouvá a odjíždí. Peter mu ukázal technický průkaz k autu, jehož majitelem je samotný „šejk“! A teď už nic nebrání tomu, vidět a vyfotit si arabské oryxi.
Jsme z pouště nadšení čím dál víc 🙂 . Ještě před pár dny jsme přemýšleli, co v poušti… 😀 . Teď už se vracíme zpátky do Dubaje. Peter umí moc hezky povídat o Dubaji i o okolí a mohla bych ho poslouchat furt! 🙂
Pak se nás ptá, jestli jsme už byli v Dubaj Creek Harbour. Ten jsme minule nestihli (ono toho je hodně, co jsme neviděli). A tak prý se tam zastavíme cestou na letiště, protože to prý musíme vidět. Takže jsme z pouště zase ve městě mrakodrapů a všech „vymožeností“. Peter nás vysazuje na parkovišti, abysme prošli kolem přístavu a na konci nás zase vyzvedne. Začíná lehce pršet.
Tohle počasí je fajn v poušti, tady ve městě nám ale brání ve výhledech. Za přístavem jsou v mlze vidět mrakodrapy Dubaje včetně Burj Khalify.
Procházka je to krásná, kdyby bylo jasno, tak i ty výhledy bysme si užili, ale třeba někdy příště. U pirátské lodi „Černá perla“ a u nápisu „Dubaj Creek Harbour“ nás už čeká Peter. Tak ještě jeden pohled na Burj Khalifu v mlze…
… a jedeme na letiště. Loučíme se s Peterem. Letadlo nám letí za tři hodiny. Jdeme zjistit, kde je odletová brána do Prahy a pak se rozdělíme v honbě za poklady…. no ne, máme hlad, tak každý hledáme to své 😀 . Restaurace pro nás nepřicházejí v úvahu, protože jednotná cena na osobu vychází na tisíc padesát korun!!! Takže Šárka s Romanem jdou najít nějaký řetězec (KFC nebo něco podobnýho) a my s Petrem hledáme trošku jiný sortiment. V jednom obchůdku mají chleba s tuňákem a já mám na něj docela chuť, Petr si všímá bagety s kuřecím masem. K tomu jsme si vzali dva džusy (jeden a půl deci v jedné láhvi) a za tohle jsme zaplatili skoro tisíc korun!!! No co, není to každý den a nezrujnuje nás to (snad 😀 ). Petrovi se začíná chtít spát a tak chce pořádný kafe. A tak si kupuje dvojitý espresso. No jo, chtěl dvojitou velikost a dostal „jen“ dvojitou sílu (aspoň ho to pořádně probere 😀 ).
Za sto třicet korun jeden lok, ale prý mu jde „pumpa“ o hodinu napřed 😀 . Hodinu před odletem se otevírá „gejt“ a Šárka s Romanem nikde. No nic, oni trefí a sejdeme se za bránou.
Po pár minutách už vidíme přicházet oba. Za dalších asi pět minut už nás ženou pryč. Máme kliku, motáme se kolem výtahu a nastupujeme k dalším dvěma lidem. Ostatní běží po schodech. Dole u východu se řadíme do fronty a čekáme na autobusy, které nás odvezou k letadlu. První už je plný a odjíždí. Nastupujeme do druhého. Ještě že mám u sebe mikinu! Už zase si připadám jak v mrazáku. Hernajs, proč to maj tak přechlazený!!! Díky tomu mi cesta k letadlu připadá neskutečně dlouhá (čtvrt hodina je fakt dlouhá). Už se stáčíme k letadlu, no hurá, už budeme z mrazáku venku. Autobus zastavuje, ale dveře se neotevírají! Nechávají nás tu dalších deset minut navíc mrznout! No jo, museli jsme počkat, až odjede ten předchozí autobus a lidé z něj až nastoupí do letadla. Ale sláva, už jsme venku. Máme sedadla až v ocasu letadla. U okýnka už sedí nějaký mladý Arab. Sedám si vedle něj a Petr k uličce. Prý to aspoň máme blízko na záchod. Tentokrát startujeme ještě za světla a tak, když vzlétneme, máme možnost vidět odraz zapadajícího slunce nad mraky.
Během sedmi hodin letu zažíváme skoro muka! Nejen, že mi obrovsky natekly nohy, ale posádka si udělala veselou párty a jsou tak hlučný, že není možný usnout. Pak zase připravují jídlo, což se taky neobejde bez bouchání a opět u toho mají soustu hlučnýho humoru. Každý, kdo jde na záchod, vráží Petrovi do ramena. Jeden člověk se dokonce o Petra opře, když čeká, až na něj přijde řada! Proč ale ta posádka dělá takový kravál? V jednu chvíli se asi dost blbě podívám dozadu přes opěradlo. Stevard si mě všimnul a tak se trochu zklidnili, takže po jídle už se odebíráme do ráje snů 🙂 .
A pak už jsme v Praze. Loučíme se se Šárkou a Romanem, oni jedou autem domů a pro nás přijela Lenka, u které přespíme (snad mi ty „bačkory“ do rána splasknou!) a ráno pojedeme odpočatí domů.
Tak živote, a co dalšího pro nás chystáš? 🙂