Po včerejším celodenním pocení (i na návštěvě u Pradeepa) máme potřebu jít se vykoupat do oceánu. Už nám tu zbývají jen poslední dva dny. Při snídani k nám jde Hilda a ptá se nás, jestli máme rádi sýr. No jasně že máme 🙂 . A ona nás zve na sýrové fondue k zítřejší večeři a že to bude na účet podniku. No páni!!! A pak mi něco dochází! Ježíšmarjá!!! Já celou dobu mluvím o tom, že odjíždíme v sobotu, ale v sobotu brzo ráno nám už letí letadlo, takže odtud vlastně odjíždíme už v pátek!!! Honem píšu Pradeepovi změnu odjezdu, uff. Ještě že jsem si to uvědomila včas!!! 😀
Pak se balíme a vyrážíme na pláž do Hikkaduwy, kde si užíváme teplého (a děsně slaného 😀 ) oceánu. Pak se vedle nás ozve čeština!!! Nějaký člověk reaguje na náš rozhovor a tak se dozvídáme, že je jich parta, jsou ubytovaní v nějakém českém resortu, kde kromě nich nikdo není a pak se objeví všichni. Je fajn si pokecat s někým jiným česky 🙂 . Zkouším udělat s nimi selfie, ale jejich průvodce se nabízí, že nás vyfotí.
V půl druhé odpoledne už máme hlad a tak vyrážíme do restaurace Red Lobster, kde jsme si s Petrem dávali rybu Parau. Máme pocit, že už jsme tu ochutnali všechna jídla a některá i víckrát, takže volíme oblíbené nudle, Šárka s Romanem jdou do ryby s hranolkama a salátem.
Po obědě se zastavujeme v obchodě s bubínky, přívěšky, loutkami a dalšími suvenýry. Majitel nám zahraje na buben (celkem pěkně) a Petr si tam nakonec kupuje korále na krk (po několika letech ho to zase „popadlo“ 😀 ).
Na cestě zpátky k Hildě mi v hlavě hlodá myšlenka na to, že jsme nebyli na mnoha lidmi doporučované pláži Unawatuna, která je kousek za městem Galle. A protože zítra je poslední den, kdy můžeme někam jet, už máme plán. Pojedeme autobusem do Galle a pak tuktukem k Unawatuně 🙂 . Myslím, že kdybych tam nejela, bylo by mi to pak doma líto.
Hned na nádraží si bereme tuktuky a míříme na pláž. Od nádraží je to asi deset kilometrů. Z tuktuků vystupujeme pár metrů od pláže. Přijde mi to neskutečný!
Pláž je to obrovská. Ale musím přiznat, že jsem přece jen trochu zklamaná. kolem celé pláže je v podstatě smětiště (to je tady celkem běžné), pláž má v celém středu docela prudký spád do vody a písek je děsně ostrý a hluboký, takže se v něm dost špatně chodí. Ale co, jsme tu a tak si to užijeme 🙂 .
Šárka s Romanem se uvelebují na přímém slunci kousek od míst, kudy jsme se na pláž dostali. My se s Petrem jdeme podívat dál po pláži, kde jsou lehátka i slunečníky, jestli nebude nějaké místo trošku ve stínu. Hned na kraji objevujeme volná lehátka i se slunečníkem, který roztahujeme. Shora slunečníku je dlouhý provázek a na konci je kovový kolík. Nechápeme tu délku provázku, ale kovový kolik dáváme do dírky pod „objímkou“ slunečníku. Zjišťujeme, že dřevěné latě, tvořící konstrukci na slunečník, jsou „vypadané“ z takových kapes na slunečníku, ale drží to a máme stín, tak to necháváme být. Odložíme si věci na lehátka a jdeme do vody. Pocitově je tady voda o něco málo chladnější než v Hikkaduwě.
Máme žízeň a tak se jdeme podívat, kde se dá něco koupit, aniž bysme se museli oblékat. Objevujeme malý stánek (je jich tu v řadě dost, ale ne každý je otevřený) a u něj číšníka, kterého se ptám, jestli si můžeme objednat a zůstat tu sedět. Prý jo a tak si vybíráme stůl, který je blízko stánku. Za chvíli máme pití na stole. Uvnitř stánku se objevuje nějaká žena (spíš generál!) a ta se po nás divně kouká. Na to přijde číšník a dává nám najevo, že bysme asi měli jít kousek dál. Říkám, že zaplatíme a půjdeme pryč. Přinese desky s částkou na zaplacení. Je to něco málo přes patnáct stovek. Vkládám pětitisícovku a čekám, až si to odnese a donese nám nazpět. „Generál“ má desky před sebou. Do stánku vchází mladá „rašn“ a vypadá to, že chce rozměnit tisícovku, bohužel je v plavkách (jaký div na pláži, co?) a tak jí generál vykáže pryč. Nás vykázat nemůže, protože čekáme na vrácení peněz. Dává si „holka“ na čas a tak nás pořád má na očích 😀 . Už to vypadá, že nazpátek nedostaneme a Petr má chuť jít dovnitř :))). Říkám, ať vydrží, že „generálka“ povolí a vrátí 😀 . Trvá to ještě dalších asi pět minut, ale najednou otevírá znovu desky, vkládá dovnitř peníze a posílá číšníka k nám. Bestie, ani korunu dýška jí nenechám!!! 😀
Když dojdeme zpátky k „našemu“ slunečníku, je u něj nějaký dědula a obhlíží ho. Pak vytahuje tyčku z dírky a stahuje slunečník. S Petrem pak nasazují správně slunečník na dřevěný rám a znovu ho roztahují. Teď nám dědula ukáže, jak se to správně dělá. Hned pod objímku slunečníku omotává stojan tím provázkem a udělá na něm malou smyčku. No jo, učený z nebe nespadl 😀 ! U stánku jsme se dost ohřáli a tak hurá znovu do vody. Petra to přestává bavit a tak leze ven. Já to balím do pěti minut po něm. Jenže ven z vody se mi nedaří vylézt. Když už jsem skoro venku, přijde vlna a ta mě zase stáhne zpátky. Když už je to po třetí, vložím se do toho celou silou. Vlna mě nestáhla zpátky, ale „švihla“ se mnou o ten hrubý písek, že jsem si až trochu odřela nohu! Teď už se mi podaří rychle vstát a vylézt. Díky tomu se příště téhle pláži raději vyhnu :))). Rozhodujeme se vrátit. Cestou zpátky oznamujeme Šárce s Romanem, že odcházíme, ti se rozhodují, že se projdou po pláži na nějakou „opičí“ a tam ještě chvilku budou.
Projdeme uličkou s obchody až na hlavní a tam si bereme tuktuk. Cestou se přižene déšť. Než dojedeme k nádraží je po dešti.
Na nádraží už je to pro nás rutina, už víme, kde hledat autobus do Hikkaduwy 🙂 . Ten, co teď pojede je v „disajnu“ červeného hada. Je běžné, že řidič (možná i vlastník) autobusu si svůj vůz vyšperkuje k obrazu svému, takže co autobus to originál 🙂 .
Tentokrát je autobus narvaný k prasknutí. My sice sedíme, ale rukama se musím opírat o skleněnou příčku přede mnou, protože při každém prudkém zabrzdění (a to je vlastně úplně každé!!!) nás to zvedá ze sedačky! Nakonec jsme ale dojeli opět v pohodě do Hikkaduwy. Jdeme se s Petrem ještě podívat do sámošky, protože chceme koupit folii, do které obalíme batoh k odbavení. K folii ještě kupujeme nějaké čaje domů a vracíme se k Hildě. Tam se Petrovi povede vyfotit lepoještěra pod stříškou restaurace (on se celou dobu snaží vyfotit „čipmánka“, ale ti jsou až příliš rychlí 😀 ).
Je nám trošku smutno. Až příliš si uvědomujeme, že nás čeká poslední noc tady a pak…. Jdeme si zaplavat do bazénu, abysme nemuseli sedět na terase. Máme ještě pár hodin do večeře. V půl sedmý si jdeme sednout do restaurace. Náš stůl je upravený ke „sváteční“ večeři a tak si sedáme k jinému. Petr si objednává kafe. Za chvilku ke mě přichází Hilda a přináší nějaký papírek. Pak se mi snaží vysvětlit, že kdyby náhodou přišla policie a ptala se na víno, tak prý, že jsem ho kupovala já a podává mi papírek – paragon. Prý ode mne žádné peníze nechce, ale jen pro jistotu. Jo, tady je to s tím alkoholem takový divný, ale to prostě musíme přijmout takový, jaký to je. Na paragonu je cena skoro čtrnáct a půl tisíce! V přepočtu jedna láhev (tohoto vína) přijde skoro na tisíc korun, no tě pic! Pak už se k nám přidává Šárka a Roman.
V sedum hodin se přesouváme k našemu stolu. Právě nám přinášejí sýrové fondue, upečená buchta k nim a taky ananas.
Šárka si stěžuje, že je plná. Přestože věděli o téhle večeři, šli ve tři odpoledne na oběd! Šárka si dala kankún a Roman restované kuře. Tohle by mě asi zabilo 😀 . Nejdřív přípitek „drahým vínem“ a pak….. Poprvé jsme ochutnali čerstvý ananas namočený do sýra a bylo to překvapivě dobré! Buchta je lehce přismahlá, ale na chuť to nevadí. Stejně jsme nedokážeme sníst všechno. Šárka s Romanem se sice nevzdávají, ale je to na ně dost, ještě jim ani nemohl „slehnout“ oběd, takže podle mě budou mít asi těžkou noc :))).
Ráda bych si vyfotila všechny, co tu u Hildy pracují ( i s ní samozřejmě), protože to jsou lidé, se kterými je fajn pobýt. Chápu Šárku, že se sem tak ráda vrací. No, všichni tu už nejsou, tak alespoň nakouknu mobilem okýnkem do kuchyně a zavolám na ně 🙂 .
Tak kdyby se mi zítra při snídani nepovedlo udělat společnou fotku, tak mám aspoň tuhle 🙂 .