Noc byla celkem klidná (sama jsem překvapená 😀 ). Ze spacáku lezu ve čtvrt na šest, běžím na záchod (je super, když nemusím jen tak do lesa 🙂 ), nějaká ta hygiena, zabalit, a pár minut po šesté už vycházím. Je mi úplně úžasně 🙂 . Kousek za Königsmühle vidím viset nějaký předmět, jak jinak, musím si to vyfotit 🙂 .
Podél cesty rostou lesní jahody a tak si natrhám hrst a s chutí je slupnu 🙂 , mňam. Je tu cítit dost vlhkosti a i cesta je místy rozbahněná. Vlastně se mi jde dobře.
Asi po dvou kilometrech se mi ozývá žaludek, jenže já mám akorát proteinové tyčinky, které jsou sladké a já na to vůbec nemám chuť. Sedám si chvíli v přístřešku u silnice, Chci popřát krásné ráno Petrovi a taky si postěžovat, že nemám kousek něčeho slanýho k zahnání hladu, hned je mi líp 😀 .
Začíná mi být chladno, jednak je pořád ještě brzké ráno a pak je blízko potok, od kterého „táhne“ chlad. No co, musím jít dál 🙂 . Kolem sebe vidím zbytky obydlí. Jen co vyjdu ze zatáčky, objevuje se přede mnou bývalá vápenka, kterou znám z mnoha fotek lidí, kteří šli tuto trasu přede mnou.
Tady už cesta pokračuje po rozkopané asfaltce. Kousek před nádražím v Kovářské mě zaujme jelen, který trčí ze stromu :))). No, když už nejsou výhledy, tak aspoň něco, že? 😀
Přicházím k vlakové zastávce v Kovářské, kde už pomalu hlady šilhám. No jo, včera jsem za celý den nepozřela nic jiného, než pár hranolků a jednu proteinovou tyčinku. Sedám si a koukám do mapy, jestli tu mají nějaký krámek, kde bych si mohla koupit aspoň rohlík. Hurá, jsou tu i potraviny a tak hurá nakupovat 😀 . Beru housky a camping salát a děsně se těším, jak to „zdlábnu“ 😀 , ale chtělo by to nějaký jiný výhled, než na ulici obklopenou domy. No nic, jde se dál.
Tahle obec se mi zdá být nekonečná. Koukám do mapy, kde by bylo nějaké místo. No jo, ale odpočívadlo je odtud příliš daleko a to s prázdným žaludkem nedám. No vida, vidím studánku s vodou a tak si načerpám. Tady už je aspoň i nějaký výhled.
A za chvilku už vidím koleje a u nich lavičku s budkou a taky popelnici. Nápis za lavičkou hlásí „Kovářská městys“. Protože mi hodinky ukazují, že mám v nohách osum kilometrů a žaludek už protestuje, že pokud mu nedám něco k trávení, usedám a pouštím se do jídla 🙂 . Hm, to je bašta 😀 . Navíc zjišťuju, že je tu i datový signál, to bych mohla připravený článek vložit na blog. Mezitím se rozestupují mraky a vylézá sluníčko. Po ranním chladu je to docela příjemný. Po dvaceti minutách už je mi ale vedro a protože jsem odpočatá, můžu pokračovat.
Cesta pokračuje sice lesem, ale sluníčko svítí přímo na cestu. Ještě, že jsem si napustila vodu ve studánce. Asi po kilometru a půl přicházím k odpočívadlu, u kterého jsem původně chtěla jíst, jenže odpočívadlo je v obležení nějakého příměstského tábora s učitelkami a s „lesáky“, kteří si tu opékají buřty a všude kolem mají rozložené věci. Na chviličku si tady s dovolením sedám do stínu přístřešku, ve kterém momentálně nikdo nesedí, jenže asi po deseti minutách se všichni přesouvají právě sem, kde si chtějí kreslit. No a tak příjemný stín opouštím, obdarovaná reflexním páskem od jednoho lesáka 🙂 .
výhled na Mědník
Od asfaltu mě děsně bolí nohy, mám pocit, že mi nějak ztěžkly a to vedro…. Najednou se necítím vůbec dobře. Mám potřebu si sednout. Kruci, ten batoh je tak těžký. Najednou mám stejný pocity, jako když s Petrem vystupujeme od Kotelního jezírka ke Komárce a já prostě NEMŮŽU!!! Teď je to skoro stejný, jen místo sněhu mám pod nohama asfalt. To není dobrý! Jen vím, že tady na tom sluníčku nesmím zůstat. Koukám do mobilu na mapy, kde je nějaké odpočívadlo. Sakra, ještě víc než dva kilometry a signál žádný! Hlavou mi jede: vstaň a koukej jít. Aspoň k přístřešku do stínu, tam bude líp. A tak vstávám a jdu. K pohybu mi pomáhají nálety ovádů! Jsou děsně velký!!! Ztrácím pojem o čase. Jdu tak rychle, jak tělo dovolí a zastavuju k oddychu jak ovádi dovolí 🙂 . Kolem mě jezdí celkem dost cyklistů. Teď jim to kolo docela závidím, protože moje rychlost je pomalejší, než šnečí. Pořád žádný signál. Potřebuju s někým mluvit! Chci mluvit s Petrem, protože on ví, jak se teď cítím. Už to se mnou několikrát zažil. V tomhle stavu prostě nemůžu pokračovat. Pořád se mi hlavou točí tyhle myšlenky, až si všimnu, že je přede mnou odpočívadlo a tedy stín! Ani nevím jak jsem si sundala batoh a sedla si. Mám potřebu pít. Zajímalo by mě, jaký mám tlak. Nejspíš se mi někam vytratil. Dobře deset minut jen tak sedím a popíjím. je mi trochu líp. Koukám na hodinky a…. cože?! To už je půl jedný?! Další pohled mi padne na ušlou vzdálenost – necelých třináct kilometrů!!! No nazdar!
Pořízuju si jedno selfíčko, abych jednou…. 😀 . Pořád tu není žádný signál. Ale jo, je tu slabý signál a dokonce naskakují i data…. a ne, už je to zase fuč. Po pár minutách signál opět naskakuje a tak se odvažuju napsat Petrovi esemesku s tím, že to (už zase) balím. Ten pocit, že je mi zle a navíc jsem bez signálu, mě přece jen trochu vystrašil. Nohy mám jak z tvarohu. Teď už jen tu zprávu odeslat. Signál je tak slabý, že než se stačí zpráva odeslat, už je zase fuč. A tak číhám na další „záchvěv“ signálu 😀 . Asi po třičtvrtě hodině to vzdávám. Budu muset jít, dokud nedojdu k lidem nebo signálu. Ten delší odpočinek mi trochu pomohl. Balím se a „sunu“ se dál po cestě. Teď už se zase trošku objevují mraky.
Asi po kilometru se mi podaří odeslat zprávu Petrovi. Hned na to signál opět mizí. Trochu se mi ulevilo, už to aspoň někdo ví! Během pěti minut mi Petr volá a domlouváme se na tom, že pro mě přijede. Ještě ale musím ujít část cesty, protože tady je zákaz vjezdu. Naštěstí to sem není až tak daleko, měl by tu být do hodinky. Pak už jsem u silnice, u bývalé hájovny, ale není tu vhodné místo na čekání. Opět na mě doráží ovádi. Kruci, pryč odtud!
Nějakou setrvačností jdu dál a hledám nějaké vhodné místo, kde bych mohla čekat.
A najedou jsem až u vodní nádrže Přísečnice. Tady cesta pokračuje dál po silnici, ale já už fakt nemůžu! Tady si prostě sednu na trávu u silnice a počkám. Sundavám batoh, rozložím si podsedák a usedám. Potřebuju dát Petrovi zprávu, kde čekám. Zase je tu slabý signál. Píchá mě suchá tráva do stehen…. ale ne! To není tráva, já si prostě dřepla přímo do mraveniště!!! Dopr… Vyskakuju jako srnka a sklepávám ze sebe mravence. Ku*vy jedny zrzavý! Ti, co vědí, že jsme zažili v Rapetce mravenčí obležení, se mému vzteku asi nediví. No, je pravda, že by mě už neobměkčil ani Ferdův puntíkatý šátek 😀 .
Pomník města Přísečnice
Zkouším volat Petrovi. Super, zvoní to 🙂 . Petr mi hlásí, že jede kolem Výsluní, takže to má ke mě nějakých deset kilometrů. Během chvilky je u mě. Nasedám. V tu chvíli jakoby vteču do sedačky. Petr mi přivezl velkou láhev studené vody, kterou hned beru do rukou a piju. Teď mu můžu odvyprávět ty chvíle úzkosti, které jsem zažila. Přesto je mi trochu do breku, že jedu domů. Mrknu na hodinky. No páni, já i v tomhle stavu (hlavně díky ovádům 🙂 ) ušla víc jak šestnáct kilometrů?! A to jsou dvě hodiny odpoledne!
Přijíždíme domů. Mám co dělat, abych vylezla ty tři schody na verandu! Přestože jsem teď celou dobu seděla v autě, musím si sednout. Nejen nohy, ale celé tělo jakoby bylo z tvarohu. Zase do sebe liju tekutiny. Začíná mě bolet hlava. Sahám po tlakoměru. Cože?! Mám tlak 100/68!!! Tak proč mě kruci bolí hlava? Dám si sprchu a snad mi bude líp. Piju. Pořád do sebe něco liju. Po hodině si zase měřím tlak a nestačím se divit. 99/65!!! Najednou jsem moc ráda, že jsem to zabalila. Musím si lehnout. Dokonce na chvíli i usínám. Probouzím se před čtvrtou a ve čtvrt na pět jdu poprvé od rána na záchod!!! No nazdar, po tom všem, co jsem vypila…!!! Teprve k večeru mi dochází, že mám navíc ještě úžeh. Naštěstí bez dramatických projevů, ale ta hlava je fakt naprd! Tlak se mírně zvýšil, ale pořád jsem od normál.
Druhý den ráno stále trochu cítím bolest hlavy a i tlak se drží v nižších hodnotách. Jen už nemám tělo jako z tvarohu, zato mám ztuhlá lýtka, která jsem neměla sílu včera protáhnout. To nic, to do příště rozchodím 😀 .
Den 1. ……………………………………………………………… Stezka Českem – další pokus