Jedinou moji starostí po ránu je, abych stihla autobus. Je mi divný, že autobusová zastávka je, podle informací z internetu, jen na jedné straně ulice 🤔. Takže nejdřív koukám k zastávce naproti, ale tady není žádná zmínka o Krušnohorské lince, zato naproti je i jízdní řád. A tak stojíme s Petrem tam. Pak ale k protější zastávce jede autobus a zezadu má nápis Krušnohorská linka. A tak mastím na druhou stranu a Petr za mnou s mým batohem 😂. Uff, v pohodě, stihla jsem to!
Na Božím Daru vystupuju z autobusu s mladíkem, který taky má batoh, tak se ptám, jestli jde Stezku Českem, a on že ano. Ale jde hned, já mám potřebu si dát něco k jídlu. Od rána jsem měla jen tři mini úlomky z proteinové tyčinky. Nejblíž je restaurace Sv. Huberta. Jdu na polívku.
Obsluha sedí venku a telefonuje. Když mě vidí, jde se mnou dovnitř, kde si objednávám zelňačku a džus. Nikdo jiný tu není, přesto čekám skoro 15 minut, s poslechem dalšího telefonátu. Chce se mi už odejít. V tu chvíli mi přináší misku. Zelňačka je hustá a na první pohled nedobrá. Bohužel nejde jen o první pohled 🙁 . Samá mouka. Ještě si nechám naplnit hydrovak (premiéru máme oba s výčepním 😂) a pak hurá pryč. Samosebou jdu jinudy, tak se ještě vracím.
Čeká mě výstup sjezdovky, no nazdar! Jdu pomalu, proti mě sestupují skupinky lidi, nejspíš z procházky. Nikdo nemá batoh. Bože, jak já ty kopce nesnáším 😂! Ale nahoře…..
Nádhera. Přicházím ke Krásné vyhlídce. Potřebuji na záchod (na malou ne) a mám žízeň. Nějak se mi nedaří napít se z vaku. Rozbalila jsem fólii z hadice a odemkla…..a nic. Ještě že mám půllitrovou láhev s minerálkou. Po půlhodinové pauze pokračuju v cestě. Jenže za Klínovcem mě čeká sestup, jak jinak, sjezdovkou!!! To se nelíbí mým kolenům, ale uprostřed sjezdovky se mi konečně povedlo napít z vaku 😁. Hurá!!
Pod sjezdovkou na křižovatce potkávám autobus, kterým jsem přijela, tak na sebe s řidičem mávneme s úsměvem 😃. Pak zamířím do Sport baru. Už zase potřebuju a zase ne na malou! Naštěstí mají pro mě pochopení a zachránili mi život 😁. Nohy mám ze sjezdovky úplně kudrnatý.
Pak už mířím do Háje. V jednu chvíli přemýšlím, jestli tady někde nepřespím, abych to dnes moc nepřešvihla, ale přestože zvoním u jedněch dveří, nikdo neotvirá. Takže podle původního nápadu pošlapu do bývalé osady Königsmühle. Hodně jsem o tomhle místě četla a viděla i fotky, bylo by to asi fajn.
Když vyjdu kousek za Háj, dívám se, kterou sjezdovkou jsem scházela z Klínovce. Hm, ta nejprudší, nebo se mi to aspoň zdá. Pak už kráčím do Königsmühle. Už z dálky, jak to vidím jsem úplně nadšená z toho, že jsem to zvládla. Jo, není to moc kilometrů, ale s těmi mými zacházkami…. No prostě jsem tu!😀
Zaniklá osada Königsmühle
Nejdřív se setkám s rodinkou, která má co do činění se správou (přijíždějí na kolech současné se mnou) a tak si s pánem povídám o stáří osady a on najednou mluví o Petrovi Mikšíčkovi, který „znovuobjevil“ tohle místo pro veřejnost. Jméno mi nic neříká, ale když mi v jedné z knih, které tu je možné zakoupit, ukáže fotku, jeho tvář je mi známá z facebookových stránek „Znovuobjevené Krušnohoří“. Už vím 😀.
Kromě velkého počtu denních vyletníků jsem tu sama. S podvečerem se hreju na sluníčku a najednou přichází…sám Petr Mikšíček i s rodinou. To je ale náhoda 😀.
S Petrem Mikšíčkem
Prostě je skvělý, že je tolik úžasných lidiček, které jinak nepotkáte 😀.Teď už den pomalu končí. Chce se mi spát a tak se loučím s Petrem a jdu si lehnout. Ještě trochu hygieny, napsat si dnešní den a pak….snad usnu 🤔.
Je to tady? …………………………………………………………………………… Den 2.