Je ráno, sedmá hodina, a my jsme zase na pražském letišti. Po osmé hodině nás letadlo přemístí do města Palma de Mallorka, odkud bysme se měli autobusem dostat do Peguery, kde budeme bydlet pět ní v malém hotýlku Amistad.
A jak došlo k tomuhle dobrodružství? Jednoduše. Petr jednoho dne odjel pro domácí vajíčka. Věděla jsem, že mám pár hodin sama pro sebe a tak jsem si sedla k počítači a že si pustím nějaký film. Jenže najednou…….místo filmu sjíždím možnosti, kam se podívat třeba v květnu. Vykoukla na mě z monitoru Mallorca a tak se pro zajímavost podívám, na jakou částku by vyšly letenky. Hmm, přes Pelikána zjišťuju, že tam letí společnost Eurowings a tak ještě mrknu na jejich stránky. Vypadá to slibně 
. No, proč se nepodívat taky na nějaké ubytování? I tohle vypadá….jeeee, tady by to bylo za slušnou cenu…..kolik….pět dní? Skvělý! Klik….a máme booknutý ubytko 
. Co kdyby jsme přece jen chtěli, že? Petr přijíždí domů odpoledne a hned mezi dveřmi se ptám, jak by se mu líbilo letět na pár dní na Mallorcu. Kouká na mě a ptá se „jak to?“. No a tak mu odpovídám, že mě nemůže nechávat doma samotnou, protože pak dělám zvláštní věci . A prej, že mě milerád doprovodí. No a tak jsme tady na letišti a čekáme na svůj let .
Tentokrát v letadle sedíme odděleně, ale nejsme od sebe daleko, Petr sedí hned za mnou. Za dvě a půl hodiny bysme měli být na Mallorce.
Mezi mraky se schovávají sněhem pocukrované hory
Let je pohodový. Ale nedaří se mi usnout, ani Petrovi. Ještě, že není delší. V jedenáct přistáváme v Palma de Mallorca. Jako první jdeme na záchod a pak najít místo, odkud pojede autobus do Peguery. Překvapuje mě, jak snadno jsme došli až na zastávku. Teď jen nastoupit, zaplatit a osmnáctou zastávku vystoupit. To by měla být druhá zastávka ve městě Peguera – Palmira 2, snadný, ne?
Zastávka autobusu je hned u letiště
A realita? Po nástupu do autobusu přikládám kartu za mě i za Petra (s malou pomocí řidiče ). Ale banka mi nic nestrhla, jen provedla kontrolu karty 
. Petr chce sedět až skoro vzadu, tak jdeme. Za chvilku se přihrne hlučná omladina a sedá si kolem nás. Navíc sedíme u sloupku okna a přede mnou je vysoká sedačka, takže nemám dobrý výhled. Přemisťujeme se jinam. Na monitoru, kde se zobrazují zastávky si všímáme upozornění, že před vystoupením z autobusu musím zase přiložit kartu ke čtečce. Aha, teprve pak mi strhnou eura podle vzdálenosti. Sleduju zastávky a taky lidi, kteří už vystupujou. Člověk se může domnívat, ale je lepší pozorovat, co dělají ostatní 
. No jo, ale název další zastávky vůbec není v oficiálním seznamu zastávek 
. A přitom už je to zastávka v Pegueře. No maucta!!! „Hele, raději hned vystoupíme, abysme se pak nemuseli vracet hodně daleko!“ Jenže jsme nezmáčkli stopku. Říkám Petrovi, ať ji zmáčkne, ale to je ve chvíli, kdy na monitoru naskakuje další zastávka! Dopr….no teď si můžeme sednout a počkat, teď nám už nezastaví. Hlavou se mi honí myšlenky na celkem tři zastávky, které nebyly uvedené, a místo nich se objevily jiné názvy. To jsem zvědavá, jak daleko jsme si zajeli . Autobus staví na zastávce Peguera Boulevard a my vystupujeme. Přikládám dvakrát kartu ke čtečce a po dvojím cinknutí opouštíme prostory autobusu. Teď nás snad zachrání mapy.cz . Hele fakt nekecám, ale mě se nezobrazuje možnost vyhledávání v mapách! Nastupuje u mě nervozita, protože Petr nemá povědomí o ničem a jen slyším : „tys říkala…; mluvila jsi o….a podobně. Takže proběhne malá výměna názorů, kdy si říkám, že se na to příště vys…prdnu a nic už nebudu zařizovat . Pak Petr zkouší jiné mapy, ale mě se nakonec podaří zobrazit vyhledávání, ale zase mi nechce najít název ubytování, přestože na počítači jsem v mapách.cz právě tohle ubytování našla. Ještěže mi funguje historie vyhledávání .
Pohled z autobusu
Teď už to bude brnkačka. Ani nejsme tak daleko, jak to vypadalo. Máme to necelý kilometr . A tak se vracíme hlavní třídou, plnou obchůdků a restaurací, zpátky. Na skok seběhneme k moři a uděláme pár fotek. Pak pokračujeme k ubytování. Podle map máme odbočit do jedné ulice a asi po dvěstě metrech bysme měli být na místě. Hmmm, ale stojíme před rozestavěným hotelem. Přímo za ním má být naše ubytko, ale nikde žádná přístupová cesta!
Pěkný výhled
V blízké restauraci oslovuju číšníka. Mluví anglicky hůř než já, ale snaží se nám vysvětlit cestu. Jediné, čemu rozumím, je silnice, pak zahrnout, pošta a pak mluví o tripu a přitom ukazuje chůzi….(aha, to by mohly být schody) a pak dolů. No, snad se tam dneska dostaneme .
A ještě jeden pohled na moře
Vracíme se na hlavní třídu a jdeme k další odbočce. Stoupáme kolem dalšího rozestavěnýho hotelu (je toho tady mraky!) a…. „hele, támhle je pošta!“ a kousek nad poštou Petr objevuje i schody. Pak máme jít kousek rovně a pak z kopce. Jenže tady žádný skopec není . A tak oslovuju dalšího člověka, ženu, která nám ukazuje ještě o další ulici dál, že máme tam jít dolů a je to tam. No tak jo. Následujeme jejího nasměrování. Jdeme z kopce a tam vidím jen bytový dům a pak samostatné domy. Naštěstí jde kolem další žena, starší paní, a když se jí ptáme, s úsměvem nám ukáže směrem z kopce a prý kousek za zatáčkou to je . Paní zašla do bytového domu a my po chvilce došli k našemu ubytování . Jenže je o tři ulice dál, než je to vyznačené v mapách!
Ne všechno ukazují mapy.cz dobře
Jsou dvě odpoledne a od této chvíle se můžeme ubytovat . Super načasování . Jen musím zkonstatovat, že fotky ubytování, které jsou na bookingu, jsou uměleckým dílem. V reálu je to přece jen horší. Doufali jsme, že budeme v poschodí s balkonem, ale jsme v přízemí, kde sice taky máme prostor se stolem, křesílky a sušákem, ale kolem chodí další ubytovaní. Ještě, že jich tu není moc! Na pokoji máme malou ledničku, televizi a trezor. Postele nic moc, ale máme na čem spát a kde si nechat věci. Koupelna je taky dobrá.
Vybalíme si věci a jdeme na obhlídku a někam se najíst. Kousek od nás objevujeme restauraci, ale Petr chce jít až k hlavní třídě. No a máme kousek i do mini obchůdku, tak si můžeme nakoupit něco k snědku a uchovat to v lednici. Hlady tedy neumřeme. U hlavní třídy „zaparkujeme“ v jedné restauraci, protože už šilháme hlady. Je to tady skoro samá pizzerie. No co, dáme si pizzu. Jo, je moc dobrá 
. I víno, co jsem si objednala („silná“ klasika ), je famózní.
S plnými břichy se nám chce spíš spát, ale na to je příliš brzy. Jdeme najít autobusovou zastávku, odkud v pátek pojedeme zpátky na letiště. Přitom koukáme, co je kolem k mání . Jdeme taky brouzdat podél pláže, abysme si smočili aspoň nohy. Plavky teď nemáme na sobě. U pláží jsou sprchy, takže si pak můžeme nohy opláchnout od písku.
Když jsme u sprchy, Petrovi se povede husarský kousek a místo sprchy na nohy si pouští klasickou sprchu . Naštěstí je mokrý jen trochu . Pak zavítáme do restaurace, kde si chceme dát zmrzlinu. Čekáme celkem dlouho na obsloužení. Objednávám Petrovi kafe, sobě colu a když chci objednat zmrzlinu, hodí nam číšník nabídku na stůl a mizí pryč. No, asi tu nejsou nadšení z hostů…. No co, až přinese kafe s colu, tak objednám zmrzku. Za chvilku je tu, ale než něco stačím říct, je u vedlejšího stolu, kam právě přišli Němci. Těch je tu celkem hodně a v téhle restauraci jim očividně dávají přednost. Už sem příště nepůjdeme.
Odtud si jdeme něco koupit do marketu a půjdeme relaxovat v leže . Do rukou nám padla láhev vína a láhev vody a k vínu taky otvírák . K tomu si v televizi pouštíme české pohádky z YouTube. A zítra se snad i vykoupeme v moři.