Asi třičtvrtě roku jsme se s Jitkou domlouvaly, že někam vyrazíme s batohem na pár dní. Květen je dobrá volba a navíc, když má Jitka dva dny dovolené ve všední dny 🙂 . Termín máme a teď se jen připravit a naplánovat nějakou trasu. Možností je hodně, ale chceme jít pro začátek blízko domovů.
První plán trasy posílám Jitce asi týden předem. Délka je třicet devět kilometrů a jakmile jí odešlu, už mi svítí v hlavě kontrolka, že tohle, s mojí stále bolavou nohou a batohem na zádech, asi nedám. Co víc, dokonce jsem nechodila ani na tak časté procházky, jako dřív a tak nechci riskovat. Upravuju trasu na třicet dva kilometrů. Start je u nás v Doníně a končíme u Jitky v Boru (Milý). Těšíme se obě moc 😀 .
Sleduju předpověď počasí a vypadá to na déšť. Nechce se mi ale nic rušit a tak píšu Jitce, že nejsme žádná ořezávátka a kdyby přece jen bylo nejhůř, můžeme zavolat, ať pro nás někdo přijede 🙂 . Je středa, půl desáté dopoledne a my vyrážíme. Prší, ale ještě před chvílí byl fakt docela slejvák, takže je to dobrý 🙂 . Hned na začátku ale měníme trasu, protože polní cestou v dešti se nám ještě nechce. Takže jdeme po silnici k obci Sulec a odtud do Panenského Týnce, kde kolem cesty obdivujeme krásný kytky. Ke chrámu přicházíme od kláštera, kde jsme objevily výstavu historických fotografií, místních osobností a taky něco o nedostavěném chrámu. A protože máme za sebou asi pět kilometrů a já ještě nesnídala, jdeme do restaurace Na Pile na „polífku“ 😀 .
Objednáváme si česnečku a bereme si jedno „řezané“ pivo napůl. Jen dojíme, přichází do restaurace Jitčin manžel Jiří se Štefanem. Byly něco zařizovat v Lounech a tak se zastavili na oběd (no jo, hned mě napadlo, že je to kontrola 😀 ). Po necelé hodince pokračujeme v cestě a necháváme tady „chlapi“ s obědem. Teď míříme ke zřícenině hradu Žerotín. A co víc, už nám neprší 😀 .
U cesty si všímnu něčeho bílého… no ty bláho, to je pýchavka!!!! Bylo by z ní tak šest řízečků, ale bohužel, v batohu by nedopadla dobře.
A tak pokračujeme dál ke zřícenině.
Od zříceniny míříme k rybníku, kousek od něj je studánka, kam jsme s Petrem jezdili pro vodu 🙂 . A pak už vstupuju do mě neznámých končin. Za jedním plotem obdivujeme zahrádku až si všimneme pařezu, ze kterého oranžově svítí sírovec!!! No páni, to je nádhera. Doteď jsem ho viděla jen na fotkách. Je ještě maličký, ale za pár dní…. Bohužel je za plotem 🙁 .
Začíná být teplo a ukazuje se už i sluníčko. Jdeme podél pole a míříme k lesu.
Tady jsme opět u rozcestí. Podle mapy by cesta měla být víc vlevo, ale tam žádná není. No co, uvidíme kousek dál. Jenže s Jitkou kecáme a skoro po kilometru se dívám do mapy. Kruci, jdeme špatně! No nic, vracíme se zpátky 🙂 . Ale nemáme tu správnou cestu! Jitka navrhuje jít přes louku na silnici, já podle mapy bych zkusila kopírovat cestu po okraji pole. Budeme kopírovat 🙂 . Boty máme za chvíli obalené mokrou hlínou, ale už jen kousek a měly bysme být na té správné cestě. Kouknu do mapy a taky že jo 😀 . A pak vidíme krásnou chaloupku, no, Jako v pohádce 🙂 .
Teď už zase jdeme po cestě. Z lesa vylézáme kousek od sportovního areálu v Zichovci a protože máme v nohách skoro jedenáct kilometrů (i díky naší zácházce 😀 ), opíráme batohy o zkruž u asfaltové cesty a sedáme si na zem, že si dáme pauzu. Po deseti minutách se zvedáme. Asi dvacet metrů od nás je lavička i se stolem. No co, na zemi bylo taky fajn 😀 . A ten výhled…
Jsou tři odpoledne a už máme hlad. A tak zamíříme k místnímu pivovaru. Tady si dáváme skvělou vídeňskou kávu s domácí šlehačkou, mňam! Pak si objednáváme brzkou večeři – kuřecí roládu se šťouchanými bramborami a zeleninový salát. Chci si koupit nějakou tyčinku, kdybych měla později hlad, ale obchod tady zavírá v jedenáct dopoledne. No co, mám ještě půlku housky se sýrem. Jdeme se podívat na Zichovecký kromlech, tedy na „šutry“ naskládané do kruhu. No, když už jsme tady….
Sejdeme i dolů k rybníku a okouknout místní přístřešek. Mají to tu moc pěkný.
Pobíháme kolem a já fotím zase jak šílená :))). Pak zamíříme k Bílichovu. Cestou obdivujeme zahrádky. Na zastávce v Bílichově si dáme zase malou pauzu. Od rána mě bolí noha a po těch kilometrech…. Jitka volá Jiřímu, jestli by se mu nechtělo přijet k našemu „nocovišti“ a přivézt nám lahvinku, což odmítá s tím, ať si zajdeme do restaurace. A tak tedy poslechneme 😀 . Sice nejdřív hledáme ten správný vchod, protože jdeme „zadem“, ale nakonec jsme na místě. Sedíme venku. Začíná foukat vítr, ale sluníčko ještě hřeje.
Po hodince se zvedáme a konečně vyrážíme k poslednímu bodu dnešního dne – nocovišti 🙂 . Jitka, povzbuzená vínem, má ještě lepší a upovídanější náladu. Říkám jí, jestli si uvědomuje, že všechno „vykecám“ ve svém blogu, a pak se chechtáme jak praštěné. No prostě báječný nápad tenhle trek 😀 . K přístřešku je to naštěstí jen kousek.
Je to tady luxusní. Stoly s lavicemi, venku záchody s toaletním papírem, krásný výhled na rybník… co víc si člověk může přát? Jitka mě ještě ukecává, abysme došly až k nim a ráno, že bysme se vrátily sem a pokračovaly. No jo, ale to jsou další čtyř kilometry a to já už fakt nedám. Podle mých hodinek mám už teď v nohách víc, jak osumnáct kilometrů. Navíc je tohle to pravý dobrodrůžo. Pak přiznává, že nikdy takhle venku nespala. Spaní si rozbalujeme v koutku.
Pro jistotu Jitka zatarasí zadní vchod plastovým stolem a chystá se další stoly dát k hlavnímu vchodu, jenže to bysme pak nemohly jít v noci na záchod, a tak stoly dává vedle našeho „ležení“. Ještě je světlo a tak sedíme pohodlně u stolu. Spát jdeme chvilku po deváté.
Noc je šílená. Sotva usnu, probudí mě křeče v holeni. Jojo, já vím, že jsem to přepískla, ale co už :))). Pak slyším, jak se Jitka pořád převrací. Dvakrát musím na záchod a přitom skoro nemůžu chodit. Když jdu podruhé, před třetí ráno, říká Jitka, že ještě neusla, že jí všechno tlačí. V pět už jsem vzhůru. Jitka spí a tak se snažím být co nejvíc potichu, aby aspoň chvíli spala.
Před šestou už jsme obě na nohou. Koukám na Jitčinu karimatku a připadá mi málo nafouklá. Říkám, že už asi chápu, proč jí bolí celý člověk 😀 . V naprostém klidu si děláme ranní čaj a něco málo posnídáme. Užíváme si ranní klid a zpěv ptáků. Pak pomalu „zametáme“ po sobě stopy. Stačila jsem rozhýbat nohy, tak snad se mi půjde dobře. V půl osmé pokračujeme v cestě k rozhledně Líský.
Jdeme lesem, kde objevujeme nádhernou studánku, na které visí orazítkovaný papír s potvrzením o pitnosti vody. Hned si obě nabíráme vodu do láhví, je totiž vážně moc dobrá 🙂 .
Čtyři kilometry nás cesta vede lesem. V jedné části je cestou rozdělený les, na jedné straně jsou nádherně vzrostlé stromy a na straně druhé je vidět borovicový porost a technika k těžení dřeva. Docela smutný pohled. Ještěže nám Jitka cestou zpívá 😀 . Po hodině jsme u rozhledny.
Chceme vylézt nahoru a udělat pár fotek. Fouká vítr, ale my to dáme 🙂 . Těsně u rozhledny potkáváme místního staršího pána, který venčí svého psa, tak s ním prohodíme pár slov a pak už lezeme nahoru.
Čím jsme výš, tím silnější je vítr. Navíc je nepříjemné hučení různých vysílačů a satelitů na vrcholu rozhledny. Obě cítíme v hlavě vibrace a moc se nám to nelíbí. Asi jednu a půl otáčky pod vrcholem udělám pár fotek a lezeme dolů. Jdeme dál do obce Líský. Tu bysme měly obejít a pak zase lesem pokračovat k mokřadům v Hřešicích. Do obce už opět sestupujeme z kopce :))). Noha mi už zase dává vědět o své existenci! U jedné zahrádky Jitka obdivuje kopretiny, pak si všimne majitelky a dáváme se do řeči. Upozorňuje nás na vzácné Vstavače nachové, kterých je pod rozhlednou dost. Kvetou do koce května, takže máme ještě možnost je vidět v plné kráse. A tak se vracíme po svých stopách až k rozhledně, kde je odbočka k orchidejím.
Cesta je z kopce a pak vyjdeme na krásnou vyhlídku. Jitka má nápad, že si tady dáme pauzu a posvačíme. Jsem stejného názoru. Je tu krásný výhled 🙂 .
Po půlhodince se zvedáme. Čeká nás celkem prudký sestup, což ještě zhoršují plné batohy. A taky moje noha. Při sestupu se několikrát zapřu levou nohou, kdy mi nohou projede neskutečná bolest a pálení, až mi vyhrknou slzy do očí. No nazdar! Od této chvíle mám problém nohu úplně zatížit. Spodní cesta je jako v zeleném tunelu. Díky tomu se tu pořád drží voda a chůze v blátě není úplně snadná. Naštěstí je to jen pod svahem.
V jednu chvíli cesta mizí v hustém porostu trávy. Tudy asi moc lidí nechodí. Raději proto jdeme vysušeným krajem podél pole.
Po téhle cestě dojdeme k mokřadu u Brůdku. Potřebuju si zase sednout a odlehčit noze. Ani Jitce a ani mě se nechce jít dál. Je šílený vedro a tím, že jsme díky mě zpomalily, je ta cesta únavnější. Blíží se poledne. Rozhodujeme se jít teď už rovnou do cíle, tedy k Jitce a Jirkovi do Boru.
Cesta vede do mírného kopce. Čím jsme ale blíž Boru, tím se kopec zvedá. Jak odlehčuju bolavé noze, bolí mě už i druhá a sotva lezu. Přidávají se křeče a Jitka si zpívá i do kopce. Kruci, jak to dělá?! Pak cesta mizí. Jitčin radar ale ukazuje směr k nim, jenže to už si připadám jako na horolezecké stěně, jak je kopec prudký!!!
Teď už nemám ani chuť fotit, jen doufám, že ten kopec někdy skončí!!! Vím, že mi stejně nezbývá nic jiného, než dolézt do „civilizace“ 😀 . Jitka jde napřed a po chvíli mi mizí z očí. Sedám si u vyschlé studánky na kmen stromu a sbírám odhodlání k dalším bolestným krokům. Hlavou mi jede myšlenka: „to dáš, to zvládneš!“ Po třech minutách se zase zvedám, „nazouvám“ si batoh na záda a stoupám za Jitkou. Pak jí zahlédnu za stromy a slyším, jak mě povzbuzuje se slovy: „tady už je rovinka“! A pak…. jsem nahoře 😀 . Jenže ani tady mi nohy nešlapou, jak mají. Teď už mě bolí i záda, ale usmívám se nad tím, že jsem ten kopec zdolala 🙂 . Jdeme podél chmelnice a najednou vidím na zemi provázek….. láska je tu s náma. Okamžitě sahám pro mobil a fotím :))).
Jak se mi zdál nekonečný kopec, teď se mi zdá nekonečná chmelnice 🙂 . Mám problém nohy ohýbat, ale teď to přece nevzdám. Jitku od včera bolí ramena od batohu (nemá totiž na těle žádné tlumení v podobě tuku jako já 😀 ), tak se už taky těší, až dojdeme a shodí batoh ze zad. Prý je na konci chmelnice odpočívadlo a můžeme zavolat Jiřímu, aby pro nás dojel. A já už si fakt chci sednout na delší dobu, než jen pár minut, tak nakonec souhlasím 🙂 . Jitka volá Jirkovi a jde zase napřed. Ploužím se za ní a stále očekávám konec té pitomé nekončící chmelnice :))). Už…. už ho vidím a nohy samy od sebe zrychlují 😀 .
A už sedím! Chvilku na to přijede Jiří a veze nás do cíle našeho treku, který je od odpočívadla vzdálený necelý kilometr 🙂 . Skvělý, sedím a nemusím už nikam jít. Hm, s takovou asi bych neměla jít na žádný jiný trek (plánujeme s Petrem vyrazit na cestu do Santiaga rovnou z domova, což asi budu muset zrušit). Jitka připravuje oběd (kruci, kde bere tu energii ještě vařit?) a já čekám, až Petr skončí v práci a přijede pro mě. V nohách dnes máme třináct kilometrů.
Povídáme si o tom, co jsme viděly a zažily a tak padne i zmínka o té pýchavce. Byla na dost viditelném místě a tak si myslím, že už ji někdo objevil. Nikdo z nás neměl pýchavku už víc, jak dvacet let, takže by bylo úžasný z ní mít řízečky 🙂 .
Čas sice běží, ale ne dost rychle, aby už pro mě Petr přijel. Naštěstí přijíždí Jitky a Jiřího známý, který mě vezme domů. Po vybalení a sprše si na chvíli lehnu a….. spím. Petr přijede domů a chodí kolem mě potichu, aby mě nevzbudil, ale později odpoledne přichází Bára, je zvědavá, jaký byl trek, a tak se proberu a asi hodinku si povídáme 🙂 . Pak ho znovu „zalomím“ a chrním až do rána :))).
Tohle by mohl být konec, ale tohle všechno má ještě pokračování 🙂 . I Báru s Petrem zajímala pýchavka a tak druhý den, když jsme s Petrem jedeme z nákupu, se Petr rozhodne jet podívat do Žerotína, jestli tam náhodou ta pýchavka ještě není. K našemu překvapení je a navíc je dvakrát tak velká!!!
Bereme ji s sebou a já hned píšu Jitce a posílám jí fotku. Doma si ji samosebou musím vyfotit, aby bylo vidět, jak je velká 🙂 .
Rozporcujeme a obalíme řízečky, a než stačím začít smažit, přijíždí Jitka s Jiřím. Čekáme i Báru 😀 .
Bezvadná večeře v bezvadné společnosti, všichni jsme se hodně nasmáli a snad to není naposledy (vlastně není, zítra jedeme zase na návštěvu k Jitce s Jiřím, protože Jitka upekla „kremeš“ a zítra bude akorát uleželý 😀 ).
Navíc už s Jitkou plánujeme další trek, jen se ujišťuju, že nebudeme přehánět s kilometráží 😀 . Je super mít skvělý přátele 🙂 .