Bezovka poprvé
Únor byl začátkem velkých změn pro mne i pro Petra. Jakých? O tom se rozepíšu v podobném seriálu, jako o mé pouti do Santiaga. Na pěší couračky nebylo moc času a vlastně od prvního březnového dne se nedalo jen tak se sbalit a někam dál vypadnout.
Vlastně mám pocit, že jsem nějak za tu dobu přirostla k zemi. Začala mě bolet pata a to se zrovna moc dobře „nešmajdá“, ale poslední týden už mě zase něco začalo táhnout ven. No jo, ale na dlouhý courání to nebude.
Páteční ráno, lezu z postele před šestou. Přemýšlím o tom, jestli mám vypadnout nebo ne. No jo, ale já si nepřipravila žádný oblečení a nechci budit Petra. Hm, tak zas asi budu „smrdět“ doma. Petr vstal asi čtvrt hodinky po mě, jenže já už zase nemůžu pořádně došlápnout na patu. Jo, pata mě sice bolí, ale dochází mi, že si hledám pádný důvod, abych mohla zůstat doma! Doprčíc!!! Vždyť mě venku bývá tak dobře, tak proč?
Uvaříme si kafe a já zlehka sonduju, jestli by šel Petr se mnou na krátkou procházku. Ptá se kam bysme šli a já říkám: „jen obejít Bezovku a druhou stranou zpátky.“
Pár minut před osmou už vycházíme ze vchodu :). Sluníčko sice vykukuje, ale fouká dost studený vítr a tak jsme rádi, že jsme si oblékli prošívané vesty. Sejdeme kopec po silnici, pak odbočíme do Bezovky. Je to ulice, v jejíž zadní části jsou tři rybníky, z nichž poslední z nich má stejné jméno „Bezovka“ a ty dva předtím jsou Radovesický a Dřínecký rybník.
Na každém kroku už je jaro vidět. Než dojdeme k rybníkům, přestává na chvíli foukat vítr a já rozepínám bundu i mikinu, hlavou mi proletí vzpomínka na chvíli, kdy se vracíme od Kotelního jezírka pod Komáří vížkou a mě je na umření…… Teď se usmívám 😀 . Dneska je mi prostě báječně. I když mě bolí noha.
Pozoruju, jak se začínají zelenat stromy a samozřejmě hned běžím k potůčku, abych si vyfotila blatouch :))). U Dříneckého rybníku jsou kačeny, a i ty chci vyfotit před tím, než utečou do vody, ale ty potvory jsou prostě rychlejší 😀 .
Za Dříneckým rybníkem zahneme do lesa a směřujeme k rybníku Bezovka.
Tady jsem překvapená, jak je tu celá jedna strana rybníka u cesty „očištěná“ od stromů i všeho dalšího! Že by to rybářům překáželo? Vím, že pod rybníkem bylo pár kmenů vyvrácených prošlými větrnými bouřemi, ale tady ty stromy byly v pořádku, tak si myslím, že je to škoda.
Vzduch je voňavý a nám je oběma fantasticky. Vlastně nám to courání už dost chybělo. Od rybníků vyjdeme cestou až na okraji výsypky, kde je od loňska nový turistický přístřešek. A já už zase tahám mobil a fotím si slunce, stromy, mraky….. 😀.
Přístřešek už nese známky „člověčí nudy“, to znamená, že stůl je počmáraný a na lavicích jsou stopy bot. Snad vydrží aspoň pár let. Míříme k rozcestí, odkud se dá dojít do Pohádkového lesa. My ale pokračujeme po cestě mezi poli.
Když jsme se tudy procházeli naposledy, bylo to myslím v únoru, jezdil tu někdo pořád sem a tam na motorce (dokonce jsem jednou musela uskočit stranou, aby mě nepřejel), asi se učil jezdit 🙂 .Teď už tu krásně kvetou stromy.
A hurá domů 🙂 . Noha přežila a já se těším, že zítra zase někam vypadnu. I když jen čtyři kilometry 😀 . Už jsem pár dní domluvená s kamarádkou Janou 😀 .
Bezovka podruhé
Je sobota, jedna hodina odpoledne a s Janou se jdeme „cournout“. Ptám se, kam půjdeme a ona na to „třeba do Bezovky“ 😀 . A mě vůbec nevadí, že jsem tam byla i včera. Tentokrát ale jdeme jinudy. Procházíme cestičkou za garážemi, kterou sejdeme z kopce rovnou k rybníkům. Tudy jsem šla naposledy snad ještě když naši kluci byli ještě malí.
Sejdeme k Dříneckému rybníku a kousek pod ním přecházíme lávku přes potůček na „cestu dějin“.
Odtud je pěkný pohled na zahrádky, které jsou u rybníků. No a já zase co chvíli tahám mobil a fotím to, co jsem včera vidět nemohla a taky to, čeho jsem si včera nevšimla :))).
S Janou je mi fajn, člověk si může povídat ty „holčičí záležitosti“ a směje se tomu, čemu se s chlapem prostě zasmát nemůže. A protože jsme s Petrem teď byli pořád spolu, je to pro mě báječná změna 😀 .
Najednou vidím vedle cesty hromádku jehličí. „Jeeee, to je mraveniště, a já si ho včera vůbec nevšimla“ 😀 . A už lezu s rukou nataženou před obličejem, aby mě nešlehla větvička, kterou nemůžu s mýma očima teď dobře vidět, křovím k němu, protože mravence si přece musím vyfotit 😀 . Pak si chvilku posedíme v turistickém „počmáraném“ přístřešku a potom jdeme rovnou přes pole. Nad hlavou nám nám co chvíli přeletí helikoptéra. Vypadá to, jako by někoho hledali.
Zastavíme se cestou ještě v obchodě něco nakoupit a pak už jdeme obě domů. Později odpoledne se dozvídám, že helikoptéra opravdu hledala ztraceného seniora.
Noha mi zase dává co proto, dám si tedy pár dní odpočinek a asi příští týden opět vyrazím za vycházejícím sluníčkem 😀 .