Po tom mém nedělním fiasku jsem si potřebovala dát pauzu. Pořád jsem přemýšlela, proč mi bylo tak mizerně! No, asi to bylo víc věcí najednou, předně jsem od rána měla jen dvě kávy (ta druhá právě u Kotelního jezírka) nic víc a asi i ten mráz udělal své. Nenapadlo mě nic jiného, než že musím jít někam ven, abych zjistila, jestli ten stav přetrvává 😀 . V úterý tedy vyrazím na svou „výsypku“ a půjdu se podívat na místo zaniklé obce – Chotovenky. A cestou se ukáže, jak na tom vlastně jsem 🙂 .
Ráno vstávám a ještě pořád mě bolí stehna a lýtka, jak jsem se v neděli „dobývala“ ze sněhových pastí :))). To nevadí, to rozchodím 😀 . Kouknu na venkovní teploměr – dva stupně nad nulou – tak se nemusím moc nabalovat. Tak, ještě připravit věci s sebou – tedy mobil, kapesníky, do batůžku lahev s vodou (jen pro jistotu 😀 ) a ještě podsedák, kdybych přece jen potřebovala sednout si na zadek 😀 . Před devátou vycházím.
Jen co dojdu k lipové aleji a vejdu na vyšlapanou cestu kolem silnice, škrtnu botou o druhou a ….. jen tak tak to vybírám :))). Kruci, co to bylo? Aha, háček se mi zachytil za tkaničku v druhé botě a pak mě navždy opustil 😀 !!! No co, nové boty by se mi už hodily!
Pokračuju v cestě po cyklostezce, takže začátek je do kopce a…. hele, je to dobrý, celkem bez problému 🙂 . Pak už si jen užívám cestu. Chvilku pozoruju poštolku, jak na místě sleduje svou kořist i jak zaútočí. Sice neúspěšně, ale nevzdává se a opět vylétává do výšky a na místě pozoruje prostor pod sebou.
Jsem tady úplně sama, dokonce i aut kolem projede jen pár. Opouštím silnici a za chvíli budu na mnou neprozkoumaném území 🙂 .
Je to hodně dlouho, možná už šest let, co jsem plánovala jít tímhle směrem. Ráno jsem si nebyla vůbec jistá, jestli dojdu až sem, teď je mi senzačně a vím, že můžu jít ještě dál.
Chotovenka. První zmínka o vsi je z roku 1549. Byly tu ale také nalezeny keltské kostrové hroby s bronzovými předměty a pravěký člověk z mladší doby kamenné tu zanechal kamennou sekerku a keramiku. V roce 1971 zde bylo 37 domů se 124 obyvateli a kolem byly samé povrchové uhelné lomy. Tito lidé byli ve stejném roce přestěhování do Bíliny a obec zmizela pod Radovesickou výsypkou.
Dnes je tu jen nově nainstalovaná cedule s názvem obce a o kousek níž je rybník na jehož jednom břehu je orientační tabule s historií obce.
Nechce se mi jít domů, a protože Petr jel za synem, aby mu pomohl vyměnit žárovky u auta, a je to odtud už jen něco kolem tří kilometrů, volám mu, aby tam na mě počkal, že s ním pak pojedu domů :))).
A najednou mi došlo, že další věcí do skládanky „proč mi bylo blbě“ je to, že jsem se v neděli nabalila „jako pumpa“ (konec konců bylo na horách asi deset pod nulou!!!), a když jsme lezli do kopce, tak jsem se pořádně zapotila a „přehřála“ – no, jeden umí podcenit horko 😀 .
U dětí jsem si dám čaj a pak jedeme s Petrem domů 🙂 . Celkem jsem nachodila přes osum kilometrů, vody jsem se nenapila a neměla jsem potřebu si ani sednout 😀 .
