Líbí se mi brzké ráno, líbí se mi i ta samota, kdy jsem jen já se sebou a se svým mobilem, kterým se snažím zachytit ty úžasné okamžiky. Jaký by to ale bylo, kdybych šla s někým? Zvládl by někdo moje tempo? Teda celou dobu si myslím, že moje tempo bývá „vražedné“ :D, protože od manžela často slýchávám: „nežeň, já jsem nevyhrál nohy v loterii“ :))).
Jednou jsem potkala známého, který říkal, že chodí pravidelně asi dvanáct kilometrů a říkal, že by rád šel s někým, už kvůli jeho zdravotnímu stavu, aby měl někoho po ruce pro případ nouze. A tak jsme se domluvili hned na příští den, jen jsem ho varovala, že víc, jak sedm kilometrů fakt asi nedám :D.
A tak jsme vyšli. No vyšli, já najednou měla pocit, že se plazím jak šnek. Jak to? Chodím rychle, on je po infarktu a snaží se dostat do formy….. Bože, má lepší formu než já a to mám srdce zdravý! Snažila jsem se držet s ním krok, ale najednou… před námi kopeček!
Doprčic, to jeho tempo je fakt vražedné – teda pro mě! A tak zase odpočívám každých pár kroků a snažím se to jeho tempo vydýchat! :))) Já ani neměla čas se tu a tam zastavit a něco vyfotit. No jo, asi bude lepší si zase chodit sama, fotit si tu šnečka, tu kytičku….. a hlavně na mě nebude muset nikdo čekat! 
Dodnes si ten den pamatuju a jsem za něj neskutečně vděčná, protože jen díky tomu jsem si později uvědomila, jak se pomalu zlepšuje moje kondice, i když jsem v tu chvíli s tím chtěla skončit :D. A taky to, že každý máme své vlastní tempo, které nám vyhovuje a že je hloupost se přizpůsobovat jen proto, aby si o nás nemyslel nikdo nic „špatného“ :).