Všechny ty moje procházky byly vlastně pořád po rovině. Kopce byly můj strašák, protože i tak jsem byla ráda, že to všechno udýchám. Pořád si ještě pamatuju svůj první pokus, kdy mě moje plíce chtěly opustit :D.
Jenže kdybych chtěla jít delší vzdálenost, než je pět kilometrů (tedy vlastně nad dva a půl kilometru od domu :)), tak všude už jsou menší nebo větší kopce! A jeden takový fakt malý a krátký jsem se rozhodla „vylézt“ :D.
Nebe mi připravilo pěknou podívanou
Těch pokusů vlastně bylo několik. Párkrát jsem se v půlce otočila a vrátila se. Byla jsem fakt šťastná, že tady v těch ranních hodinách nikdo nechodí :D. Zastavovala jsem se každých snad pět kroků a dýchala, jako bych zdolávala nějakou „třítisícovku“ :D. No fakt!
Až jsem vylezla nahoru, ale moc spokojená jsem nebyla, právě proto, že mi to trvalo tak dlouho. I přesto, že tímhle svým výkonem jsem začala zdolávat hranici tří kilometrů od domu, tedy šestikilometrovou procházku!
Stará silnice na bývalou obec Hetov
Říkala jsem si, že bych chtěla vyjít ten prudší a táhlejší kopec, kde se „staví“ ta nová silnice. To by bylo něco!!!
A tak jsem jednou neodbočila a šla rovnou do toho kopce. Už jsem se sice nezastavovala každých pár metrů, ale přece jen to nešlo na jeden „zátah“. Byla to zatěžkávací zkouška i pro moje do kopců netrénovaných nohou :D. Potila jsem se jako prase, ale tentokrát jsem se rozhodla „neustoupit“.
Bože!!! Já jsem nahoře!!! :)))) Já to fakt dokázala. Udýchaná, unavená, ale šťastná jsem se otočila, abych se podívala, jakou „horu“ jsem zdolala, a ten pohled nikdy nezapomenu! Taková nádhera……. Bořeň, znělcový útvar, který je místní dominantou, plave v mlžném moři….. Oči se mi zalily slzami a bylo mi neskutečně krásně.
Rozestavěná silnice na Kostomlaty
A tímto mým výkonem se započala nová kapitola mých ranní procházek, kterou bych označila jako „…a co je tam za tou zatáčkou?“ 😀