Včera jsme kecali až do půlnoci. I přesto vstávám kolem šesté ráno. Petr je taky vzhůru, tak si jdu dát sprchu, abych nemusela vracet „žetony“. První nápor vody mě okamžitě probouzí do plné bdělosti, protože ještě teče studená voda :))). Než začneme balit, dáme si ještě kávu. V devět máme vyklizenou chatku, vrácené klíče a vyrážíme směrem k Suchým skalám.
Cestou ještě stavíme v obchodě, kde si Iveta kupuje pití a cigarety 🙂 . Za dvacet minut už parkujeme u Suchých skal. A hned na začátku cesty nás čeká pěkný stoupání! Jak já nemám ráda ty kopce 😀 .
Jen vylezeme kopec, čeká nás překrásná vyhlídka!!!
Jsou tu dřevaři a tak je slyšet řev pil a ve vzduchu je cítit vůně dřeva. Mám naplánovaný okruh podle map.cz a dnešní trasa by měla mít něco přes sedm kilometrů. Pokračujeme k další vyhlídce.
Za studánkou Pod Sokolem nás vítají….. jak jinak SCHODY!!!!! No co, když už jsem tady….. 😀 . Po schodech vystoupáme až k rozcestí Pánovo pole, kde si sednu na lavičku. Už zase ze mě leje jako z konve!!! Co to je? Otřu si obličej a kouknu na mapku do mobilu. No jo, jenže my jsme teď úplně jinde, než máme být! Chci se vrátit zpátky a jít plánovaným okruhem. Petr s Ivetou ze mě moc radost nemají, ale podřizují se a jdou se mnou zpátky po schodech :D. Protože na malém displeji mobilu nemůžu najít tu správnou cestu, opět se vracíme k rozcestníku :))).
Jestli prý ještě jednou budu chtít najít tu správnou cestu, tak mě zabijou :))). Podruhé vylézt ty schody bylo nějak náročnější, asi je to těma bolavýma nohama. Z rozcestí odbočujeme po žluté vpravo. Tady na nás čekají….. zase schody!!! Svaly na stehnech už na mě skoro řvou, že už nedají ani jeden, ale já na to nedbám. Sice s každým krokem „hekám“, ale jdu.
A potím se čím dál víc! Kruci, tohle ale není od návalu!
Před další vyhlídkou „Kde domov můj“ si sedám. Zase ta nepříjemná studená vlna od žaludku do celého těla! Během pár minut je mi zase líp. Raději ještě zvolním tempo. Jde mi o to hodně vidět a ne o to, dřív dojít do jakéhosi cíle.
Zase potřebuju Petrovu asistenci při překonávání některých schodů, které jsou vyšší, než kam dosáhnou moje nohy a taky tam, kde je zábradlí nebo jiná opora jen po mé pravici. Častěji zastavuju a odpočívám. Takhle to jde líp.
Na jednom stromě jsme si všimli cedule, oznamující, že by člověk po sobě měl uklidit vše. Musela jsem si ji vyfotit, protože jsem ji viděla poprvé. Myslím si, že by člověk po sobě měl uklízet i bez cedulí prostě proto, aby se mohl vracet na stejná krásná místa i po letech. Jinak by všude kolem po nás zůstávaly jen skládky.
Chvilku odpočívám u amfiteátru. Je skoro poledne a já už mám trochu hlad. Taky potřebuju doplnit tekutiny, které jsem vypotila. Kousek od amfiteátru je restaurace Kalich, kde vidím figuru koně a slona a chci si je vyfotit. Cítím zelí a sbíhají se mi sliny. A tak si jdeme něco objednat. Vyhrává zelňačka, kterou miluju a Petr s Ivetou se přidávají. K pití nealko ovocný Birell 🙂 . Je tu fakt nádherně, polévka vynikající a krásné prostředí.
Odtud už je to jen kilometr a půl k autu po silnici. Po delším odpočinku se mi jde dobře a dokonce jsem se přestala i tolik potit i přesto, že jsme šli na přímém slunci. Asi to bude chtít jednu rychlou návštěvu lékaře 🙂 .
U auta chvilku posedíme na kládě, jen než Iveta dokouří cigaretu. Pak se rozloučíme, protože sice pojedeme stejným směrem, ale cíl máme každý jiný.
Protože jsme byli tři dny bez dobrého spojení k internetu, zítřek bude ve znamení psaní blogu. Snad to moje psaní někoho pobaví nebo dokonce inspiruje 😀 .
A určitě zase někam vyrazíme, protože Petrovi ještě dovolená nekončí 🙂 .