Probouzím se ve čtvrt na sedum ráno a vím, že nemusíme nikam pospíchat, protože máme domluvenou kavárnu až na později. Z chodby je sem slyšet chlapy, kteří jsou tady ubytovaný (večer jeden z nich viděl Karolču a oznamoval ostatním, že jsou tady i ženský 😀 ). Pak už je slyšet jen uklizečku. Když pak s Karolčou jdeme do koupelny, uklizečka je hodně překvapená, že nás vidí a ptá se, kolik nás je a odkud jsme. Když slyší „Praha“ tak se zeptá: „A nemáte covid?“ :)))
Po půl deváté jdeme vrátit klíče od pokoje a sprchy a vyrážíme ke kavárně Puntíček, která je kousek za náměstím. Před kavárnou už vidíme eL, která nám přivezla naši „plnou polní“ (chápej dvanáctikilové batohy 😀 ). Kavárna je jedním slovem úžasná! Příjemné prostředí s ještě příjemnější obsluhou. Objednáváme si snídaňové menu, což je káva dle výběru, fresh a skvělý toast. Chválou nešetříme a jako bonus dostaneme každá po sklence skvělé levandulové limonády z domácího sirupu. Božííííí!!! Takže tuhle kavárnu vřele doporučuju 🙂 .
Kolem dvanácté hodiny nasadíme batohy a vyrážíme na cestu. Ještě nakoupit nějaké pití a něco k snědku (energy tyčinky). Pak opouštíme město Dobříš a vcházíme na cestu přírodou.
Na prvním rozcestí odbočuje cesta do lesa. Po nějaké době objevím první houbu a upozorňuju na ní Karolču. Uděláme si fotku a od té chvíle očima koukáme i po houbách. Je nám líto, že je musíme nechat tady, protože co bysme s nima dělaly, že? :))) A že těch hub bylo….. praváci, babky, bílé hřiby…… Jednoho praváka ukazuju Káje, která si ho nevšimla. Krásnej velikej hřib…. Kája k němu přijde, kouká na něj a pak na něj zavolá: „Debile!“ 😀 To jako proto, že ho tam musíme nechat
Kolem třetí hodiny dorazíme k přístřešku, kde si dáváme oběd (sušené maso, energy tyčinku a vodu) a přemýšlíme, kam až půjdeme. Ušly jsme něco přes sedum kilometrů a abysme nemusely zůstat v lese, rozhodly jsme se, že dojdeme do obce Hluboš, kde je otevřená zámecká restaurace až do deseti do večera. Mělo by to být asi osum kilometrů a to bysme mohly ještě dneska zvládnout.
Cesta teď je asfaltová a bolí z ní hodně chodidla. Zase jdeme po asfaltu víc než čtyři kilometry. Pak se mění, začne hodně stoupat a je plná kamenů i větších balvanů a tak jsme se musely soustředit kam šlapeme a přestaly jsme litovat těch hub kolem 😀 . Vystoupáme až na vrch „Kuchyňka“, který je vysoký 636 metrů. Není odtud ale žádný výhled. Před námi je ještě jeden vrch „Malý vrch“, kde si dáme malou pauzu a kocháme se výhledem. Je to tu krásný 🙂 .
Teď už začínáme cítit únavu, ale cesta teď povede z kopce až do restaurace, což nás docela hodně motivuje (i když už víme, že je to víc než jen osum kilometrů).
Taky je cesta hodně kamenitá a přesto, že mám nohu velikosti 37, bolí mě jako „pětačtyřicítky“!!! 😀 . Takže když dojdeme konečně v sedum večer do restaurace, zjišťujeme, že jsme ušly za odpoledne 21 km a k tomu ještě dva kilometry dopoledne po Dobříši!!!
Objednáme si večeři a já se ptám, jestli by tu nebylo nějaké místo k přespání. Mladička servírka nám nakonec řekne, že kousek odtud je možnost pod přístřeškem na verandě domku u tenisového kurtu. Takže ještě 645 metrů nám zbývá ujít. Fuj!!! vůbec se nám nechce, ale už se stmívá, takže jdeme. Na kurtu jsou dva tenisté na osvětleném kurtu a hrají. My v klidu vyjdeme na tu verandu a za světla z kurtu si rozbalíme spaní. Pak k nám přijde jeden z hráčů a ptá se, co tu chceme. Vysvětlujeme, že chceme jen přespat, že jsme se domluvily v hospodě. Na to on odpoví, jestli tedy ještě funguje turismus a když mu řekneme, že jsme na svatojakubské cestě, popřeje nám „doprovázejícího boha“ na naší cestě 😀 . Zhasne osvětlení kurtu a nám teď lehce svítí místní osvětlení. Já hodně brzo po ulehnutí usínám s tím, že mě zítra na cestě čeká velký problém – puchýř na chodidle :))).
