17. – 22. listopadu
Vždycky jsem obdivovala lidi (obzvlášť ženy), kteří jsou schopni být v zahraničí sami. Já bych nevěděla, co dělat, nedokázala bych se domluvit… Ta představa mě vlastně děsila.
Teď jsem ve španělském městě Santiago de Compostela, jsem sama a hodně si to užívám. Denně se procházím městem, pozoruju lidi a nakupuju v samoobsluze 
. Blížící se vánoce mi připomíná jen vánoční osvětlení, které tu nainstalovali a vyzkoušeli jeho funkčnost.
Sobota je dnem, kdy se opět vidím s Janou a Ondrou a jdeme spolu na poutnickou mši do katedrály Sé. Sedáme si do „sekce“ pro poutníky. Prohlížím si prostory, prohlížím si i lidi kolem mě. Přestože jsem poutník, připadám si tady dost nepatřičně, protože nejsem věřící. Vlastně ano, věřím v sebe, teď už víc, než kdy jindy. Kolem nás pobíhají lidé v reflexních vestách a upozorňují na to, abysme nepoužívali mobily. Nejde mi to poslechnout .
Je poledne a mše začíná. V nahlas čteném seznamu poutníků nejsme, protože jsme do Santiago de Compostela přišli už ve čtvrtek odpoledne a tak naše jména zazněla už při páteční mši. Nám to ale nevadí. Poslouchám melodickou španělštinu a pozoruju, jak se střídají řečníci. Je tu i nějaký postižený kluk, který také chvíli mluví. A pak přijde k zapálení kadidelnice „botafumeiro“ a mě naskakuje husí kůže! Nevím proč, ale tohle je okamžik, na který asi vzpomíná každý poutník, který se mše účastnil. Rozhoupané botafumeiro „létá“ přes celou „chrámovou loď“. Je to fakt nezapomenutelný, protože teď si naplno uvědomuju, že jsem tu cestu z Porta skutečně ušla, že to není jen nějaká iluze.
Kadidelnice „Botafumeiro“
Po mši si kontrolujeme, jak se nám povedly fotky a videa.
Prostor před katedrálou je pořad plný lidí a poutníků. Jen brzy ráno, kdy mě nohy nesou nejdřív sem, tu nikdo není. Užívám si ten prostor jen sama pro sebe a pořád fotím . Chodím sem i večer, když je katedrála osvětlená. Celé historické „jádro“ města kolem katedrály mě nadchlo. Procházím se uličkama, pozoruju lidi a hlavně fotím 
.
Moc ráda se procházím historickým centrem kolem katedrály a přilehlými uličkami. Je tu spoustu krámků i míst, kde si člověk může posedět třeba u kávy nebo i vína. Uvědomuju si, že nebýt mé kyčle, nikdy bych tady nestrávila tolik času. Teď bych byla na cestě k Muxía nebo Fisterra. Tam ale taky jednou dojdu :))).
Jídlo si kupuju v sámošce, a nejen v té hned vedle albergu, protože vyjde levněji, ale přece jen jsme si s Janou a Ondrou došli na společný oběd do restaurace v jedné z uliček, vedoucích ke katedrále. A už mě ani neděsí představa, že bych „skončila“ sama v cizím městě na víc, jak jeden den . Vlastně je to docela osvobozující pocit, že jdu tam, kam se mi v danou chvíli chce .
Do albergue, ve kterém bydlím, dorazila Oksana, kterou jsem viděla už dřív. Píše články a tak hodně vyzvídá životní příběhy. Chtěla i můj příběh, ale já se radši stahuju, protože tohle by asi nebylo pěkný povídání – rukama i nohama :))). Marek, Čech, kterého jsem ptkala hned při přichodu do albergu, je schopný mluvit plynule španělsky (podle mě) i anglicky (tak mluví s Oksanou) a tak vyzvídám, jak se to naučil. Říká, že se španělštinou začal přes „Duolingo“ před třemi měsíci. Tak tohle mě dostalo! V tu chvíli jsem se rozhodla, že se budu učit přes Duolingo anglicky :D. Třeba na mé další pouti se budu umět domluvit líp jednodušeji :))).
Marek mi poradil jednu procházku za město. Cesta prý vede za město až k lesu a je odtud pěkný pohled na katedrálu. Teď už je hodně sychravo a častěji prší, ale nechce se mi být jen zavřená v albergue, a tak vyrážím. Po necelém kilometru jsem za městem. Voní to tu zase mátou, tak si ji trochu natrhám a uvařím si mátový čaj :). Je tu klid, protože tahle cesta není součástí žádné svatojakubské trasy. A je tu krásný výhled na katedrálu.
Je skutečně nepřehlédnutelná. Je cílem nejen poutníků, ale je lákadlem i pro běžné turisty. Dokonce jsem našla katedrálu i na autobuse .
Je tu krásně, ale už se těším domů. V úterý jedeme brzy ráno autobusem na letiště. Natupuju už na Praza de Galicia, Jana s Ondrou nastoupí později. Je deštivo a mě napadá, jaké to bude, až přijedu domů.
Jedno je ale jisté. Tahle cesta/pouť se mi vryla hluboko pod kůži a určitě není mou poslední.