Sobota 10. listopadu
Spalo se mi božsky. Jednak jsem nad sebou nikoho neměla, kdo by v noci sebou házel a pak se tady topí, takže věci jsou krásně suché 
. Ráno opět vyrážíme s Lenou. Vycházíme před osmou a těšíme se na ranní kávu. Všude je ale zavřeno!
Pomalu mi dochází, že pokud někde nebude otevřeno, budu dnes celý den o hladu!
Po pěti kilometrech přicházíme do Mos ke kostelu. Lena hned běží ke dveřím a zjišťuje, jestli mají otevřeno. Ona si totiž nenechá ujít žádný kostel, hřbitov, lázně…. prostě všechno musí vidět 
. Ze dveří zrovna vychází nějaký muž, který nás pouští dovnitř. Když není kafe, musíme vzít zavděk prohlídkou kostela. Je krásný.
Pokračujeme v cestě. Teď nikde není ani žádná kavárna, natož aby byla otevřená. Nějak se smiřuju s tím, že dnes mám postní den. A pak Lena objevuje zamřížovaný automat na kávu a sušenky!!! Tomu říkám záchrana v poslední chvíli . Kupuju si „kinder bueno“ pro případ hladu a kafe si taky dávám. Nesladím, tak ubírám cukr na nulu. Jenže, cukru je tam pořád strašně moc!!! Asi to ubírání nefunguje. I tak mi to kafe bodlo!
Zamřížoané automaty na pití, sušenky a kávu
Přibíhá k nám toulavý pes a žebrá, tak máme při pauze společnost :D. Sice si vzal kousek sladkého, ale když vidí, že z nás nic jinýho nevypadne, jde si po svých :))).
Cestou mě napadají ruské písničky, které si pamatuju z dětství a nakonec si zpíváme obě :))). Dost se při tom nasmějeme :D.
S Lenou
Objevujeme fíkovník a na něm je i pár fíků. Hlad je potvora a tak se nám povede tři fíky ukořistit :))). Jenže to nám hlad nezažene. Aspoň se „kocháme“ barvami podzimu v krásné aleji .
Asi kilometr a půl za alejí objevujeme restauraci – otevřenou!!! Hurá, hlad je přemožen . Objednáváme si maso s pečenými bramborami a….. KAFE!
Na celé cestě je zajímavé, že každý den mě bolí něco jiného. Kyčel se trochu zklidnila, dneska mě bolí sval nad kolenem. Nejvíc mě bolí, když jdu z kopce dolů! Asi tři kilometry před Redondelou potřebuje Lena svou přestávku a já cítím, že musím už dojít, protože pak už bych snad ani nevstala. Tady je těch kopců samozřejmě celkem dost. Za jiných okolností jsou v pohodě, ale takhle? Na jednom vrcholku, když vidím, že mě čeká stejný „sešup“ se mi derou slzy do očí a já nahlas fňukám: „já už todle nechci, nejdu, fakt ne!!!“ A pak stejně jdu dál :))).
Vím, že dneska jde Lena do jiného albergue, my s Janou a Ondrou jsme se dopředu domluvili, že dneska přenocujeme v albergue Santiago de Vilavella.
Naštěstí je hned zkraje Redondely a tak brzy po vstupu do města končí mé dnešní „nadkolenní utrpení“ :))). I tenhle albergue mi připadá luxusní. Asi hodinku po mě přichází Jana i Ondra, a v celém albergue jsme zatím jen my tři. Využíváme volných koupelen a po krátkém odpočinku vyrážíme do města, kde je velký výběr míst, kde se dá najíst . Objevujeme něco jako cukrárnu, kde se Ondra okamžitě zamiloval do zákusků :)). My s Janou si dáváme masový koláč.
A opět potkáváme toho úžasného vousatého poutníka, tak nesmí chybě ještě foto . Pak si ještě ve vedlejší restauraci dáme skleničku vína a v dešti běžíme zpátky do albergue.
Už tady nejsme sami. Kromě pár dalších poutníků dorazili i naší známí Brazilci „s hůlkami“. Radostný úsměv ze shledání to jistí. Při tom vzájemném míjení se jsme jako jedna velká poutnická rodina .
9.etapa: O Porriño – Redondela (v nohách 18 km)