Čtvrtek 8. listopadu 2018
Čtvrtá hodina ráno a já už jsem vzhůru. Do šesti se válím a poslouchám „empétrojku“, pak už začínám balit. Domluvila jsem se včera s Janou, že vyrazím brzy, protože se mi ráno chodí fakt dobře. Na cestu si beru jedny hůlky, co nikomu nepatří a pak…. zjišťuju, že jsou dveře zamčené! Dobrých deset minut zkouším a přemýšlím, jak se dostat ven. Oficiálně se albergue otevírá až v osum, ale přece nebudu čekat další skoro hodinu!!!
Cesta pokračuje po římse podél kanálu
Bloumám po vchodové hale a prohlížím si aspoň fotky, co jsou kolem na zdech pověšené. A najednou…. objevuju ceduli, kde je návod, jak dveře otevřít :D. Hurááá, jsem volná :))).
Prší a cesta vede vinicemi a lesem, dalo by se říct, že skoro mimo civilizaci. Jenže pak mám pocit, že cesta dál už nevede. Místo cesty tu teče voda. Vracím se kousek zpátky a dívám se, jestli žlutá šipka skutečně míří sem. A jo, míří. Vracím se tedy ke „kanálu“, kde po jedné straně je z kamenných bloků římsa. Tak tohle je fakt zajímavá cesta 🙂 . S trochou nedůvěry pokračuju po římse.
Směřuju k pohoří Labruja. Po asi devíti kilometrech objevuju v malé obci za kapličkou malou kavárnu, tak si dám kávu a koblihu a asi hodinku čekám na Janu s Ondrou, jestli mě dojdou, pak pokračuju v cestě. Ocitám se pod vysokým mostem, kde se najednou ocitám mezi oplocením a dokonce musím otevírat branku (chápala bych to, kdyby tu byly třeba ovce, ale tady žádná zvířata nejsou..) Pak už jsem na hranici Labruji.
Cesta se najednou zvedá do prudkého kopce a dalo by se říct, že vede přímo kamenným korytem potoka. Stoupám asi kilometr a jsem vděčná za hůlky, které mi neskutečně pomáhají. Už vidím konec stoupání a myslím si, že už cesta povede po rovině. Jaké je moje překvapení, když vidím žlutou šipku směřující opět do dalšího „lesního kopce korytem dalšího potoka“!!! Vlastně tady normálně potok není, jen když prší, pak tudy stéká přebytek vody dolů do údolí. Kupodivu ale po těch kamenech vůbec nekloužou boty a to je super! 🙂
Po dalším asi kilometru stoupání je další rovinka a za ní….. jo, ještě jeden kopec!!!
Už jsem nahoře! Vršek pohoří Labruja mě vítá hustou mlhou. Je to krásný :))). Tak, teď najít další žlutou šipku!. Doufám, že si někde budu moc sednout, protože naposledy jsem seděla u snídaně. Za celou dobu nebylo nikde ani místečko, kde bych si sedla, protože pořád prší. Po tom stoupání toho mám celkem dost. A protože jsem na vrcholku, tak předpokládám, že cesta teď povede z kopce. A taky jo, zase musím sejít po kamíncích, kamenech i balvanech a bez odpočinku. Z opatrnosti jdu dost pomalu, i když ten kopec není tak prudký, jako nahoru. Ale některé kameny jsou uvolněné, takže opatrnosti tady není nazbyt!
Po sestupu si oddechnu. Koneckonců to bylo náročný na kolena 🙂 . Cesta dál pokračuje lesem, který ale pomalu řídne. Už vidím konec lesa a … najednou se „roztrhlo nebe“ a leje jako z konve!!! A do toho i kroupy!!! Tak i když jsem teď na asfaltové cestě, jdu vodou po kotníky! A do albergue je to ještě pár kilometrů. Už teď se těším, až se zuju z mokrých bot. Ještěže mám na sobě nepromokavé ponožky. Cítím mokro v botách, ale nohy jsou přece jen v suchu.
Kopce jsou sice za mnou, ale z toho sestupu se mi pomalu klepou nohy. Mám toho dneska dost. Podle mapy mě ale ještě čeká asi dva a půl kilometru a pořád jsem nenarazila na místo k odpočinku. Nezbývá mi nic jiného, než jít dál, a tak prostě jdu! Je mi zima, jsem „k smrti“ unavená a mám pocit, jakoby se mi dnešní cíl stále vzdaloval. Těším se, až se zuju z mokrých bot a sednu si!!! Bože, dala bych celý svět za suché místo k sezení!!! 🙂
Do albergue přicházím dnes jako první poutník. Přes „recepci“ do pokoje už jdu jen ze setrvačnosti s vidinou postele, na kterou si konečně sednu! 😀 Mám přidělenou postel a skoro do ní upadnu 😀 . Hned u postele mám radiátor, což se tady skoro nevidí a navíc trochu hřeje. Beru si ručník a suché prádlo a belhám se do sprchy a přeprat si. Bože to je slast!!! Pak do albergu přichází Lena a chvilku po jí i Jana s Ondrou :))).
Po chvíli přicházejí další poutníci. Jeden z nich, fousatý asi čtyřicátník, jde rychle ke mě a přestože mu nerozumím, pochopila jsem, že nadává, že ty hůlky, které mi dnes tak skvěle pomohly, jsou jeho!!! To jako fakt? Sedím nehnutě jak solný sloup a nezmůžu se na jediné slovo. Včera jsem přece zjišťovala, jestli ty hůlky něčí nejsou, ale nenapadlo mě, že si je za naše postele (ještě byly v tu dobu prázdné) odložil někdo, kdo spí na druhém konci!!! Hned ode mě běží k Janě a nadává i jí! Ani Jana se nezmohla na slovo.
Tak jsou z nás zloději! :((( Je mi to moc líto, jenže vůbec najednou nevím, jak se omluvit. Zapomněla jsem i to málo, co jsem anglicky uměla! Hůlky jsme samozřejmě vrátily, patřily manželům z Brazílie.
S Lenou pak jdeme do snacku, který je hned vedle albergue a tam jí vysvětluju, co se to vlastně stalo. Je mi z toho všeho na nic! A to jsem byla tak nadšená, že jsem bez odpočinku dala tak náročnou trasu. Dává se do mě strašná zima a navíc se ani nikde netopí, takže se dneska asi už neohřeju!
Dnešní cesta byla fakt náročná, ale taky nejkrásnější…. až na ten závěr dne!!! Budu se ještě vůbec radovat z pouti?
6.etapa: Ponte de Lima – Rubiães (v nohách 21,5 km)