Úterý 6. listopadu 2018
Lije! Vlastně lilo celou noc. Potřebuju si přilepit na ponču i ty boky, aby mi tudy pod něj nepršelo. S Janou si ještě nasadíme „igelitové sukně“ a můžeme vyrazit.
Kousek od albergu je most (ponte Medieval) přes řeku Cávado a hned za ním jsou vidět ruiny Paço dos Duques de Bragança. To už je ale město Barcelos. Ruiny obcházíme po silnici a hned za nimi je katedrála Igreja Matriz da Paroquia de Santa Maria Maior. V tom dešti se nám ale nechce ani fotit ani „kochat“ a tak městem procházíme celkem rychle i proto, že je brzo a zavřené jsou ještě i obchody.
Kolem půl jedenácté se zastavujeme v malé kavárničce na kávu a (jak je tady zvykem) na něco sladkého k snídani. Sedíme, popíjíme kávu a oknem se díváme na déšť venku.
Najednou….. „Hele, poutník!“ Tak konečně! Teď už máme jistotu, že opravdu nejsme jediní poutníci, kteří jdou v tyto podzimní dny 😀 . A za pár minut prochází kolem další člověk s batohem na zádech. Jo pravda, včera v albergu jsme viděli dvě Němky poutnice, ale poutníka „v akci“ jsme ještě neviděli 😀 .
Jdu na záchod a přitom se na mě usmívá nějaká žena. Odchází chvilku před námi a teprve v té chvíli si všímám, že má batoh :))). No vida, další poutník 🙂 . Asi po deseti minutách jí docházíme. Tradiční „Bom caminho“ nebo „Buen Camino“ a pak otázka odkud jsme a tak říkám „from ček repablik“, poutnice nerozumí. Zopakuju a zase jen pokrčení ramen a tak rezignovaně říkám z Prahy! „Praga, znáju“ a mě v tu chvíli bylo až mdlo, protože Ondra mluví jen anglicky a tak nějak si myslím, že ta ruština, kterou nepoužívám víc, jak třicet let, bude na mě!!!
A tak poznáváme Lenu a díky ní zvolna oprašuju zapomenutou ruštinu a snažím se velmi jednoduchými větami (nejdřív jen sem tam nějaké slovo) mluvit :D.
Cesta teď vede hodně do kopce a mě se zase ozývá kyčel. Musím trochu zpomalit a společnost mi dělá hlavně Lena, která je ráda, že muže s někým mluvit ve své mateřštině. Já se snažím myslet jen na následujících sto metrů, jestli je vůbec zvládnu a hlavou mi projela myšlenka, že tohle může být konečná pro mou cestu! Raději o tom nebudu přemýšlet a uvidím, co a jak bude dál.
Lena se odpojuje, protože se chce ubytovat v blízkém albergue. My máme zabukovaný nocleh, takže nám nezbývá, než jít dál.
Zastavujeme v nedaleké restauraci na oběd a já se těším na odpočinek. Objednávám si jen croisant a kávu, protože pořád přetrvává můj stav, že nemám hlad, tak se snažím aspoň něco do žaludku dostat. Slupnu dva brufeny a oknem se dívám, jak venku lije jako z konve. Jsem úplně promočená, protože pončo nefunguje tak, jak má.
Po jídle a asi hodinovém odpočinku pokračujeme. zbývá asi devět kilometrů, ale mě se najednou jde docela dobře :))).
Ondra šel dnes téměř celý den vpředu, takže ho vidím před sebou. Když procházím kolem jednoho kostelíka, ztratil se mi z očí. Ale jdu dál až na křižovatku, kde si nejsem jistá, jestli jít rovně nebo odbočit. Protože už se stmívá, já tak dobře v šeru nevidím, čekám na Janu, která je většinou poslední a jdeme kousek spolu. Ondru pořád nevidíme! Mluvíme spolu o tom, že by už někde to ubytování mohlo být. Najednou se Jana otočí a Ondra je za námi :)). On si totiž (narozdíl o nás) všiml ukazatele k albergue, kde máme dneska spát (Casa Sagres – hostel) a tak hned za kostelíkem uhnul z hlavní trasy do malé uličky a když jsme dlouho nešly, vydal se nás hledat :))).
V albegue už je ubytovaná jedna němka, která s námi nocovala v Barcelinhos a jinak nikdo. Ale je tu teplo, a tak nám můžou do rána uschnout věci. Než se vysprchuju, je tu najednou plno, přišli ještě čtyři chlapi (portugalci) a tak vidíme, že na caminu je o hodně víc živo :))).
Ještě plánujeme zítřejší trasu, která bude krátká asi jen 12 km a pak už jdeme spát. Mé kyčli ta zítřejší krátká trasa bude naprosto vyhovovat 😀 .
4.etapa: Barcelinhos – Vitorino dos Piães (v nohách 26 km)