Pondělí 5. listopadu 2018
Dnes mám narozeniny!!! Půlstoletí!!! Fajn, uvidíme, co dnešek přinese :D.
Ráno balíme a opět zjišťuju, že prádlo stále není suché. Kombinace deštivých dnů a večery bez topení ani nemůže jinak dopadnout! Slupnu další dva brufeny, protože mě kyčel bolí, ale všichni už se těšíme na cestu.
Je pod mrakem, ale neprší. Ulice jsou úplně prázdné.
Kousek za obcí Vilarinho je přes řeku Ave most D. Zamiero, kde se asi zdrží každý poutník :))). Mraky se začínají trhat a mezi nimi se klube sluníčko. Pro mě je to jako dárek od camina :))). Užíváme si teplých slunečních paprsků a když máme pocit, že už jsme si všechno nafotili, pokračujeme v cestě. Najednou je před námi krátký, ale pro mou kyčel hooodně prudký kopec! No, nějak se s ním musím poprat a zjistit, jakou techniku chůze zvolit. Zdolávám ho velmi krátkými krůčky, protože levou nohu nemůžu moc zdvíhat. Uff! A máme tu rovinku 😀 a cesta pokračuje lesíkem.
Vida, na zemi leží vhodný klacek, který si beru a používám jako hůl k odlehčení kyčle. Nikdy bych nevěřila, jak hodně to pomáhá. Další „dárek“ od camina :))).
Je po půl třetí odpoledne a my zastavujeme v nějaké restauraci na oběd. Sedíme, nic se neděje a tak jdeme zjistit, jestli nám dají něco k jídlu. Bohužel, tady se jídlo nepodává, ale kousek odsud je pizzerie a tak jdeme tam. Jana s Ondrou mě pozvali na pozdní narozeninový oběd a tak si objednáváme tradiční portugalské jídlo – francesinhu. Od začátku pouti mám problém s jídlem. Nemám hlad a když už jím, tak hodně málo. Naštěstí Ondra je dobrý jedlík a tak mi s mou porcí pomáhá 😀 . Pak ještě sklenka dobrého vína 🙂 .
S plným žaludkem se mi moc dobře nejde 🙁 , tak pokračujeme jen zvolna. K plánovanému albergue přicházíme až kolem šesté, kdy už se stmívá. Barák zamčený a žádný zvonek! Co teď? Jana s Ondrou mají ostřejší výměnu názorů na to, co dělat a já se klidím trochu stranou 🙂 . Z jedněch vrat vylézá pán, který si jde pro vodu a tak běžím k němu a lámanou angličtinou se ptám na ten albergue. Jsem sama překvapená svojí odvahou (další dárek?)!!! A co víc, pán chápe co říkám a snaží se nám pomoc tím, že vidí, že se nahoře svítí a tak bouchá na vrata albergue :D. Marná snaha, stále je zavřeno!!!
Já vím, že už nejsem schopná další chůze, že potřebuju odpočinek! Ondra s Janou ještě mají dostatek energie, tak s naprostým klidem říkám, ať pokračují, ale já zůstávám, i kdybych měla spát na zemi. Z domu naproti albergue vylézá paní, která umí anglicky, a my naštěstí máme Ondru 😀 , tak se dozvídáme, že je pondělí a každé pondělí je albergue uzavřený!!! Další je prý asi osum!!! kilometrů dál v Barcelinhos. No paráda! To nezvládnu. Jenže pořád ještě nevíme, jak ochotní portugalci jsou a nakonec nás tam paní odváží autem :))). Ukazuje nám dokonce pro jistotu ještě jeden albergue, kdyby prý bylo obsazeno 🙂 . Navíc odmítá eura, která jí za to nabízíme!!! Další z dárků :D.
Ubytujeme se a Jana s Ondrou jdou ještě nakoupit do lidlu igelitové pytle, protože je chceme použít jako „nepromokavou sukni“ k ponču. Když totiž fouká vítr, pončo se hrne nahoru a my máme mokrý i stehna. Já se svou kyčlí zůstáváme v albergue 😀 .
Oba se vrací po necelé hodině. Igelity na sukně mají a navíc mi přinesli „silně lepící“ žlutou pásku, abych si mohla opravit své žluté pončo, které díky větru má trhliny nejen na kapuci (ještě pár větrných dnů a zůstala bych bez kapuce 😀 ). Dnešek byl prostě skvělý obdarovávací den 🙂 .
Ještě si trošku naplánovat trasu – i když už víme, že plánovat camino moc nejde :D, dát si sprchu a zalézt do spacáku.
A tak s opravenou a „dovybavenou“ výstrojí, brufenovým zklidněním kyčle se těším, co přinese zítřek.
3.etapa: Vilarinho – Barcelinhos (v nohách 20,5 km)