Čtvrtek 15. listopadu
Vstávám v půl sedmé na budík. Sice jsem se vzbudila už před pátou, ale ještě jsem usnula. Balíme a Jana s Ondrou si jdou udělat snídani. My s Lenou si dáme něco později a tak vyrážíme o chvíli dřív.
Po necelých čtyřech kilometrech je při silnici bistro a tak jdeme na kávu a…. něco sladkého 🙁 . Objednávám kávu sobě i Leně a najednou mi dochází, že já vlastně Leně tlumočím z angličtiny do ruštiny :D. Tohle je pro mě další poznání – když nepřemýšlím, jak mluvit, dokážu to snadno :))). Přestože je ještě dost brzo, hraje tu televize. Už mě to ani nepřekvapuje. Vlastně je to tak od začátku naší cesty, že kamkoliv vlezu, v kteroukoliv hodinu, všude je puštěná televize.
Po dalších dvou kilometrech docházíme Janu s Ondrou, kteří nás předešli, když jsme byly na snídani. A tak už pokračujeme spolu :))). Janě oznamuju, že v Santiagu končím kvůli kyčli. Včera večer jsme si dokonce zabookovali hostel pouhých dvě stě metrů od katedrály. Na fotce vypadá celkem pěkně 🙂 . Je to zvláštní pocit, že se blížíme cíli. Ani nemůžu říct, že se těším, ale ani, že netěším.
Při tom, co se mi honí v hlavě, míjíme hromadu dřeva a za ní v dálce je vidět kousek duhy. Přijde mi to jako znamení, abych moc nepřemýšlela o tom, co bude, ale raději prožívala to, co právě je.
Po desáté hodině zastavujeme v nějaké taverně – Bar Restaurante La Milagrosa v A Picaraña na čaj. Já mám hlad, protože brzy ráno jsem snědla jen malou buchtičku, podávanou ke kávě, kterou mi Lena vnutila. a jdu zkusit štěstí v podobě polévky. Brzy bude čas k obědu, tak by mohli něco takového mít. Bohužel, ukazujou mi jen vitrínu se sladkým pečivem :(((. Nic jiného v tuto dobu ještě prý nemají. Tak nic! Dám si tedy jen čaj a po krátkém odpočinku pokračujeme podél silnice.
Hned u silnice stojí budova, ze které jakoby na nás shlíželo obecenstvo 🙂 , je to nějaká dílna a možná patří k zahradnictví vedle. To si prostě musím vyfotit! Navíc mi nějak těžknou nohy. Možná je to tím vedrem, možná tím, že se blížíme k Santiago de Compostela. Ze silnice na konci obce odbočujeme zase do zeleně. Asi po půlhodině narazíme na díru u cesty, u které dovádějí kůzlata. Chvíli je pozorujeme, je úžasný, jak málo jim stačí k radosti 🙂 .
Přírodní část opět přechází v civilizaci a… a k autobusové zastávce, tedy k lavičce 😀 . Došourávám se k ní a s radostí si s Janou sedáme a sundaváme boty. Ááá, ta úleva 😀 . Je půl jedné a hrozný vedro!
Podle mapy se blížíme k městu O Milladoiro. Začínám mít pocit, že ta dnešní etapa je nekonečná (možná proto, že si neumím představit, že už to končí a tak trochu se tomu v hlavě bráním?). Ve městě si dáváme pozdní oběd.
Cítím pořád větší únavu. Na konci města narážíme na rozcestník, kterého si všímá Ondra. Zjišťujeme, která cesta je pro nás lepší a hlavně kratší, protože dnes už začínám být na hranici svých sil a to pořád máme před sebou dost kilometrů. Asi po dvou kilometrech zase odpočíváme. To odpolední vedro je neúnosný!
Ondra se zdá být nejvíc natěšený, aspoň na něm nevidím takovou únavu, spíš se s nadšením dívá kupředu 🙂 . Jdeme úsekem po frekventované silnici a procházíme kruhovým objezdem. Nevím, jestli už jsme v Santiagu nebo ještě ne, protože tady není tak jednoznačné, kde končí jedna a kde začíná další obec. Zase kousek zeleně a opět silnice. Vcházíme do široké třídy, která jde pořád rovně (alespoň se mi to zdá) a Ondra říká, že bysme po ní měli dojít snad až ke katedrále…. Ani on to neříká jistě. Jenže teď už fakt nemám žádnou energii. Začínám pochybovat, že nějaká katedrála existuje 😀 .
Přestávám fotit. Nemám sílu ani na držení mobilu! Obcházíme nějaký parčík, kde se od nás Lena odpojuje, aby se ubytovala v albergue. Chce se mi brečet únavou. Už fakt neudělám snad ani krok. Ondra mluví krásně o tom, že katedrála už je jen kousek. Seberu v sobě „výpary“ energie a pokračuju tedy s nimi. Přejdeme silnici a před námi se tak trochu mění scenérie z moderního stylu do stylu tak nějak historického. Přestože jsou kolem nás samé obchůdečky a restaurace, procházíme úzkou uličkou. S Janou obě zbystříme, protože na konci téhle uličky by měla být ta (pro mě už tajemná) katedrála. Vůbec nevím, kde se to ve mě vzalo, ale beru mobil a jakoby bez únavy natáčím celou cestu. Obě s Janou máme mobily v ruce 🙂 . Míjíme zaměstnance restaurací, kteří stojí v ulici s tácy v ruce a nabízejí ochutnávky. Míjíme další lidi, které skoro ani nevnímám, přestože se jim vyhýbám. Je to nekonečné a přesto tak krátké. A pak..
…pak ji vidím, jen dvě věže a z boku, ale stále se blížím ke středu náměstí před katedrálou, kde je nultý kilometr. Zapomínám vnímat únavu. Jenže co vlastně cítím? Trochu zvědavost. Jinak nic. NIC! Už jsem před katedrálou a jen se dívám. Pak si všímám cedule na zemi a tak ji fotím.
Konec cesty? Naplno teď vnímám únavu, bolest nohou a tak si co nejrychleji sedám na zem. Šťastná i smutná zároveň. Co bude teď? Fotím Janu s Ondrou a pak podávám Janě svůj mobil, aby mě vyfotila ještě zčerstva k smrti unavenou, přesto šťastnou, že sedím a nemusím teď udělat ani krok (zatím 😀 ).
Rozhlížím se kolem sebe. Je tu plno poutníků a i jim vidím ve tváři smíšené pocity. Střídavě se dívám před sebe na katedrálu, pak zase na nově příchozí poutníky. Podívám se i za sebe. Kousek od nás leží skupinka a mezi nimi je Nunu a Šóna s kamarádkou :D. Je skvělý je ještě vidět :D. Fotím je.
Pak volám na Šónu. Je skvělý, že jsme se tu spolu ještě sešli. Tak ještě jedno společné foto…
Sedíme tak asi půl hodiny. A teď rychle ubytovat, máme na to ještě půl hodiny! Hostal Forest nacházíme rychle. Na fotkách vypadá dobře, zvenku taky. Bohužel jsme chtěli ubytování pro tři a tak nás majitelka vede až do horního patra, kde má „třílůžák“. Je tu šero, vlhko a celkem malý prostor. Malá toaleta se sprchou, takže když se budeme sprchovat, bude voda na celé podlaze, tedy i kolem wc :(((. Než jsme sem přišli, myslela jsem si, že si zamluvím ještě pár nocí, protože odlétáme až za týden. Teď jsem si to rozmyslela!
Krátký odpočinek a jdeme znovu ke katedrále, podívat se i dovnitř, a nechat si vystavit compostelu (osvědčení o pouti). Taky jsem slíbila kamarádce Miriam, že za ní zapálím svíčku. Potkáváme se tu s Lenou 😀 .
Po návratu do hostelu si hledám ubytování na další dny a tak se dívám na možnosti. Pak si bookuju na čtyři noci albergue Blanco. Snad to tam bude lepší než tady. Jana s Ondrou si plánují zítřejší trasu, trochu jim závidím, ale vím, že bych měla velké problémy. Raději budu relaxovat a kyčel snad přijde k rozumu :). Taky si s Lenou domlouvám sraz před katedrálou ráno v devět.
Už teď ale vím, že se na pouť někdy vrátím!!!
13.etapa: Padrón – Santiago de Compostela (v nohách 29 km)