Ráno je těžký rozhodování. Autobus? Jít? Půjde to nebo budeme hledat alternativu? Nakonec vyrážíme po svých. Koneckonců odpískat to můžeme vždycky a když tak se trochu přiblížíme busem. Je to přece naše cesta 😁.
Loučení s Isabel je docela dojemný, ta ženská je fakt snová! Upozorňuje nás na velký trh dole ve městě, který je na trase a je před mostem přes řeku Lima. A je fakt velký, stánek na stánku a mraky lidí. Sluníčko totiž krásně svítí a tak by to mohl být docela prima den.
Za městem přicházíme na cestu, kde je chodník po okraji vodniho kanálu. Minule jsem se vracela najít nějakou cestu, než jsem pochopila, že tohle je ona 😁. Ani jsem si nepamatovala, že je tak dlouhá.
Na jednom místě je zaplavena vodou, ale kolem je vyšlapaná cestička. Petr jde na výzvědy. Jen prý musíme přeskočit potůček. Jenže je ta strouha hluboká, průzračná, ale na mě dost široká. Podávám Petrovi svůj batoh s tím, že to zkusím, ale……to nedám bez úhony. Vracím se na cestu, sundavám ponožky a procházím příjemně chladnou vodou. Chudák Petr teď nese batohy dva 😂, a taky se potřebuje dostat zpátky na cestu a opět asi bude přeskakovat. Tak ne, na jednom místě je položený betonový kvádr a přes nějpřejde. Ještě na jednom místě je cesta zaplavená, já už jen jdu, Petr se snaží jít po okraji, a daří se mu projít suchou nohou 😁.
Pak už jsme v Arkozelo. Nacházíme kavárnu a jdeme na kafíčko. Je pravda, že na to kafe čekáme dost dlouho, protože pán mezitím dělá ještě spoustu dalších činnosti, ale máme i razítko v credenciálu.
Pokračujeme v cestě dál asi po půl hodince, kdy ještě stačili dorazit britští poutníci (asi táta s dcerou). Cesta vede hodně přírodou a spoustu míst z ní si pamatuju 😁. Petr je přímo nadšený. A zatím nám to šlape 😁. Dostáváme se pod dálnici. Sice procházíme mezi sloupy a shora je slyšet projíždějící auta, ale pořád je kolem nás i dost zeleně. V tom ale šlápnu na kulatý kámen…..auuuu! Až se mi udělaly mžitky před očima. Snažím se dýchat…. a pak opatrně našlápnu… Šlachy od kotníku k malíčku dostaly co proto. Navíc mě na téhle noze bolí ta pata…. Kruci, co eště!!! Jdu hodně opatrně, protože teď je cesta plná takových kamenů. A hlavně co chvíli do kopce.
Pak procházíme lesem. Páni, tady to voní…. Jdeme podél řeky Labruja, která co chvíli padá z větších nebo menších výšek a krásně hučí. Pak jsme zase v „civilizaci“, tedy v nějaké obci a ve chvíli, kdy přicházíme k autobusové zastávce, mě zase přepadá sentiment. Vždyť tenkrát jsem se tu rozpovídala o nádherné části cesty a dnes to Petr může potvrdit 😁.
Za chvíli bysme měli být u kapličky, nad kterou je kavárnička a malé občerstvení. A taky jo, dokonce si pamatuju paní, která tu obsluhuje a taky to tu nejspíš vlastní. Jsem ráda, že jsme sem došli, protože moje noha pláče po odpočinku. Bolí jako čert, ale stejně jsem šťastná, že jsme šli 😁. Objednáváme si colu, je totiž děsný vedro. Nebe je azurový a slunce svítí jako o život, ale nádherně.
Koukám se do map, kde by mělo být naše dnešní ubytování. To jsem „bůkla“ ještě ve chvíli, kdy mě ta noha tolik nebolela. A home, to je ještě osum a půl kilometru a pokud půjdeme hodně rychle, budeme tam až za tři hodiny!!! Už teď je ale jedna odpoledne a s mou nohou a do kopce? To bysme šli nejmíň pět hodin a to si zase neumím představit, být tak dlouho na nohou. No, řekli jsme si, že budeme hledat řešení za pochodu. Cestou jsme viděli ceduli taxi služby, tak prostě dneska dojedeme. Nechceme to vůbec přehánět, hlavně ne po tom, čím jsme si teď prošli. Posílám esemesku na jedno z čísel a zpráva nejde doručit. Zkouším to několikrát. Pak druhé číslo a okamžitě mi přichází odpověď: „řídím, ale hned se vám ozvu“. Psala jsem odkud kam chceme jet a na kolik nás to přijde. Tak prý nejméně dvacku, no s tím jsem počítala, pěšky je to daleko kratší než autem a teď je to víc, než do Ponte de Lima (a tam to mělo stát skoro dvacet jedna eur). Souhlasíme a už jen čekáme, až přijede. Akorát přišli poutníci, které jsme potkali předtím v kavárně 😁.
Než napíšu pár řádek do dnešního článku, přijíždí taxi. Nasedáme a já se celou cestu kochám výhledy, které člověk nevidí, když jde pěšky. To okolí tady je fakt boží. No jo, Čarodějnice 😁. Ani nestačím udělat fotku!
A jsme na místě. Zaplatím taxi a vejdeme dovnitř. Paní vůbec neumí anglicky ale na rezervaci slyší. Kouká do knihy, hledá jméno…a nic! Ukazuju jí to na mobilu, potvrzuje, že je to tam, ale rezervaci nemá. Tak hledám i mail a jak ho vidí, mluví o „peregrínos, no álberk, priváte….“ chápeme, že nejsme na správném místě. Ukazuje směrem dolů po silnici a podle toho, jak se tváří, je to jen kousek dál. No, vlastně je to dál o dvacet metrů, jenže tenhle název nemám na „bůkingu“, tam mám ten druhý! Jdeme zase zpátky a…..podívám se pořádně do „mejlu“ a „vono to bylo vono“!!!😂. A tak opět jdeme těch dvacet metrů dolů. Po zaklepání se nic neděje, ale na dveřích je cedule pro volání z mobilu a z pevné sítě. Nevolám, jen píšu zprávy a tak posílám esemesku, že máme rezervaci a jsme na místě. Než zjistím, že přišla odpověď, přijíždí auto s majitelem.
Ptá se nás, jestli budeme chtít do restaurace a kdy. No to je paráda, domlouváme se na půl sedmou. Teplá večeře zní totiž krásně. Pak se ale zarazím a ptám se, jestli se v restauraci dá platit kartou, protože pokud tady zaplatím hotově, už nebudu mít „keš“. Kývne, že se dá platit kartou a jestli budu chtít zaplatit kartou i ubytování. No to by bylo super! Tak prý až potom, protože přístroj je teď v restauraci, ta je taky asi jejich, je tam jeho žena 😁. A tím pádem máme hotovost i na zítra, to bych mohla vybrat pak ve městě.
V celém domě jsme sami, sluníčko krásně hřeje přímo nám do okna (máme balkonek) a tak hurá do sprchy a vyprat, ať nám sluníčko prádlo usuší 😁. Do půl sedmý můžeme odpočívat.
V šest máme usušeno, nádherně to ze slunce voní 😁. Jdeme se projít kousek „za barák“, než pojedeme na večeři. Naproti mají ovci s jehnětem a ta od chvíle, kdy kolem ní hnali stádo ovcí, bečí. Tak s ní chvíli „dáme řeč“ 😁. Pak čekáme na manželku majitele, která má pro nás přijet. Do deseti minut je tu a jedeme dlabat. Restaurace ze silnice vypadá spíš jako každý malý krámek, ale uvnitř je docela dost velká. Jsme tu sami.
Objednáváme si biftek s hranolkama! K tomu červené víno (to spíš pro Petra 😂) a na žízeň colu a fantu. Ještě se obsluha přiběhne zeptat, jestli k tomu chceme i rýži (tady je to celkem běžný, že dávají jak hranolky, tak i rýži), tu nechceme, ale salát neodmítáme 😁. Kdyz to nese, Petr říká, že se obával toho, že to bude hromada, a taky že jo! Petrovo maso je příliš syrový, tak prosím o dopečení, ale jinak je to výborný. Nacpeme si „nácky“ skoro k prasknutí, a stejně nedojíme! Hele, jak můžou bejt tak hubený, když toho sežerou tolik?! A to jsme ještě ani nejedli ty jejich předkrmy (tady teda jen houska a máslo).
Chci spááát!!! Jako by to slyšela (určitě ne, ale vypadá to tak🤔), přiběhne se nás obsluha zeptat, jestli už budeme chtít odvézt na ubytko. No jasně, že jo 😁, přinese účet a tak jdeme zaplatit jídlo a pak i ubytování. Zpátky jedeme nacpaní oba vedle řidičky v citroënu, ale hlavně, že jedeme do postelí 😁.
Teď už jen poskládat písmenka do slov a vět, „sejfnout“ to na blog a pak……..dobrou noc děti………dobrou noc strýčku Fido…..😂