Ještě v pozdní odpoledne mám problém se zahřát. Klepu se jak ratlík a trvá to asi tři hodiny. Pak teprve usínám, ale už po desáté večer jsem vzhůru a cítím se dobře. Tak takovýhle střídání stavů nepamatuju. Bolí mě hodně kříž a jde mi ta bolest přes kyčel, koleno i kotník až k prstům. Beru do ruky mentolový gel s brufenem, který jsme koupili v lékárně a mažu se. Je to poprvé, kdy po namazání během půl hodiny cítím úlevu. Fakt to zabírá. Snažím se i víc pít, ale moc mi to nejede.
I dnes můžeme lenošit, takže nikam nepospícháme. V půl devátý mi projede hlavou, že nechci ani kafe a nic k tomu. Včera jsme si v Lidlu koupili banány, tak si jeden vezmu. Po devátý znovu vystřelím jako raketa a letím na záchod. No jo, „rychlá pospěš“ (chápej průjem)! Hele, to už si jako ze mě to Camino dělá srandu, ne? Ještě, že dneska nikam nejdeme. Nedopadlo by to dobře 😂! Takhle běžím ještě 3x. Pak si beru Imodium a snad bude líp.
Pospáváme oba až do odpoledních hodin. Já celou dobu nemám na nic chuť, Petr si poslouží ze včerejšího nákupu. Kolem čtvrté odpoledne už ale chceme oba vyjít aspoň na chvilku, třeba už to bude lepší. Venku je nádherný teplo. Petr už má hlad a tak jdeme najít nějakou otevřenou restauraci, bohužel zbytečně. A tak stáčíme svoje kroky opět k Lidlu. Teď ale hledáme něco, co bysme si mohli aspoň ohřát nebo snadno uvařit v kuchyni majitelky. Tady to ale není tak snadné (pro nás). Jednak tu nemají takový výběr hotovek a pak já toho moc nesním, tak abysme nemuseli nic vyhazovat. Nakonec bereme nějaké plněné gnochi se sýrem. To se dá uvařit jen ve vodě a není toho až moc. Pak si všímáme ovocných jogurtů a na ten dostávám chuť. Beru si mango, Petr jahodu, jen za dvanáct kaček! Nějaké pečivo na snídani a Petr si bere lahvinku vína.
Cestou zpátky už ale zase cítím bolest celého těla, nejvíc záda. Takže přece jen nějaká viróza na mě hupsla! Petr je na tom daleko líp, ale taky ho bolí svaly. Představa, že v takovém stavu hodíme na záda batoh a polezeme na pohoří Labruja (Čarodějnice) je úplně šílená! Přemýšlíme, co teda dál. Letadlo nám tak jako tak letí až osmého dubna. Tak zkusíme dojet autobusem do Santiaga, tam se ubytujeme zase někde v soukromí a aspoň Petra provedu po historickém centru, kde jsem minule strávila celý týden. No a místo poutníků budeme mini cestovatelé. Asi je to lepší, než to „rvát“silou a pak třeba skončit hůř, než teď.
Po čtyřech a půl kilometrech pomalé chůze jdeme rovnou do kuchyně, kde se Petr ujímá vaření. Já dostávám hlad a tak beru jogurt útokem 😂, je fakt výborný! Gnochi jsou za chvíli uvařené a tak se najíme. Já sním sotva polovinu porce, protože mám pocit, že je to těžký do žaludku. Ale i tohle bylo moc dobrý, u nás jsem je neviděla.
Umyjeme a uklidíme po sobě nádobí a stoupáme do patra do pokoje. Hledám možnost autobusového spojení. Třeba nám pomůže Isabel?🤔 Každopádně i tohle bude zajímavý dobrodružství 😂.