V noci musím otevřít okno a mám co dělat, abych si při stoupnutí nerozbila hubu. Ta bolest je nesnesitelná! Už večer jsme se rozhodli, že se posuneme blíž k Santiagu vlakem. Ještě nevíme kam, ale asi jeden denní pochod. Bohužel, vlak tam nejede. Co autobus? Pak mi dochází, jak tlačím na pilu. Nechám to být, ráno budeme moudřejší.
Ráno to nevypadá vůbec dobře. Při každém kroku se mi zvedá žaludek a mám pocit, že ten včerejšek už byl přes míru! Padne rozhodnutí, že pojedeme vlakem až do Santiaga, dáme si odpočinek a budeme jen zlehka courat po městě, kde si můžeme sednout na každém rohu. Jeden vlak už nestihneme, ale já už nechci hnát. Vypadneme z hlučného hotelu, někde v klidu posnídáme (ten salám k bagetě nebyla dobrá volba) a v klidu dojdeme na nádraží.
Venku drobné prší, ale není zima. Míjíme jednu kavárnu, kde se nám to moc nelíbí. Pak do jedné zapadneme na kafe a croisant (ten můj dávám Petrovi, žaludek mi nebere), ale kávu tu mají výbornou.
Máme tři hodiny čas, přesto jdeme směrem k vlakovému nádraží. Uvnitř je skupinka mladých, kteří nejdřív okupují sedadla, pak se všichni najednou hrnou prosklenými dveřmi někam vedle a jak je pozoruju, vidím, že vedle jsou dvě přepážky, u kterých se prodávají jízdenky 😀. Hned na to ale všichni vycházejí ven a ženou se k přístroji s pořadovým čísly. Hm, tak.jo, učím se jak opice okukováním a napodobováním 😂. Pak chvíli obléhají tenhle přístroj, takže nevidím, co přesně dělají, a když se uvolní místo, jdu k němu já. No jo, ale jak….áá, je tu možnost volby jazyka. Volím angličtinu, ale skočí na mě tabulka s něčím, čemu nerozumím. Pouštím nějakého kluka před sebe a sleduju, co dělá. Takže zvolím jazyk, kliknu na jedinou možnou volbu, pak se objeví další volby a na to naštěstí nepotřebuju překladač 😁. Je tu volba cestovat hned, jiný den nebo dnes. Čtvrtou volbu jsem si ani nepřečetla, protože chceme cestovat dnes. Na výzvu vstupuju do prostoru výdeje jízdenek. Nějak dobře mi jde říct, že potřebuju dvě jízdenky do Santiaga, platím kartou a pak se ještě ptám, odkud to jede. Jediný, co pochopím, že je to venku. No nic, v tu dobu třeba pojede víc lidí, optám se a nebo půjdeme za davem 😂. Jdeme do nádražní restaurace. Petr na víno, já na colu 😁.
Sedíme v restauraci a bavíme se o tom, jaký rozdíl je jít u nás na desetikilometrovou procházku a tady deset kiláků s batohem na zádech a v tomhle terénu. Rozdíl je obrovskej! Přesto jsme rádi, že tu jsme, i když to nejde tak, jak by člověk chtěl. No co, Santiago Petrovi ukážu (hlavně tu historickou část, kterou mám prochozenou), pak pojedeme busem do Porta, kde bych se ráda podívala na most Arrábida a další místa a pak……
Deset minut před jednou jdeme zjistit, ze kterého nástupiště nám to jede. Je jeden východ směrem k odjezdům vlaků a tam u pultu je člověk, kterému se dá jízdenka a ten naskenuje její čárový kód. Na monitoru jsme zjistili, že je to nástupiště čtvrté a chlapík to i potvrdí. Pak musíme sundat batohy a nechat je přijet rentgenem! To nás překvapilo. Pak jdeme k podchodu. Je tady neskutečně čisto!
Že se blíží vlak do stanice není slyšet. Jede fakt potichu. I uvnitř vlaku je krásně čisto a ticho. Čeká nás hodinová jízda do Santiaga. Jsme překvapení, že vlak jede tolika tunely a navíc jsou dost dlouhé. Přesto nám pořád jdou data. Až chvíli před Santiagem jsme chvíli bez signálu. Povedlo se nám bůknout hotel, který je napůl cesty mezi historickým centrem a nádražím, má slušně hodnocení a nezruinuje nás.
Ve dvě odpoledne jsme v Santiago de Compostela. V hotelu nás přijmou až ve tři, tak dojdeme až k hotelu a koukneme se na nějakou kavárnu poblíž.
Přímo u hotelu je jedna otevřená a tak jdeme dovnitř. Než dojdeme ke stolu, obsluha nás vyhazuje s tím, že je zavřeno. Fajn, tady už neutratíme ani floka. Jdeme kousek dál. Tady je příjemnější prostředí a i obsluha je milejší. Sedáme si ke stolu, objednávám kávu pro Petra a pro oba sklenku červeného. K tomu nám přinesou trochu čočkové polévky (výborná), misku brambůrků, misku oliv a misku pražené směsi (arašídy, kukuřice, slunečnice). Dostáváme se ke srovnávání lidí i prostředí v Pontevedra a tady a nevím proč, ale v Pontevedra jsou lidi nemastný neslaný…. (najdou se všude, já vím).
Pak se jdeme ubytovat. Hotel je dvouhvězdičkový, ale recepční je milý a po příchodu na pokoj konstatujeme, že je tenhle hotel vlastně super. Vybalíme, převlíkneme se a jdeme někam jíst.
Jen kousek od hotelu jsme viděli nějakou restauraci. Z venku vypadá malá, ale je prostorná. Za třináct padesát eur máme kompletní menu (slaný koláč s hovězím masem, vepřová panenka s pepřovou omáčkou a hranolky i a víno. Skvělé jídlo i obsluha. Jsme nacpaní a mě se zmocňuje totální únava a potřeba spát. Noha bolí, ale myslím, že je mi vděčná, ze ji nenutím šlapat kilometry.
Po příchodu na hotel se do mě dává taková zima, že si musím vzít ještě jednu deku, a usínám. Zítra bysme chtěli jít na poutní mši do katedrály.