V noci je mi zase vedro, vypadá to, jako by zatopili. Noha mi tepe od kotníku dolů a cítím i koleno. To ale je poslední dny pořád. Hlavou mi jede, jestli jít nebo hledat jiný řešení, pak si ale vzpomenu na tabule s mušlema a zajímavý ukazatele….přece o to Petra nemůžu ošidit🤔. No prostě půjdeme a uvidíme, kam až to bude.
Ráno si beru „bosoboty“. Nevím, jestli je to dobrý nápad, ale mě je vlastně úplně jedno, co mám na nohách, bolí to pořád. A s bosobotama budu našlapovat jemnější silou. Přezout se můžu kdykoliv. Petr následuje mého příkladu, ale pochybuje. Před půl osmou jsme v ulicích města, ještě je tma a svítí pouliční osvětlení. To se špatně hledá označení cesty, jsem ráda za mapy.cz. Je docela velký provoz a někteří řidiči nejezdí zrovna s ohledem k poutníkům.
Už zase stoupáme do kopců. Musím dělat menší kroky, abych to vyšla bez úhony. Petr si libuje v botách, protože ho teď tolik nepálí chodidla 😁. V Portugalsku je povrch hodně z kostek a kamenů, tady je to hodně po asfaltu, kromě „lesních“ cestiček, ty jsou kamínky a písek. Od rána je nám docela teplo, ale hlásí na dnešek zataženo a sem tam déšť. V momentě, kdy sundám mikinu, zvedá se vítr a vypadá to na déšť. A tak nasazujeme pláštěnky na batohy a uvidíme, jestli vyndáme i bundy. Blízko by měla být nějaká kavárna a tam si chceme dát pauzu a snídani. V nohách máme asi čtyři kilometry.
Kavárna je na hodně frekventované křižovatce, ale daří se nám k ní dostat. Je tu docela frmol a plno poutníků mělo stejný nápad 😁. Dáme si kávu a opečenou bagetu s máslem a marmeládou. Jdu na záchod, zkouším obě varianty, ale funguje jen jedna 😂. Po půlhodině odcházíme. Už po dvěstě metrech nasazujeme bundy, začíná pršet. Ve chvíli, kdy se rozejdeme, neprší. Zato v bundě je mi…..kruci, mám křeče v břiše…já se asi….. Mě je chvílemi úplně mdlo! A není kam si odskočit (popravdě si neumím představit…..😂). Uff, přešlo to. Zase stoupáme vzhůru. A zase křeče. Nemůžu mít aspoň jeden den trošku klidnější?! Já se snad picnu!
Na konci jednoho kopečku je polorozpadlá tabule s mušlema od poutníků. Petr je nadšenej a já mám radost, že jsem to nevzdala😁. Hned na to nás předchází dva poutníci, pár z Koreje. Jsou krásné sladění oblečením 😁.
Cesta vede přírodou, málo provozu, klid, zpěv ptáků….. Super. Blížíme se k poutnickému ukazateli s botama (boty tady nahrazují šipky) a pak půjdeme nějakou dobu po silnici s hustým provozem. Po osmi a půl kilometrech v nohách jsme v Arcadia a vidíme kavárnu. Petr mi říká, že před kavárnou budu mít potřebu a pak už to bude fajn. A víš co? Je to přesně tak, jak to naplánoval 😂. Když přijdu z wecka ke stolu, má objednané víno a pro mě vodu, je skvělej!
Posedíme asi dvacet minut, mezitím přicházejí poutníci, které průběžně potkáváme a už se zdravíme, jako stáří známí 😁, a pak pokračujeme. Začíná pršet. Jsou to takové bleskově přeháňky, ale jsme rádi, že máme bundy. Narazíme na další cestu, která se celá upravuje (dneska je to už třetí), ale tentokrát musíme jít okolo. Cestou nás zastaví je místní chlapík a rádi nám, kudy jít (i když nemáme pocit, že bysme vypadali zatraceně 😁), úžasný! A pak jsme u mostu v Pontesampaio. Koukám, že k ukazateli postavili popelnici, ale ani to mi nebrání ve focení 😁. A teď se rozpršelo parádně.
Hned za mostem je restaurace. Sice jsme ušli jen dva kilometry od kavárny, ale je poledne a tak bysme si mohli něco teplého dát. Petr jde za záchod a já objednávám polévku. Mají nějakou krémovou. Vypadá to na dýňovou s nastrouhaným sýrem a pečivo k tomu, no máme co dělat, abysme ji snědli. Vídeňskou kávu tu neznají, a tak si dáme kapučíno, do kterého nám paní dává šlehačku ve spreji 😁. Prostě chce vyhovět 👍.
Po víc jak deseti kilometrech v nohách už mám docela dost, uvidíme, kam to ještě zvládnu, když tak si zajistíme taxi. V Pontesampaio cesta prudce stoupá úzkými uličkami. Pokračuje přírodními cestami, kde jsou na zemi obří balvany (to je něco na moje nohy!), ale pořád většinou do kopce.
Po dalších třech kilometrech toho mám plný zuby, už se mi ani nechce zvednout jednu nebo druhou nohu ze země, protože to znamená, že ji zase budu muset položit. Na jednom místě stojí dodávka a skoro to vypadá, jakoby se někdo stěhoval. Je u ní mladý děsně ukecaný kluk, který se hned ptá, odkud jsme. Když mu řekneme, že z Česka, hned volá „ahoj!“. Pak nám španělsko/anglicko/česky povídá, co kde je a kudy máme jít a jak daleko to či ono je, a taky od něj dostáváme razítko!😁 Ten teda překvapil.
Pár set metrů za ním stojí další týpek, co si tu udělal stánek pro poutníky (trochu mi to připomnělo trail angely z PCT), ale nechtěla jsem zjišťovat co za kolik má. Já už totiž ani netuším, jak vlastně jdu. Když se konečně dostaneme na silnici, sedám si na žulový obrovský plát a úlevou se mi dcerou slzy do očí. Nejraději bych se úplně složila a řvala na celý svět. Petr mě k tomu povzbuzuje, ale vím, že za náma jdou další poutníci, nechci být velkou atrakcí. Stejně si mě všímaj a účastně se ptají, jestli je všechno v pořádku. Kývu, že je to OK, ať si nedělají starosti. Jenže „Hjustne, máme problém“!, žádné taxi v Pontevedře (tam vlastně jdeme) nevyužívá whatsapp a esemesky mají bloknuté. Takže pro nás je to k ničemu. Pak se ale objeví jedna webovka, kde mají tlačítko pro kontaktování přes whatsapp a tak píšu zprávu. Až příliš dlouho se nic neděje. Tak holt budu muset vstát a zkusit jít ještě kus cesty. Asi třista metrů je cesta po silnici a pak zase uhýbá do lesa. Tam jsou ty cesty z písku a ŠUTRŮ!, po kterých se mi chodí strašně blbě. Zkoušíme stopovat. Hned nám zastaví nějaký pán, se kterým se ale nedá domluvit. Vypadá to, jak o by volal manželce ptal se jí, co má dělat. Musí se mu ale nechat, že má snahu pomoc (chce volat policii, ambulanci…..🤔). V tu chvíli přichází zpráva na whatsapp z taxislužby. Pánovi poděkujeme a začíná
komunikace jiná. Pak se ale dozvídáme, že přijedou až asi za tři hodiny. To je prostě k prdu! Posbírám veškerou energii a vyrážíme vstříc lesu. Tam jsou tři poutnice, které se předtím ptali, jestli jsem v pořádku a znovu, když mě vidí, mají péči. Jedná prý umí španělsky, to.by nám mohla zavolat taxi🤔. Ale když ji ukážu telefonní čísla na taxi, zvedne ruce, jako když se vzdává a…“no no“. Po tomhle už se mi s nima nechce mluvit. Jedna navrhne jít podél silnice a v tom ji asi dávám.za pravdu, je tam větší možnost, že nás někdo sveze.
Po asi půl kilometru jede kolem paní. Dokonce vystoupí z auta, aby nám ukázala, že Camino vede tam dole do lesa, že jdeme špatně. Nejde se s ní domluvit ani přes překladač, pořád si mele svoje. Poděkujme a ona odjíždí. Jdeme ještě asi čtvrt kiláku a zase jede jedno auto (tady jich moc nejezdí). Zase řidička a zase ukazuje, že se máme vrátit. Vedle na sedadle sedí mladík a tak se ho ptám, jestli mluví anglicky, kyvne a říká, že silnice tudy do Pontevedry je zavřená a nedá se projít! S velkým sebezapřením poděkuju a tlumočím to Petrovi. Pak kouknu na nebe a se slzami v očích řvu, jestli to jako ten vesmír myslí vážně a proč mi nenechá aspoň jeden jedinej den relativně klidnej, bez jakýkoliv pohromy!?! A zase se vracíme k odbočce do lesa. Teď už sbírám výpary poslední svý energie (možná už to jsou výpary z výparů) a tím se nějak přemístím ještě dalších šest kilometrů!!! Nadávám na Španělsko, na Španěly, na to, jak neumějí udělat pořádnou cestu (většinou je to právě písek a žulová drť), na poutníky, kteří kolem nás projdou a mají ty kapesní batůžky (já vím, že střílím od boku, ale aspoň špetku mi to pomáhá v překonání tě nesnesitelné bolesti 😂). Díky odlehčování jedné nohy už mě bolí i ta druhá. A taky jsme zjistili, že skutečně ta silnice byla uzavřená, nebo spíš ona tam vůbec nebyla, protože se tady staví asi dálnice!
Po páté hodině odpolední se z posledních sil dostáváme do Casa Fermín, což je minimarket s mini barem (taková mini restaurace), a už je součástí Pontevedra. Teď už neudělám ani krok! A to jsme asi tři kilometry od cíle. Ptám se majitelky, jestli by nás někdo odvezl nebo zavolal taxi, ona se usměje a řekne že zavolají taxi. Je to starší milá paní, která si i půjčila moje brýle na čtení, aby si přečetla mou otázku na mobilu😁. Budeme čekat pět až deset minut. Klidně! To bych ale měla jít zaplatit, abych pak nehonila, že? Snažím se tedy vyjít asi tři schody dovnitř (sedíme na kryté předzahrádce) a všem je jasné, proč chceme taxi 😂. Ten je tu asi po 8 minutách. Přijede řidič v roušce (je tu dost lidí, kteří je ještě používají), ale pomáhá mi vzít batoh a uložit ho do kufru. Ukážu mu, kam chceme jet a už jedeme. Přímo před předem „bůknutý“ hotel (klasický albergue, kde má člověk jen postel a společnou koupelnu, bych dneska asi nedala) a popřeje nám s úsměvem „buen camino“.
Hotel je připravený na poutníky a četla jsem celkem dobré recenze. Recepční tu má ale kamarádku, se kterou se baví (s námi jen tak na půl huby) a ani ji nezajímá, jestli všemu rozumím. Ani se nenamâhá říct nám, do kterého patra máme jít (pokoj 402 = 4.poschodí!) a tak jdeme po schodech!!! Až ze druhého patra jedeme výtahem.
Pokoj je klasicky vybavený, má křesílko, do kterého se svalím z posledních sil, koupelnu a v ní i vanu. To je něco pro Petra. Dá si dlouhou koupel, já jdu až ve chvíli, kdy jsem schopná „jít“. Trochu pookřeju a protože máme hlad, jdeme si dát něco do hotelové restaurace. Je prázdná. Objednávám sklenku vína a ptám se na jídlo a na to mi číšník řekne, že jídlo není, až v půl devátý večer. Co?! Za blbý dvě sklenky vína (v každé asi deci a půl) zaplatím pět éček!!! Jdeme si něco koupit do sámošky. Bereme si masový koláč, bagetu a salám na ráno, Petr si bere pivo a já gumový bonbóny 😋. Fajn večeře i se snídaní za osum éček. A jdeme si to sníst na pokoj. Na neochotu místních už nechci ani myslet.
Jsme unavení (já vyřízená!), napapaní a zítra jdeme na nádraží, protože zítřejší etapa by měla být víc, než jednadvacet kiláků bez možnosti ubytování dřív, a to už teď můžu s jistotou říct – NEDÁM!