Noc byla příšerná. Vedro, hukot nějakýho ventilátoru, kterej nebyl vidět a bolesti nohou. Večer jsem navíc letěla znovu s rychlou pospěš! To jsem zvědavá, jaký ten další den bude.
Vzhůru jsem od čtvrt na sedum, Petr se.probouzi o chvilku později. Než se vykopeme, je po půl osmý, ale pořád je ještě tma. Vymotáváme se z uliček města a už teď potkáváme ranní poutníky. Na konci města máme trochu problém přejít frekventovanou silnici na druhou stranu, abysme se dostali k podchodu, za kterým už ten motoristický blázinec končí. Akorát vychází sluníčko, ale i tak se nám nad hlavama honí mračna. A zrovna moc pěkný výhledy taky nejsou. Až kousek dál za městem.
Až do Mós nás nečeká žádná kavárna. Cestou míjíme milník, který nám hlásí, že už nám zbývá míň než sto kilometrů. Přestože máme problém hodit, humor nás Ještě neopustil, takže zatím dobrý 😁.
Po dvou hodinách chůze a po sedmi kilometrech jsme konečně v Mós. Tři kavárny, které míjíme, jsou zavřené, ale naštěstí jednu nacházíme. Uvnitř jsou už nějací poutníci. Objednáváme si kávu a toust s máslem a marmeládou. Obsluha nám přinese dvě kávy a jeden toust, tak to musím jít doobjednat. Už cestou sem se do mě začala dávat zima……
Cesta pokračuje do kopce….pořád…..stále…..furt….. Už třetí den po sobě se mi stává, jako bych v hrudi měla trochu nafouklý balónek a v jednu chvíli, jakoby ho někdo zmáčknul. Taková jako okamžitá herda z vnitřku ven. Vždycky se zpomalím a je to zase fajn. Právě se mi to zase stalo. No jo, ale jak mám zpomalit, když už tak lezu jak slimák?! I tak se ale o to snažím. Kupodivu tlak mám pořád normální a zase bez prášků. Kdybych si ho ráno vzala, nedošla bych ani ke dveřím 😂 a už bych lehla bez tlaku. Předchází nás čtyři německý poutníci a hned na to parta „taliánů“. Ty mají batohy sotva na kapesník, ale hlučný jsou strašně. Oni i ty před nima řvou zbytečně moc.
Nohy mi přestávají sloužit, Petr se pořád drží. Upozorňuju ho na kamenný odpočívadlo, kde minule byly (za mřížema) dva automaty, jeden na kafe a druhý na cukrovinky. S Lenou nás to ale zachránilo od hladu. Teď k tomu odpočívadlu míří taliáni a automaty už jsou pryč. Pokračujeme dál hlemýždím tempem. Už mě ale přechází i humor, a to není tak dobrý! Jedu už jen setrvačností. Petr v jednu chvíli říká, že si připadá, jako mořská víla. Nechápu, co tím myslí. „No tu taky každý krok bolel, jako když chodí po ostří nože!“ Ani jsem netušila, že je takový poeta, ale mě se to moc líbí😁.
Před námi je alej, která v podzimních barvách hrála do oranžova, ale stromky byly malé. Teď jsou dvakrát tak vysoké, a teď na jaře jsou jen zelené. I ta alej je ale do kopce! Myslím, že se blížíme k restauraci, určitě by neměla být daleko, protože tam jsme s Lenou měli své první pořádně jídlo. Koukám do map a….ještě musím vydržet chůzi něco přes kilometr! Dopr…. Když už restauraci vidíme, vrací se mi špetka humoru. Sednu si na zadek a dneska už asi nedám ani metr! Do ubytování je to ale ještě skoro pět kilometrů 🤪.
Vzhledem k tomu, že se blíží siesta, dostáváme na výběr jen ze dvou jídel. Vlastně jen ze dvou mini obrázků, ze kterých nevidíme skoro nic. Přesto jeden z nich vybíráme, já si k tomu beru vodu a Petr konečně bílé víno. Celou dobu říká, že ho chce taky ochutnat. K jídlu nám přinesou tenké plátky masa (v dostatečném množství a hranolky. Je to trochu víc mastné, ale výborné. Teď přemýšlíme, jestli si vezme taxi, ale na chůzi to u mě fakt nevypadá. Sedíme tu skoro hodinu a já doufám, že si dostatečně nohy odpočinou. Pak se zvedáme (vypadá to dobře…) a jdeme ven. Už po pár metrech je jasný, že dneska jsem došla! Petr by to asi zvládl. No nic, jsme v tom oba a tak píšu pro taxi. Kruci, nedám blbých čtyři a půl kiláků! Došli jsme na kraj obce a čekáme. Najednou se zvedá vítr a malý kamínek mi vlítne do obličeje! Naštěstí jen pod oko. Hele, tohle už je ale fakt zkouška odvahy tohleto!
Po deseti minutách je tu taxi. Veze nás přímo před albergue. Tady už čeká nějaká poutnice, kouká mi na nohu, jako že je to blbý, že pajdám, a taky, že je albergue ještě zavřený. No jo, nepodívala se na dveře, že se má dát vědět. Píšu, že jsme tu a hned přijde odpověď, abysme minutku počkali. Mezitím už ale poutnice odešla. Během chvilky přichází recepční, zapíše a zkasíruje nás a pak nám ukáže co a jak.
První cesta vede samosebou do sprchy. Kalhoty, co mám na sobě, to mají za sebou. Už jsem je zašívala, ale už to nestačí. Budu mít o něco lehčí batoh. Na posteli se moc sedět nedá, jsou tu totiž palandy a jsou dost nízké. Naštěstí není tolik poutníků a tak máme kóji se dvěma palandama jen pro sebe. Teď se ještě vybičovat a dojít do města pro něco k jídlu. Naše zásoby vzaly za své.
Petr je unavený (asi ještě pořád nejsme z toho venku🤔) a usíná. Já sepisuju slova do vět, aby toho pak nebylo moc najednou. Je mi ale děsná zima! Usínám taky.
Probouzí mě potřeba jít na záchod a děsná bolest hlavy. Změřím si tlak…..a kruci až příliš vysoký! Beru prášek. Rozhodujeme se, jestli jít na jídlo nebo zůstat v posteli. Mě se fakt nikam nechce, ale Petr má hlad. Překonávám samu sebe a jdeme. Dáváme si boloňské špagety, Petr víno a já vodu. Asi nejsem úplně v pohodě, protože vůbec nemám chuť na víno!!! Jídlo je ale moc dobré. Cestou zpátky ještě koupíme pití v sámošce a co bude zítra se uvidí zítra.
Jo a abych nezapomněla, vedle starého puchejře se objevil nový!