V půl čtvrté musím na záchod. Když vstanu, mám pocit, že místo nohy mám betonový sloup a ukrutně mě bolí pata. Když vlezu zpátky do postele, chytne mě křeč do druhé nohy do holeně. Fajn, už to začíná 
. No, děj se vůle boží (a camina).
Vstávám v šest. Auta se nezastavila téměř celou noc, teď se k nim přidal křik racků (už si nemyslím, že jsou to sportovní trubky ) a rachot z domu. Umyjeme se, zabalíme a v sedum vyrážíme do ulic. Je asi devět stupňů a mlhavo.
Jdeme stejnou cestou jako včera sem. Sice sestupujeme ze schodů, ale dělá mi to velký problémy. Snad se ta noha rozhýbe. A ten kopec s těmi schody je šílenej i po ránu .
Porto je skoro všude ve výstavbě. Navíc se včera asi něco oslavovalo po celém městě, protože všude jsou hromady odpadků (kelímky, láhve, papíry…), a taky je kolem ještě spoustu mladých v různých stupních opilosti, ale už nastoupila uklízecí četa 
.
Po půlhodině objevujeme kafetérii a moje noha chce pauzičku. Vstupujeme. Ve chvíli, kdy nám objednávám kávu, spadne z pultu tác s bagetama. Fuj, já se tak lekla….. Pak sedáme a obdivujeme plné regály převážně sladkého pečiva. Přesto ale si Petr všiml slané housky a tak si bereme dvě se smaženým masem s sebou k obědu .
Chvíli nám trvá napojit se na trasu, protože se hodně obchází. Pak už ale jsme na trase a vidíme první žlutou šipku. To je radosti .
Asi po sedmi kilometrech sedáme na lavičku v autobusové zastávce a dojidame zbytek.pizzy ze včerejška. Petr obdivuje citrónovník s obřími citróny. Posedíme asi deset minut a zase pokračujeme.
Sluníčko krásně hřeje . Teď by ještě bodlo kafíčko. Objevujeme mini kavárnu, kde mají dobrý kafe, ale nedávají razítka do credenciálu.
Máme v nohách skoro 10 km a po patnácti minutové pauze u kafíčka pokračujeme po žlutých šipkách. Konečně jsme trochu i v přírodě, kde je víc zajímavých míst, než jen baráky jeden na druhým.
Petr se mě ptá, jestli jsme tudy už šli a já mám pocit, že jsme jen kousek za Portem, takže odpovídám „ne“. Už tu ale je víc štěkajících psů na zídkách zahrad, víc přírody a víc jara!!! To je žůžo .
A tak se kocháme jarem, úzkýma uličkama, sledujeme šipky, občas sykám bolestí, teď už mě nebolí jen pata, ale vypadá to na výkvět puchýřů pod prsty obou nohou 
.
Po dalších kilometrech v nohách vidím zidku kolem chodníku, která láskyplně láká na pauzičku, jenom chviličku 
.
Teď už Petr cítí hlad. „Odchytávám“ prvního člověka, co nás míjí. Je to asi slečna a tak se jí ptám, kde se tady dá najíst. Chtělo by to asi delší pauzu a oběd, protože už je skoro půl jedné odpoledne. Prý asi po kilometrů, tak hurá do toho . Jenže objevujeme jednu zavřeno mini restauraci a pak jen „take away“ a to zrovna odpočinkem nevoní. No nic, pokračujeme dál a hledáme místo k odpočinku. Koneckonců máme v batohu housku s masem, ne?
Najednou…..“hele, tady to znám, tady jsme minule sháněli informace, kde přespat “, krámek otevřený venku stolek a dvě židle…..co víc si přát. K jídlu nic moc kromě sladkýho nemají, ale pivo pro Petra a pro mě malou colu .
Hned píšu Janě, kde jsme. Pak koukám do mobilu na mapy.cz a…… „tak jsme úplně jinde, my jsme na jiný trase 
“. No na centrální, po který jsme vycházeli, je to asi osum kilometrů, to už dneska fakt nedáme! A tak hledám nějaký ubytování po téhle trase a zjišťuju, že je toho ještě míň, než na centrální. To znamená, že bysme museli zvládat delší vzdálenosti denně. Chceme mít ale víc možností k ubytování, tak se rozhodujeme, že najdeme poblíž ubytování, kde se pro dnešek zrelaxujeme. Není to ale tak jednoduchý, protože je tu víc hotelů a dražších hotelů a nám se nechce platit až moc. Nakonec objevuju tří hvězdičkový „hotel“, je to prý rezidence, necelé dva kilometry od nás a vyjde pro oba na necelých osum stovek. Pokoj s vlastní koupelnou (ta včerejší byla společná a měla tak ouzký dveře, že by se mi na ně hodila lžíce na boty, abych se tam dostala – musela jsem bokem, to měkký se zmáčklo a pak to šlo ). Cestou tam jdeme kolem lidlu a tak zaskočíme na nákup. Teda tady mají výběr! Kupujeme nějaké pečivo, salám a sýr. Víno mají jen na vývrtku a tu s sebou nemáme 
. Dolezáme že setrvačnosti a vypadá to z venku velmi dobře.
Na dveřích jsou hvězdy s názvem „Donna Tereza“. Uvnitř je recepce a pohodlný křesla, ve kterých čekáme na volný pokoj po úklidu.
Máme to i se snídaní, která se prý podává od sedmi do deseti. Oba se těšíme na koupel a na to, jak si nohy odpočinou. Asi po čtvrthodince leze e po schodech do druhýho patra a až na konec chodby, ve které je asi dvacet pokojů. Z venku to tak veliký nevypadalo. V pokoji je tma, jen u dveří se dá rozsvítit malý světlo. Pak ale vidíme kapslíček na kartu, která je připnutá ke klíči, a už svítíme. Pak se nám podaří vytáhnout rolet na balkonku a vpouštíme dovnitř sluníčko . Vanu nemáme, ale celkem prostorný sprchový kout s klasickou sprchou a sprchou „dešťovou“.
Takže pro dnešek to balíme a snad zítra nohy rozhýbeme. Jo a ty puchýře jsou a jsou dost velký 
.