Dnes se naposledy stěhujeme do jiného ubytování. Zase jsem vzhůru ještě před sedmou a je mi docela chladno, tak zapínám malé topení. Petr vytahuje žaluzie (bez nich bysme asi nespali, protože jsme u frekventované silnice ve dne v noci) a okna jsou zase úplně mokrá.
Zabalíme a pomalu se suneme směrem k metru. Máme to necelý kilometr, takže času máme dost. Cestou se někde zastavíme na kávu a snídani. S jízdenku na metro si začnu lámat hlavu až ji budeme potřebovat. Stanici metra vidíme a tak si jdeme najít fajn kavárnu.
Jednu skoro prázdnou ale pohodlně vypadající vidíme. Objednáme si a za chvilku se kavárna plní dalšími zákazníky. Posedíme asi tři čtvrtě hodiny a jdeme na metro.
Jsme u přístroje na jízdenky. Zase na to čumím jak bacil do lékárny a vlastně nevím, co mačkat, protože průkazy už máme z prvního dne. Přichází nějaká paní a tak ji oslovuju, jestli by nám mohla pomoc. Našli jsme v ní anděla strážného, protože nemám mince, jen papírovou bankovku a tady je zrovna automat na bankovky mimo provoz. Vede nás do další stanice (jen asi padesat metrů dál) a tady nám pomáhá koupit jízdenky. A tak se s ní hned vyfotíme, říkám ji, že píšu blog a že bych chtěla napsat o její pomocí 😁. Pak nám ještě pomohl nějaký pán, protože jsme nevěděli, jestli jsme na správné straně metra, řekl nám, že musíme počkat až na vlak, označený „aeroporto“, protože těch vlaku tu jezdí mnohem víc.
Teď čekáme na vlak, který nás odveze až na letiště. Pak si najdeme nějakou restauraci, kde se na čas „zakrtkujeme“. Nástup do ubytování máme až ve čtyři odpoledne.
Dojeli jsme na letiště. Teď se potřebujeme vymotat z letiště ven a dojít někam poblíž hotelu, případně si dát něco k jídlu. Hotel neni daleko a dokonce je to kousek i do restaurace. A tak míříme nejdřív do restaurace. Nemají moc velký výběr jídel. Ale mají fracesinhu (tradiční portugalské jídlo). Tenkrát s Janou a Ondrou jsem si to moc nevychutnala, protože jsem pět dní nebyla schopna pořádně jist. A tak si ji objednáváme. Upřímně, už si ji nikdy nedám. Mám pocit, že minule jsme ji měli dobře ochucenou, teď to byla mdlá rajská se zapečeným toustem s tuhý.masem, nechutným párkem a slaninou a hromada nedosolených hranolků. Ale splnilo to svůj účel, jsme úplně plný! Moc nám ale chutnal jejich smažený předkrm. Byly to plněné bramborové taštičky s nějakou zeleninovou náplní, mňam! Tu francesinhu si dala i jedna holka, co přišla po nás, a vypadalo to, že ji chutná…..🤔
Píšu zprávu do ubytování, jestli můžeme přijít dřív a zatím žádná odezva…. No nic, v restauraci už je fronta na volné místo a tak se budeme muset rozloučit s jejich pohostinstvím. Je tři čtvrtě na jednu, co teď? No jdeme do hotelu a uvidíme co dál. Hotel z venku nepůsobí nijak. Přijde nám to jako budova v průmyslové zóně. Uvnitř už je to jiné, je tu malá recepce a celkem milá paní se mnou mluví anglicky. Trošku ji musím brzdit v rychlosti, ale.jinak chápu, že batohy si tady můžeme nechat bezplatně uložené, ale na pokoj můžeme až po čtvrtý hodině. Tak se ptám, jestli můžeme počkat uvnitř a prý ano. Venku je totiž děsný hic! Tady snad budeme moc jít i na záchod. Blbý je, že nemáme co pít. Skoro po dvou hodinách čekání se mi chce děsně spát. Do obchodu to máme necelé dva kilometry (alespoň to praví mapy), tak snad si do večera stihneme jít něco koupit.
Ve tři odpoledne se otevírá hotelový bar a tak si kupujeme studenou colu a Petrovi kafe, mají tu ale celkem dost natažený ceny, tak raději už nic nekupovat. Už je tu taky.mnohem víc lidí, kteří čekají na ubytování. Ve tři čtvrtě na čtyři za mnou přichází paní z recepce. No hurá, doba čekání je u konce. Dostáváme kartu od pokoje a nabidku snídaní, kterou raději odmítáme. Půjdeme si nakoupit. Jen, co vyjedeme výtahem do druhého patra, nám padá brada úžasem. Už chodba vypadá dost luxusně s modrým kobercem, který krásně tlumí kroky a s postupně se rozsvěcujícími světly kolem dveří jednotlivých pokojů. Samotný pokoj je taky úžasný. Pohodlná široká postel a koupelna…..záchod i sprcha jsou za prosklenými dveřmi a uprostřed nich je umývadlo. Celý pokoj je prosluněný a tak honem prepiram pár věcí, aby do večera co nejvíc proschly.
Pak vyrážíme do supermarketu Aldi. Chceme něco k večeři i ke snídani a zítra uvidíme, jestli si půjdeme nakoupit čerstvý nebo někam zajdeme na jídlo. Opět jdeme kousek po značené trase camina costa (pobřežní trasa).
Supermarket je asi nový, aspoň to tak vypadá. Kupujeme pár banánů, nějaké pití, pečivo, parky k večeři, trvanlivý salám, lahvinku vína a něco jen tak na zub.
Hned po návratu na pokoj se najíme (už je po půl šesté). Pouštíme si film a mě se brzo klíží oči. Jdu se osprchovat, namažu si bolavá místa a usínám. Probouzí mě o chvíli později vedro a tak musím otevřít balkon dokořán, i venku je ještě vedro. Takhle je sice slyšet z venku větší hluk, ale potřebujeme to tu trochu zchladit. V deset večer už je přijatelná teplota. Můžeme s klidem zavřít.