Ráno jsem úplně rozlámaná. Já myslela, že se mi noha zklidní, místo toho mě bolí už i v kříži. Teda celou noc mě to nenechalo pořádně spát! Chvíli to trvá, než tělo rozhýbu, ale pak už zase jen padám. To bude dobrý, chtěla bych se jít projít kolem řeky, abysme neseděli celý den v zatuchlým pokoji. Všechno ubytování v typických portugalských domech takové je, protože nemaji topení (někdy jsou přidaná elektrická topení) a je tu vysoká vlhkost. Mě se ale tyhle baráky moc líbí (i když je slyšet všechno odevšad😂).
Kolem deváté ráno padáme ven. Jdeme pokud možno nejkratší cestou k řece. No jo, cesta vede z kopce a pak nás čeká dlouhé schodiště úzkými uličkami lemované domky různých velikostí. Na oko je to moc hezký, ale kdo to má slejzat! Ale pak už jsme u řeky. Cesta k mostu Arrábida je od ubytování něco málo přes čtyři kilometry, ale to bude v pohodě, protože si chceme dát někde kávu a posnídat. Jenže zrovna tady v těch místech moc kaváren není a ty, co jsou, jsou ještě zavřené, nebo se nám nezamlouvají.
Petr v jednu chvíli chce přejít na druhou stranu od řeky, ale já vidím, že cesta vede i tudy, tak proč šněrovat?! Jaaj, to jsem si dala. Je tu postavený dlouhý most na kůlech (Viaduto do Cais das Pedras). Je to vlastně silnice s oboustranným chodnikem, ale ten chodník je vlastně z kovových roštů! Nerobře se nám po něm jde 🤪, myslím, že máme oba stažené půlky 😂. Ale zvládám to, ono nám totiž nic jinýho nezbývá. Uff, pak už jsme zase na „pevné“ zemi a pokračujeme dál. V jednu chvíli jdeme kolem benzín y, na které je napiš „Poupe 6“, tohle jsem si fotila, když jsme tudy šli s Janou a Ondrou 😁. Zase mě dohnaly vzpomínky 😁. To už se ale blížíme k mostu. Vůbec ale nemám chuť dostat se až nahoru na vyhlídku, už mě totiž bolí noha. Tak bysme mohli jít jen ještě kousek k oceánu, tam určitě budou otevřené kavárny a my si dáme chvilku pauzu.
Kavárny ale jsou vesměs ještě zavřené (kruci, vždyť už je deset pryč!) anebo se u nich teprve rozestavují stoly. No nic, vezmeme za vděk i lavičkou a chvíli posedíme. Táhnu Petra podél vody až skoro k oceánu a v nohách už máme dobrých sedum kilometrů. Jo, sem se došlo dobře, ale my těch sedum kiláků musíme zase ujít zpátky! Zase jsem se nechala zlákat vzpomínkama a teď to holt musím vydržet. Teď už ale určitě budou všechny ty kavárny v provozu.
Jo, to jsme si mysleli. Hned ty u vody se sice připravovaly, ale rovnou je to všechno rezervovaný! Ani poutníky, kterých je tu dneska hodně, nepustili sednout. No nic, využívám každé možné chvilky k odpočinku a teprve až kolem půl dvanáctý sedáme do jedné kavárny. Bohužel, zrovna tady čekáme tři čtvrtě hodiny, na nám přinesou kafe a toust. Toust je dobrý a my tu nakonec jsme něco málo přes hodinu. Ten odpočinek ale bodnul 😁.
Vůbec se ale netěším na to dlouhatánský schodiště, co nás čeká. V momentě, kdy zase usedáme ke stolku pod slunečním, abysme si dali něco studenýho k pití (je totiž asi třicet stupňů), koukám do map na jinou cestu a vida, nemusíme jít kolem řeky po slunci, jde to rovnou tudy úzkými uličkami (i když do kopce). A tak vyrážíme shodou okolností po žlutých šipkách camina (pobřežní trasy).
Ty uličky jsou tak úzký, že procházíme těsně kolem stolů, kde jedí návštěvníci restaurací. Asi by se mi nelíbilo zrovna tady jist! A navíc je všechno v kopcích, řekla bych asi čtyřicet stupňů! Stoly a židle mají restaurace tomu ale přizpůsobené.
Takže místo dlouhých schodů stoupáme celou dobu do kopce. A pak jsme najednou těsně pod katedrálou a…..“já už vím, kde jsme, ta mrcha mapa nás vede do toho kopce se schodištěm, co jsme šli po příletu do Porta!!!“ Honem hledám alternativu a hurá, nacházím. Je to sice taky pořád do kopce, ale tamty schody už NIKDY! A pak už vycházíme na na.esti, kde jsme včera seděli u vína a piva a teď tam máme zase namířeno. Majitel je super starší pán a jeho dcera (aspoň to tak vypadá) je taky skvělá, oba obsluhují a současně občas prohodí pár slov jen tak. Je to moc fajn 😁. Tentokrát si dáváme i hranolky, protože už máme hlad. Jsou z dvě odpoledne. No a samozřejmě, že i víno a Petr pivko.
Na světelném poutači lékárny, která je hned vedle, vidíme, že je opravdu třicet stupňů na slunci. Přesto se najdou lidé, kteří jdou v zimních bundách. Asi po hodině a kousek cítím, že by moje tělo ocenilo polohu „ležícího střelce“ (není divu po víc, jak čtrnácti kilometrech!) a možná i pár veršíků spánku a tak se balíme k odchodu.
Cestou ještě potřebujeme něco malého k večeři, bohužel žádná samoska tady není. Objevujeme ale jednu kafeterii s pečivem kousek od ubytování a tam si kupujeme něco malého k jídlu. Pak už relaxujeme v leže u filmů a taky přemýšlíme, jak se zítra přemístíme do hotelu poblíž letiště, kde se mi povedlo rezervovat spaní poslední dvě noci v Portugalsku.