Letadlo, které nás vezme do Colomba je od společnosti Smartwings. Interiér je horší a i prostoru je tu míň než FlyDubai, se kterým jsme letěli do Dubaje, ale zato si krásně rozumíme s letuškami, jsou to totiž Češky 😀 . Po probdělé noci a prohlídce Dubaje jsme trošku víc unavení a já doufám, že aspoň na chvíli usnu, čeká nás víc než čtyři hodiny letu. Tentokrát sedím u okýnka já. Jednak bych chtěla udělat pár fotek a pak doufám, že když si dám k oknu mikinu, poslouží mi jako polštář a já budu moc spát :))). Bohužel při vzletu nám svítí světla a tak z fotek není skoro nic. Mám hroznou žízeň. Prosím letušku o trochu vody a protože mluvím česky, s úsměvem upřednostňuje moje přání 😀 .
Noční Dubaj
Opírám hlavu o okno a……..někdo mi klepe na nohu. Petr!!! Než mi došlo, že mě budí kvůli jídlu, vůbec jsem netušila co se děje 😀 . No jo, já usnula jako špalek 🙂 . V první chvíli mě popadl vztek, že když už konečně usnu, tak mě zase budí, pak ale Petr říká, že ho Rus vedle něj taky budil a tak přece nemůžeme nechat letušky čekat 😀 . Dostáváme nějaké veganské menu (rýže, soja maso a zelenina, celkem to jde) a pak ještě mini housku, mini sýr a mini oplatku, pak ještě dostaneme džus a nakonec i kávu. Pak čekáme další půl hodinu, než nám přijdou odnést odpadky, které máme na stolečku a tlačí nás do břicha :))). Odpadky jsou pryč, opírám hlavu o okno……
Zase do mě někdo strká!!! Krucinál, musíme se připoutat? To už jsme jako v Colombu?! Ne, jen nějaké turbulence. Tak když už konečně spím, tak se furt něco děje! To je k zbláznění :))). Teď už ale mám fakt problém udržet oči otevřené. Opírám hlavu…… však už víte 😀 . Další probuzení je před klesáním k přistání. Snad se do té doby proberu :))).
Z letadla vcházíme do dlouhé haly, kde po okrajích pospávají lidé. Probleskne mi hlavou, že jsem taky mohla ještě spát 😀 . Najednou vidím postavený betlém a bez přemýšlení tahám mobil a fotím ho. Ani na moment mi nenapadlo, že stejně jako v Dubaji se tady fotit nesmí! Naštěstí si nikdo ze spících nevšiml :))). Když přicházíme ke kontrole, začíná Šárka mluvit o tom, jaký měla problém vypsat ty lístky, co jsme dostali v letadle. Co!?! „Já je tam nechala!!!!“ Naštěstí jsou tady k vyplnění prázdné a tak za asistence vyplňuji lístky pro nás s Petrem, uff, dobře to dopadlo!
Tak a teď pro zavazadla. Musíme projít celým labyrintem letiště, ale jdeme za Šárkou, ta hlásí, že je to až na konci. Jsme poslední, kteří přicházejí k pasu. Už vidím jeden batoh, ale nemůžu pro něj sáhnout. Musím počkat, až přijede znovu. Pak vidí Petr ten druhý a „nacpe“ se pro něj. Druhý přijíždí za chvíli. jdeme stranou. Šárka s Romanem už mají svou „obří“ tašku a ještě čekají na kufr. Lidí ubývá a kufr nikde. Šárka se směje a říká: „no, to by ještě tak scházelo, aby zrovna ten náš se ztratil!“ Pak najednou vidím přicházet Romana s kufrem, jenže kufr je prasklý!!! Takže musíme nahlásit poškození a to je další zdržení. Jsou dvě hodiny ráno. Počítali jsme s tím, že kolem třetí ráno bysme mohli být už v Pinnawale, kde máme zajištěné ubytování na tuhle a ještě jednu noc a teď to vypadá, že přílet, zpožděný o necelou hodinu a ještě řešení tohodle problému, nás připraví o spánek, který fakt už moc potřebuju (a myslím, že ne jen já!). Chvilkama si připadám, jako idiot, když se snažím rozumět tomu, co nám říkají zaměstnankyně letiště ohledně poškození kufru. No, ne, že bych si tak občas nepřipadala i jindy, ale tentokrát jsem fakt unavená! Nakonec jsme to zvládli my i ony 😀 . Šárka má v ruce papír instrukcemi, co má ještě udělat.
Ještě potřebujeme směnit peníze a vybrat z bankomatu. Hned, jak opouštíme hlavní zónu letiště, „vlítneme“ do reálu Srí Lanky. Okamžitě na nás mávají lidé a nabízí nám „čenč“. Šárka jde k jednomu z okýnek a já se ptám na bankomat. Jsou hned za směnárními budkami. Tak zkouším vložit kartu. Fajn, kartu to „zblajzlo“ a teď obrazovka ukazuje klikiháky. Naskakuje možnost vybrat řeč. No jo, češtinu nenabízí, tak volím angličtinu. Mám přece translátor v mobilu, ne? Nabídka se rozšířila o…. cože to tam je? Bože, jak mám vědět, co zmáčknout. Únava se mění v nervozitu! Dopr…. když zmáčknu něco blbě, abych nepřišla o balík!?! Ruším transakci, beru kartu a říkám si, že to v klidu bude lepší. Zkusím se zeptat v hotelu. Vycházíme ven.
Tak, a můžeme jít sehnat taxi. Před letištěm procházíme uličkou, kde nás ovane teplý vlhký vzduch, až se dostáváme k okraji chodníku, kde stojí řada taxíků a plno řidičů. Jeden nás oslovuje a my zjišťujeme, za kolik by nás odvezl do hotelu. Stojí u pěknýho auta (podle ostatních, já to nějak nevnímám) a když nám oznámí, že nás odveze za 25 550 rupií, tahám mobil, abych přepočítala. Podle nás je to dobrá cena a tak kývneme. Chlapík mávne na nás rukou a……on jde k úplně jinýmu autu!? Značku si fakt nepamatuju 😀 . Naskládáme batožinu do kufru a já jsem „odstrčena“ na místo vedle řidiče. Co?! A na to se mi dostává odpovědi, že přece já se s ním domluvím. No maucta. Navíc musím jít na druhou stranu, než jsem zvyklá.
Ta cesta je celkem šílená. Je tma, takže není na co koukat. a Řidič je ukecaný a mámí ze mě komunikaci. Nevím jak se to stalo, ale občas se i chytnu a, i když hoooodně „hrbolatě“, přesto se s ním domlouvám. Když nerozumím, řeknu: „aj dount andrstend“ a on mi svá slova říká jinak, takže asi komunikujeme :))). Pak zase mlčíme. No co taky kecat s někým, kdo nemluví a nerozumí plynule, skoro dvě hodiny cesty , že jo? Když už mlčení začíná být trapný i mě, říkám něco ve smyslu, jako že jsme špatná skupina, že nemluvíme, a omlouvám to tím, že: „ví ár sou tajred“ (mami, to znamená, že jsme „tak unavení“ 😀 ) a on se jen usmívá. Jo, zjistila jsem, že se jmenuje „Daša“, tak jsme se taky představili. Stejně jako já opakovala jeho jméno, jestli slyším dobře, opakuje on ta naše. U Romana se zarazí a říká: „Rom“. Tak mu znovu říkám Roman a on zase „Rom“. Společně s ním se tomu smějeme 😀 . Nakonec se mu daří říct Rouman 🙂 . Pak je zase ticho. Roman už neví, jak sedět a tak říká, že už by nejradši byl tam a v posteli. Tlumočím to Dašovi, ten se usmívá. Když už se blížil konec cesty, říká Daša, že už jsme v Pinnawale a za chvíli budeme v hotelu. „Rouman is hepy! jés? 😀 . Zajíždí do uličky a blíží se k nějaké závoře. Je tu budka s hlídačem, který spí a tak Daša bliká světly, aby ho probral. Ten přibíhá k autu a drmolí něco s Dašou. Pak otvírá závoru, aby se Daša mohl otočit s autem zpátky. Zajel do jiné uličky. Pak už míří přesně a veze nás rovnou k hotelu. Šárka mu platí (já nemám čím, že?) a my vcházíme do hotelu, kde nám otvírá mladík a rozsvěcuje malé světlo v hale.
Říkám mu, že máme rezervaci, kývne hlavou, jako že ví a bere si od nás pasy. Bafne do ruky Šárčinu obří tašku a vede nás do nejvyššího patra hotelu, tedy třetího! Funíme za ním. Mě nechtějí nohy jít po tak dlouhém sezení 😀 , ale nakonec jsme v pokoji s koupelnou a klimatizací. Víc není v tuhle hodinu vidět. Je skoro pět ráno!!! Dáváme si rychlou sprchu a hurá na kutě!
Probouzí mě hluk. Jak to, že ta klimatizace tak řve? Koukám na hodinky zjišťuju, že je třičtvrtě na devět ráno. To jsem zase nespala ani čtyři hodiny. Jdu na záchod a zase zalezu. Ostatní ještě spí. Hluk je najedou jiný. A pak mi dochází, že je to sloní troubení 😀 !!! Probouzejí se i ostatní a tak vylézám na balkon a fotím první fotku od letiště! To jsou ti ničitelé mého spánku 😀 .
Pak se podívám za řeku a………bože, to je úžasný výhled!
Zalézáme všichni zase zpátky do postele a ještě usínáme. Ne na dlouho. Hodinu na to už sedíme dole v restauraci na snídani a sloní podívanou máme skoro jako na dlani. Než přinesou snídani, běžím s mobilem k zábradlí fotit a kochat se 🙂 . u stěny hotelu se objevuje chlapík v zeleném triku a prý jestli si chceme dotknout slona. Naskočila jsem jako blázen na vějičku, ale dotknout se slona hned poprvé, kdy ho vidím takhle „volně“? To je přece sen! Volám na ostatní a běžíme za ním. Jo, jasně že jsem byla úplně blbá a vůbec mě nenapadlo, že je to něco za něco.To až Šárka o tom začala a mě najednou bylo trapně. Nu co už, přes vedlejší rozestavěný dům jsme za pomoci několika chlapíků v zeleném triku, slezli až ke slonovi, který tu čekal na infantilní turisty, co se můžou přerazit, jen aby si ho mohli pohladit!!! Přiměli nás s Petrem slézt na konec schodiště, jeden z nich mi vzal mobil a že bude fotit. V tu chvíli jsem věděla, že už nejde couvnout.
Pak nás vystřídala u slona Šárka. A pak to začalo. Samosebou se nestyděli říct si o pěkný peníze. Chtěli dva tisíce rupií. Nu což, že jo, to je nějakých sto třicet korun? Jenže to chtěli pro každého!!! A že jich tu bylo!!! Nepočítala jsem je, ale stáli na schodech za námi, na malém prostoru uprostřed schodů s námi, ale i výš na schodech. V tu chvíli nám vůbec nedocházelo, kolik po nás chtějí v českých korunách (pro ně jsou nejlepší dolary) a trochu jsme se zděsili toho, že nás to bude stát všechny prachy. Šárka nakonec vytahuje tisícovku (to je asi šedesát pět korun) a říká, že víc nemáme. Jejich pohledy trošku nahánějí strach, ale přesto se obracíme k odchodu. Už znatelně neochotně nám jeden z nich pomáhá vyhnout se drátěným prutům, trčících ze zdi těsně u schodiště. Jakmile jsme z jejich dosahu, ulevuje se nám. Uff, tohle je nabízená služba za úplatu v praxi. Když o tom člověk slyší, vůbec nemá představu, jaká je realita. Nu což, je to zkušenost 😀 . Opět na nás padá únava, přesto jdeme zpátky do restaurace, kde už na nás čeká snídaně (toasty, hranolky a koktejl z čerstvého ovoce).
Pak hurá do bazénu (vyjma mě, protože se mi nechce sundavat oblečení, přilepené potem k tělu 😀 ).
No a já vesele fotím 😀 . Taky chceme zjistit heslo k wifi, abysme mohli dát vědět rodině a známým, že ještě žijeme. Petr má s wifi problém, vždycky se mu po chvíli ztratí. Pro každého je jiné číselné heslo a teprve, když Petr chce heslo asi potřetí, zjistíme, že u čísla je i doba, po kterou heslo platí. Petr dostával heslo desetiminutové 😀 .
Po koupeli si jdeme dát „šlofíka“. Já si sedám k mobilu, že dám dohromady článek na blog, ostatní rychle usínají. Asi po půlhodině se mi klíží oči a tak odkládám mobil a usínám i já. Opět mě budí kravál klimatizace, nebo co to vlastně je? Troubení slonů už beru jako samozřejmost 🙂 . A pak mi to dochází. Ono leje. Vlastně lilo už ráno. tím, že jsme přímo pod střechou (plechovou), dělá to takový kravál, že to překřičí i neustálý řev tekoucí řeky. Teď už spát nebudu a opět beru do ruky mobil. Občas se někdo vzbudí, dojde si na záchod a zase zalehne. fajn odpoledne. Dobíjíme baterky :))).
Před pátou vyrážíme na procházku po Pinnawale. Snad jsem psychicky připravená na útoky místních o náplň našich peněženek :))). Fotím náš hotel ze strany z ulice a žádná hitparáda to teda není, ale důležitější je, že je nám v něm fajn a vnitřek je (pro nás) útulný.
Hned v ulici za rohem na nás útočí trhovci, každý chce nabídnout to své zboží. Odmítáme. Mám štěstí, že nemám žádnou hotovost a tak nemám problém odmítat 🙂 . A pak na konci ulice vidím bankomat!!! Super, další pokus o výběr hotovosti. Tentokrát si fotím jednotlivé nabídky na monitoru, abych to mohla zkonzultovat se znalejšími 😀 .
Pinnawale je dost malá obec. Tady je hlavním tahem sloní sirotčinec a průvody slonů po téměř celé délce Pinnawale až ke „Sloní zátoce“. Máme hlad a chceme se podívat do jiné restaurace, ale bohužel je všude pusto. Pak z jedné z nich vyleze chlapík a vypadá to, jako by nás zval, ale do spodního podlaží. Pak si teprve všímáme toho, že v horním se sleduje fotbal. No nic. Žádná objednávka se tedy nekoná a my se vracíme zpátky do Hotelu. Hned za bankomatem si všímáme sochy slona ve velmi zvláštním ztvárnění 😀 .
V již zmíněné uličce se nám líbí trika a toho využívá milá, ale velmi urputná žena. Ptám se jí na cenu. Zdá se mi vysoká a odmítám. Říkám, že se jen ptám, že nemám hotovost. Chce pořád vědět, jestli mám aspoň něco, ale já kromě asi dvaceti eur (v mincích) nemám nic. Chce vidět kolik eur mám a když si všímá, že jde o mince, odmítá ona. Tak pokrčím rameny. Říkám, že se zastavím zítra a ona pořád, proč ne hned? Prostě ji nezajímá, že momentálně nemám, že si můžu vybrat 😀 . No nic, ukecali jsme jí na druhý den.
Vracíme se zpátky do hotelu. Už máme a tak jsme brzo v restauraci a objednáváme si, víme, že než to přinesou, chvíli to potrvá. Oni to tak postě mají. Na všechno je čas 😀 . Posloucháme řev řeky a jak bledne světlo, je už totiž po šesté večer, a najednou se jakoby zatáhne. Koukáme na nebe, jak vylétají kaloni, nádhera 🙂 . Zítra odtud odjíždíme a tak se domlouváme na čase. Daša (ten taxikář, co nás sem vezl) nám dal na sebe telefonní číslo a mě napadá, že bysme mu mohli poslat sms ze Šárčina telefonu, ve kterém má nespotřebovaný kredit od svých dcer, které tu byly letos na jaře. A tak to zase je na mě :))). Píšu esemes, že bysme chtěli odjet kolem poledne, a odesílám jí na Dašovo číslo. Přichází nová esemeska. Zpráva nemohla být doručena a něco jako zadejte křížek trojčíslí křížek. No dopr…. Tak nic, budeme si muset objednat taxi tady. Už je tma.
Po jídle ještě koupačka, ale já zase nic 😀 . Následuje opět spánek, který ale už není tak hladký, protože Roman se Šárkou jsou „nachcípaní“ a s klimatizací jim není moc fajn. Já se nejdřív snažím dopsat článek, a když se přiblíží únava, odkládám mobil a usínám. V noci se nejdřív budí Roman a jde na terasu, pak Šárka a i když se snaží být potichu, jejich hlasy se rozléhaji (mluví s rodinou 😀 ). V tu dobu mi spánek ne a ne přijít! Když už zalezou do postele, „nacvakám si empétrojku a po chvíli zase usínám. Budím se snad každou hodinu, ale říkám si, že odjíždíme až kolem poledne, takže si můžu ráno přispat 🙂 .
Člověk míní……. jsme vzhůru už po osmé hodině. Rychlá sprcha a Šárka s Romanem už jdou na snídani. Petr je ještě v koupelně a tak se snažím sbalit si věci, abych měla „náskok“. Už před devátou si objednáváme lívance. Prý to bude trvat čtyřicet minut! Nu co, to se zvládne :))). A tak ještě fotím sloní koupání a taky si všímám kokosů na palmě, která roste nad schodištěm.
Už se nám nese snídaně. Nemusím moc sladké ke snídani, ale tousty jsme měli včera dopoledne. Ze tří lívanců jsem zvládla jen dva, ale ten banán….ten byl výborný, mňam.
Po snídani ještě krátký koupání a pak balení. nemůžu najít svůj mini hřeben, který mám už přes čtyři roky. No co, buď někam odešel, nebo se později najde. Já pořád ještě nemám vybrané peníze, což není úplně dobrý. Před polednem už stojíme na recepci a domlouvám taxi. Mladík v recepci mi ukazuje na kalkulačce cenu, jestli s ní souhlasíme. Je to 22 250 rupií. To je míň, než jsme platili Danuškovi, takže souhlasíme. Mladík bere telefon a my si jdeme sednou a čekat na taxi. Dlouho se nic neděje. Pak přichází „šéfka personálu“, ta ženská fakt vypadala jako „dragoun“, ale na nás se mile usmívala. Já bych se jí asi fakt bála 😀 . Ptá se, jestli čekáme na taxi, potvrdíme jí to a ona odchází. Máme pocit, že volali taxi až z Colomba a to sem trvá skoro dvě hodiny, takže máme ještě čas. Petr se mě ptá, jestli teda nepůjdeme vybrat ty peníze z bankomatu a tak jdeme. Už jsem asi připravená na všechno :))). Kousek od hotelu nás odchytí chlapík. Říká nám, že pokud nás bude chtít někdo zlanařit na slony a chtít platit, že nemáme nikomu nic dávat a říct, že jsme z hotelu. No fajn, škoda, že jsme ho nepotkali už včera 🙂 .
Hned, jak vylezeme do uličky s bankomatem, vrhají se na nás trhovci. Já si ráno vzala prášek na tlak (první od doby, kdy jsme vzlétli, protože jsem ho nepotřebovala) a tlak mi díky tomu klesl až moc. Držím se Petra a vůbec nemám problém odmítat. Do doby, než k nám běží ona žena, se kterou jsme včera domlouvali koupi triček. Hned nás poznala. Tak jí lámaně říkám, že ještě nemám peníze, ale až půjdeme zpátky…. Odpovídá „oukej“ 😀 . A tak už nezbývá, než k ní potom jít a nakupovat. Bankomat se proměňuje v „oslíčku otřes se“ a vysype mi sto tisíc!!!! No, žádné velké peníze to nejsou, v přepočtu nějakých šest a půl tísíce. A vracíme se zpátky k tričkům. Cestou nás staví policie, jako kam jdeme, tak říkám, že jsme z hotelu. Nechává nás projít. Ve stánku kupujeme dvě trika, ale včera domluvenou cenu (díky mé blbosti a tomu, že jsem jí řekla: „mejby ejghtín“ (to je mami „možná osumnáct 😀 ) skutečně navýšila na osumnáct dolarů, tedy 6 800 rupií (cca 450,-). Prohodily jsme spolu pár zdvořilých slov o rodině a ještě se musíme spolu vyfotit. Ona mi pak dává do ruky dárek v podobě magnetu, ale ještě mi říká, že ho můžu vyměnit za jiný. Chceme už jít, ale ona najednou dá ruku přede mě, abych zalezla a honem stahuje stojany s oblečením do krámku. Jdou sloni. Aniž bych chtěla, mám možnost být u jejich průvodu od řeky zpátky do sirotčince! Paráda. Beru mobil a natáčím. Obrovští sloni jdou asi půl metru ode mě!!
Sloni jsou pryč. Wow, já to mám nahrané….. moment!?! Co? Nahrávání se přerušilo hned na začátku a zaplo se mi ve chvíli, kdy poslední slon mávnul ocasem a pak je záběr na nohy prodavačky a chodník. Dopr….. Zážitek to ale byl úžasnej!!!
Vracíme se do hotelu. Pořád se nic neděje a tak se ptám klučíka na recepci, kde je taxi. Skoro zbělel, jak se lekl a začal honem mluvit s každým, koho viděl. Pak přišla „šéfka“ a tak se s ní snažím domluvit ohledně taxi. Ukazuje nám autíčko, do kterého bysme se všichni nevešli a prý, jestli stačí? Rozhodně zamítáme. Jde nám ho ukázat a má problém ho i odemknout. No nazdar, tak to vypadá na dlouho :))). Pak ukazuje auto větší, které stojí hned vedle (značky fakt nevím 😀 ) a na to my kýváme hlavou. Jenže budeme muset ještě asi přes hodinu čekat. Tak se s ní ještě aspoň vyfotíme 😀 .
Hotelová šéfka
Šárka s Romanem se jdou ještě podívat do ulice, my s Petrem „strážíme pevnost“ 🙂 . Chvíli potom, co se vracejí k nám přichází konečně řidič taxi a my konečně nasedáme. Čeká nás dvouhodinová jízda na vlakové nádraží v Colombo. Naše dobrodružství opět pokračuje……