Včera jsem se vrátila z Českého ráje. Dneska Petr odjíždí a já budu mít odpočinkový den. Chvilku před osmou přijde Petrovi zpráva a říká: “ Tak nikam nejedu, co budeme dělat? Co kdybysme jeli na Ameriku?“ A tak chvilku před devátou už sedíme v autě 😀 .
Je půl jedenácté a my jsme na zpola plném parkovišti u lomu. Na to, že mělo být pod mrakem je až příliš slunečno. Teď se jen rozhodnout, kterou stranou vyrazíme. Jdeme přímo k vyhlídkám, pak na Malou Ameriku, uděláme si odbočku na Karlštejn a pak zpátky k autu. Jsem nadšená, protože sem jsem chtěla jet už pár let.
Cesta kolem lomu je místy užší a protože jdou téměř davy lidí i v protisměru, musíme se krkolomě vyhýbat 🙂 . Kvůli fotkám občas jdeme do těsné blízkosti lomu. Chvílemi jdeme ve setínu stromů, pak se ale „rožníme“ na přímém slunci a čím dýl jdeme, tím to začíná nabírat „žhavých obrátek“ :))).
Než dojdeme k Malé Americe, musím si sednout chvilku do stínu a doplnit vypocené tekutiny! No jo, to už je po poledni, takže je to největší vedro!
„Malá Amerika“ je zarostlá bujnou vegetací a tak je těžší ji vyfotit. Na jednom místě je ale možné dostat se blíž, jen se musí slézt celkem prudký kopeček. Hmm… Po chvilce váhání mě přemůže potřeba vidět a vyfotit, a tak za Petrovy asistence se mi povede slézt 🙂 .
Malá Amerika
Fascinuje mě ta „smaragdově“ zelená a čistá voda. Nemůžu se na ní vynadívat. Škoda jen, že jsou tu fakt mraky lidí, i oni chtějí vidět a tak jim musíme uvolnit místo. No jo, jsou prázdniny a krásný den, takže se ani nedivím, že je tu tak plno! Výhledy jsou ale i jinam 🙂 .
Odcházíme od lomů a směřujeme na Karlštejn. Byla by škoda tam nedojít, když jsme takový kousek od něj. Z toho vedra mě ale přepadá únava, tak se tak trošku plahočím 😀 . A nesnáším kopce!!! No jo, ale když je člověk nahoře, tak ty výhledy jsou tak „boží“ 🙂 . Ještěže ten kopec k hradu je lesem. Kdyby to bylo po slunci, asi by k hradu došel ze mě jen škvarek!!! 😀
Hurááá, jsme nahoře! Sedám si chvíli na zídku a pozoruju davy proudící na nádvoří. Jak je možný, že tolik lidí chodí v tom největším vedru? Já myslela, že takových bláznů jako my moc není!!! Jdeme si koupit něco studeného k pití. Pak ještě udělat pár snímků a pryč z té rozpálené pece plné lidí!
Vracíme se kousek stejnou cestou, jakou jsme sem přišli. Takže nejdřív z kopce a pak zase do kopce! Začíná mě bolet koleno. Kruci, já vlastně furt fňukám 😀 , Petr mi vyhrožuje, že se mnou už nikam nepojede! Jenže on přece nejel se mnou, že? To já jsem jela s ním :))).
Scházíme na silnici. Chvilku jdeme schovaní pod stromy, pak ale jsou zase úseky, kde není žádný stín. A navíc je ta cesta zase do KOPCE!!! Ach jo. Cestou míjíme stejné skupinky lidí, přesto se znovu s úsměvem zdravíme. No jo, vybrali si ten lepší směr, jdou víc z kopce. Tak snad příště….
Procházíme obcí Mořina. V celém úseku je jen malý kousek stínu u branky k jednomu domu, kam samozřejmě zamířím. Sedám si na zídku. dopíjím poslední vodu, k autu to máme už jen jeden a půl kilometru a v autě pití máme. Petr ukazuje směrem, kde by mělo být auto a ukazuje mi, jaký kopec máme ještě před sebou. To snad ani nedojdu! Zase je to kopec a zase tam není žádný stín!!! Ach jo 🙁 .
Za obcí před tím „hrozným“ kopcem se zastavuju ve stínu. Petr pokračuje, taky je unavený a chtěl by být co nejdřív u auta. No to já taky, ale mě to prostě nějak nejde :))). Nechce se mi jít do rozpáleného kopce!!! A stejně vím, že musím 🙂 . Docházím Petra, který si sedl do stínu odpočívadla. Už nám zbývá fakt jen kousek (asi čtyřista metrů!!!), ale zase kopec a na otevřeném prostranství.
Dáme si deset minut pauzu, pak se zvedáme a vyrážíme na poslední kousek cesty.
Ještě jeden pěkný výhled
Je tu takové množství aut, že nás to až zarazí. jsou plná nejen parkoviště, ale i silnice je v dlouhém úseku lemovaná z obou stran auty. Asi jsme tu byli přeci jen včas, abysme se vyhli ještě většímu náporu návštěvníků!
Jsme strašně unavený a šťastný, že už jsme u auta, ale přesto jsme spokojený s dnešním výletem. Byl prostě báječnej 🙂 .