Sobotní ráno máme naplánované dopředu. Trasa necelých patnáct kilometrů přírodou s vodopády a skálou. Je teplo, jen odpoledne hlásí nějaké bouřky, ale to už bysme měli být doma.
Cestou se ještě stavíme pro banány, kdyby byla chuť a vyrážíme směrem k Lesné u Nové Vsi v Horách. Přijíždíme na parkoviště, hodíme batohy na záda a jdeme.
Už dlouho jsem nešla ranní rosou, takže hned, jak jsme vlezli na lesní cestu, mám boty i s ponožkama skrz naskrz mokré. Prostě paráda 😀 .
Směřujeme k Helenčiným vodopádům. Cestou potkáváme pět žen, které otrhávají mladé výhonky smrků :((. To se mi sice moc nelíbí, ale vím, že se z toho dělá sirup na kašel a rýmu.
První pohled na potok Lužec
Pak už se dostáváme k potoku Lužec a jdeme se podívat kousek nad vodopády, kde Petr zdatně přeskakuje potok 🙂 .
Je tu klid, jen šumění potoka…. a ta vůně… 🙂 . Vracíme se zpátky na cestu k vodopádům.
Škoda, nejsme tu sami. Kromě jiných návštěvníků se pod vodopády „cachtají“ čtyři trampíci, co tu asi kempovali. Ale pár fotek se nám podařilo „ukořistit“ 😀 . Teda hlavně Petrovi, já se blízko k nim nedostanu 🙁 .
Od vodopádů jsme si zašli asi půl kilometru, protože jsem si spletla trasu s jinou, kterou jsem plánovala dřív. Nevadí, pak už pokračujeme správným směrem!
Přicházíme k silnici, která vede do Svahové, kde si ve stínu dáváme svačinovou pauzu. Už je čtvrt na dvanáct! Ale máme krásný výhled!
Začíná být pěkný vedro! Ze Svahové pokračujeme kolem chatové oblasti k místní restauraci a od ní z pěkného kopce, který si moc nezadá se sjezdovkou, protože pěkně z něj bolí kolena.
Mě se pod kopcem trochu točí hlava, že by zase tlak? Naštěstí je tu odpočívadlo, kde si na chvíli lehnu. A zase je tu pěkný výhled 😀 .
Když se cítím líp, pokračujeme dál lesní cestou, kde je příjemný chládek. Tudy už značená turistická trasa nevede, ale podle mapy tu vede cesta ke Kočičímu vrchu. Míjíme odbočku na Pyšnou a pokračujeme kolem posledních chat směrem do lesa. Je vidět, že za těmi chatami už dlouho nikdo nešel, protože cesta je hojně zarostlá travou.
Dostáváme k bažinatému místu, které přecházíme, i když mi přece jen trochu nateče do bot :))). Petr už má pochybnosti, jestli jdeme dobře. Ukazuju mu na mobilu, že se pořád držíme předem naplánované trasy.
Přicházíme opět k potoku Lužná, který máme přejít a pak se ostře stáčet doprava. Jenže….. není tu žádná cesta přes potok!!! Hlavou mi proletí myšlenka na „hikery“, kteří chodí PCT a v oblasti Sierra Nevada brodí řeky. Že bysme taky prošli vodou? Spíš jsem si myslela, že se Petr bude chtít vrátit. Ale Petr není žádný ořezávátko a my lezeme do potoka 😀 !
Jsem nadšená z našeho „dobrodružství“ :))). Voda je sice studená, ale je to příjemný ochlazení. Musíme jít kousek proti proudu, kde je přístupnější druhý břeh. Vylezeme a já cítím, že si musím na chvíli sednout! Že by zase tlak? To je divný!!! Sednu si do trávy a koukám do mapy. Cesta najednou prudce stoupá a i tady pořád vypadá, jako by ji nikdo pár let nepoužil!
Nicméně Petr tedy vchází na cestu jako první. Já se za ním „vleču“ a najednou musím každou chvíli odpočívat!!! Snad každých patnáct metrů se zastavuju! Nohy by šly, ale jako by mě něco tlačilo k zemi! Co se to se mnou děje? Že by mě zdolal ten kopec? Ježíš!!! Plánuju obejít celou republiku kolem hranic. To je samý pohoří nebo vrchovina!!! To jako už mám na to zapomenout?
Vypouštíme vyhlídku na Kočičím vrchu! Dostáváme se na rovinu, jen ještě zdolat val, který tu vytvořila stavba. Tak snad se mi už půjde líp.
Bohužel se mi jde stále špatně. Sice po rovině je to trochu lepší, ale pořád se cítím mizerně. Přicházíme do Pyšné. Zase jsme pod kopcem a já už přemýšlím, jak se dostat z téhle mojí šlamastyky! Už vím, že dneska nedojdu! Mrzí mě to hlavně kvůli Petrovi, který je neskutečně trpělivý (asi vypadám fakt děsně 😀 ) a čeká, až se zase zvednu a popojdu pár metrů dál. Dovleču se až k rozcestí, ze kterého jsme měli jít na zříceninu hradu Žeberk. Druhá cesta vede „pouhé“ dva a půl kilometru do Lesné, kde máme auto!
Jenže pro mě je to nepředstavitelná vzdálenost! Co teď? Petr si myslí, že to zvládnu, ale já vím, že už nejsem schopná ujít ani krok! Kousek od nás je „horská služba“, tak říká, že v nejhorším případě…..
Míjí nás chlápek, a ptá se, jestli jsme se neztratili. Tak mu objasníme situaci a já se ptám, jestli je možnost, že by nás někdo odvezl autem na Lesnou. Zasmál se a řekl, že autem sotva! Jedině čtyřkolkou, protože ta cesta je kamenitá a do kopce, pro auto nesjízdná! No maucta! Co dál? Pán navrhuje, že nás tam hodí ve vozíku za čtyřkolkou, kterým si vozí materiál, a občas v něm sveze děti. Bože!!!! Je mi ale tak mizerně, že přistupuju na jeho návrh. Ten chlap je fakt skvělý!!!
Udělal nám do vozíku z prkýnek sedačky a tak „nastupujem“! Ještě počkáme na jeho psa, který se prý aspoň proběhne a vyrážíme! Uááááá…..
Nikdy jsem se nemodlila, ale teď……. Nacházím trochu odvahy a tahám mobil, abych to „zdokumentovala“. Myslím, že je poznat, že jsem vyděšená 😀 . Fakt mě děsí, že se převrátíme, protože ta cesta je i plná výmolů! Na jednom výmolu pod Petrem praská prkýnko! Já svou váhu raději přenáším na nohy, aby neprasklo i pode mnou 😀 !!!
Dojeli jsme!!! Jsem šťastná, že jsme to přežili :))). Náš dobrodinec se jmenuje Roman a tímhle bych mu ještě jednou ráda poděkovala za ochotu pomoci. Skvělí lidé jsou prostě všude! Když jsem tu cestu viděla z vozíku, bylo mi jasný, že bych sem pěšky nedošla!
Dojdu k autu. Jsem celá „vyklepaná“, ale je mi přeci jen trošku líp. Dopiju zbytek pití, které mám a vyjíždíme. Ještě se cestou zastavujeme na jídlo v Hoře Svaté Kateřiny, protože od naší svačiny jsme nic nejedli, a to už jsou skoro čtyři odpoledne!!! Až tak moc jsem se „courala“. To už ale hřmí a začíná pršet!
Hned, jak vejdeme do restaurace, přestává jít elektrický proud. Tak jídlo asi prý nebude. Objednáváme si ovocné pivo a než nám ho přinesou, zase se rozsvítí 🙂 . Doobjednáváme si gulášovou polévku a já jdu udělat fotku na terasu. Pořád se cítím slabá.
Po jídle jedeme domů. Těším se, až si lehnu! Jak sjíždíme z hor, začíná mě bolet hlava! No ještě tohle! Doma si dám sprchu a pak ještě musím vydolovat klíště nad kotníkem, po půl šesté lezu do postele. Asi budu spát až do rána! Jenže v půl jedenácté mi žaludek říká něco úplně jiného a ukazuje mi všechen svůj obsah!!! V tu chvíli mi dochází, že v tom největším vedru jsme scházeli na otevřeném slunci ten kopec a pak se mi poprvé udělalo blbě! Tak žádný tlak, jen úžeh :D.
Jsem ráda, že jsme na ten výlet jeli. Asi bych neměnila nic, protože díky mému úžehu jsem vyzkoušela jízdu za čtyřkolkou – to už je dobrodrúžo samo o sobě :))). A co dál? Naplánujeme další výlet 😀 .
