Dostala jsem tip na výlet od sestřenice. Hora Kletečná, jít přes Radejčínskou rozhlednu až do Dubiček a na Doerellovu vyhlídku. Koukala jsem na mapu a mělo by to být asi šest a půl kilometru tam a pak ještě zpátky. To by šlo 🙂.
Je úterý, Petr ještě nejde do práce a tak vyrážíme autem do obce Kletečná. Auto necháváme na parkovišti u pomníku Hanse Kudlicha. Procházíme obcí a za ní přicházíme po cestě k „bodu záchrany“. Před nás na cestu seběhne z lesa srnka a zvědavě nás pozoruje. Pak rychle utíká pryč 😀 .
Je tu krásná cesta a nejsme na přímém slunci, což je příjemný. Petra bolí lýtka ještě z víkendového „courání“ 🙂 a tak nejdeme až na vrchol, ale obcházíme Kletečnou po vrstevnici. Obdivujeme tu vzrostlé duby a ten klid….. 🙂
Je to taková lehká procházka. Já samozřejmě fotím naprosto všechno, co vidím – stromy, kytičky, Petra 😀 . Téměř celá cesta je schovaná mezi stromy, ale místy se objeví pěkné výhledy, jako třeba výhled na Hadí vrch.
Vracíme se zpátky k obci a Petr by rád dojel na tu Doerellovu vyhlídku autem. Že to tedy bude jen menší procházka kvůli jeho lýtkům 😀 . Tak jedeme. Zaparkujeme pod vyhlídkou asi kilometr před Prackovicemi nad Labem a vycházíme.
Kus jdeme po silnici a pak procházíme štěrkovou alejí. Au au au, to jsem si vzala ale blbý boty!!! Tahle štěrková cesta je asi kilometr dlouhá a jak se vyhýbám větším kamenům, kvůli botám, cítím, jak v obličeji rychle rudnu a zvedá se mi tlak! No nic, pokračuju v cestě dál až do lesa, kde se už cesta zvedá do kopce.
Cítím, jak mi v hlavě tepe a začíná mě bolet! A tak udělám to nejjednodušší – lehnu si na zem 😀 , on se ten tlak trochu vyrovná :))). Ležím asi 6 minut a cítím úlevu. Co na tom, že pod hlavou mám batůžek a v něm svačinu pro oba 😀 .
A můžeme jít dál :D. Vycházíme z lesa na cestu posypanou rozštípanými keříky, které jsou podél cesty vysekané a pak je před námi úzká silnice. Odtud je to ještě asi kilometr až na vyhlídku.
Už teď je nám oběma jasné, že jsme si žádnou cestu nezkrátili, když jsme dojeli autem. My jsme sice zastavili „pod“ vyhlídkou, ale cesta k vyhlídce je z druhé strany kopce! Takže kopec musíme obejít veeeelkým obloukem 😀 . Takže stoupáme k Dubičkám. Před nimi je už odbočka k Doerellově vyhlídce 🙂 . Odtud už je to jen asi půl kilometru.
Teď už stoupání není tak prudké a opět je cesta „schovaná“ mezi stromy, takže se mi jde dobře. A pak už se před námi objeví pomník Ernsta Gustava Doerella, člověka, který maloval tuto krajinu a podle něho se vyhlídka jmenuje.
Zvládla jsem to, paráda! Teď si užijeme výhled na Labe i na Lovoš.
Jsem ve svém živlu. Chci vyfotit všechno, tedy nejen výhledy, ale i nás, abysme jednou…. 😀 .
Vyhlídka je otevřená a tak se nám nechce sedět na lavičce na tom sluníčku. Scházíme pod stromy, kde si pochutnáme na svačině, která naštěstí přežila váhu mé hlavy 😀 .
Mluvíme s Petrem o tom, že bysme nemuseli jít celou cestu zpátky alejí a pak po silnici k autu, ale mohli bysme sejít už před začátkem aleje. Tam si Petr všiml cestičky. No proč ne 🙂 . Takže scházíme dolů a jak jsme naplánovali, odbočujeme. Nejdřív je to celkem příjemná cesta, ale najednou se ocitáme na nějaké dráze, kterou si tu vytvořili asi motorkáři :D. No co, my to slezeme :))). Jenže ta dráha se dole stáčí zase zpátky nahoru!
Vracet se nám nechce, tak se prodereme zarostlým remízkem pod dráhou a…. jsme na louce, kde je tak nádherně vysoká tráva, že mi místy sahá až k ramenům. Jo vím, při mé „výšce“ to není tak moc, ale je to tak úžasný jít v trávě, která není „okousaná“ od sekačky na trávu :))).
Kousek pod loukou máme auto. Hurá! došli jsme a fakt jsme se vyhnuli tomu štěrku! Ještě teď mě bolí pata, jak jsem si šlápla na velký kámen při výšlapu!
Vracíme se, ale ještě se stavíme na jedno pivo (Petr samozřejmě nealkoholické :D) v Rybářské baště v Milešově, kde máme pěkný výhled na Milešovku :). Než dojedeme domů, nakupí se mraky a není takové vedro.
Takže z původních asi dvanácti kilometrů se vyklubalo čtrnáct, jsme unavení, ale je nám dobře :))).