Celé dva dny po návratu ze stezky si tělo udrželo dost nízký tlak, který se pak vrátil k obvyklému „normálu“. Uznávám, že to sluníčko, co se mi snažilo vypálit díru do hlavy, taky nebylo úplně fajné a v kombinaci s tlakem to byla celkem vražedná kombinace 😀 .
Nicméně se rozhodla, že svůj stávající batoh ještě trochu vylepším. Prostě mu chybí kapsy na uložení věcí, které člověk potřebuje mít při ruce. Objednávám „síťovinu“ a tkaloun a do ruky beru jehlu a nit :))). Myslím, že je to celkem dobrý 😀 .
Po dvanácti dnech od návratu už mám zase sbalený batoh a těším se jak dítě na návrat na stezku. Petr mě vezme autem do Hory Svatého Šebestiána. Nejdřív si chceme dát oběd a pak….
Kousek od benzínky jsou před budovou stoly se židlema a vidíme pár, který právě čeká na oběd a vedle stolu stojí dva batohy. Ty jdou určitě stezku. Osmělím se a ptám se jich, jestli jdou stezku a slyším kladnou odpověď 🙂 . Tak si chvíli povídáme. Dozvídám se, že jsou z Olomouce, jdou od nejzápěnějšího bodu a budou pokračovat až do Děčína. Osmělila jsem se trochu víc a požádala o společnou fotku 😀 .
Popřejeme si pohodový krok. Oni pokračují v cestě, my v jídle. Kolem třetí odpoledne se s Petrem loučím a vyrážím na stezku i já. I dneska je děsný vedro, dokonce „taje“ i asfalt na cestě! Snad mezi stromy bude nějaký stín. Směřuju do Bezručova údolí k rybníkům, kam s Petrem každoročně jezdíme na „couračku“. Mohla bych dnes dojít aspoň k „Novému Domu“, kde bych mohla přenocovat.
Zpočátku vede cesta po rovině, takže je to fajn. Po dvou kilometrech se objevuje první kopeček, podle mapy je dlouhý asi třičtvrtě kilometru. Zpomaluju, abych to „nepřepálila“. I tak se chvilkama zastavuju, ale zatím žiju 😀 .
První kopeček je za mnou a já mám z toho obrovskou radost. Musím se pořád „culit“ 😀 . Za další necelý kilometr, kdy cesta vede mezi stromy, tedy bez větších výhledů, se mi otevírá pohled na Balzerův rybník – nádhera!!!
Teď je cesta lehce svažitá. To je super. I když vím, že když se jde „dolů“, zákonitě se cesta zvedne zase „nahoru“. Ale teď si to užívám téměř tři kilometry. Asi pět a půl kilometru od startu jsem někde uprostřed kopečku. Zastavuju, abych si odpočinula, protože se mi opět nedostává sil. Sedám si na cestu a snažím se dostat do sebe dost tekutin. Pak mě napadne, že bych mohla zjistit, jaký mám tlak. Proto jsem si s sebou tentokrát ten tlakoměr sbalila :))). V obličeji jsem rudá a srdce cítím až v krku. Takže mě celkem hodně překvapuje, že ten tlak je tak nízký?!!!
Zůstávám sedět ještě asi čtvrt hodinky. Pak se zvedám, cítím se celkem dobře a tak nasazuju batoh a pomalými krůčky stoupám dál kopečkem. Přitom mi hlavou běží rýmy typu: jsem rudá jak rak a nemám tlak…. 😀 . Zase už mám pusu od ucha k uchu :))), vždyť je mi fajn. Nikam nespěchám a tak si všímám všeho kolem, třeba čmeláka na bodláku 🙂 .
Pomalu bych se měla přibližovat k Novému rybníku, kde si s Petrem pravidelně dáváme kávu z termosky. Vidím posed a mě hlavou běží myšlenka, že jsem si říkala, že bych mohla natočit taky nějaké to video, jak jdu po cestě. Shazuju batoh, tahám „selfie“ tyč, kombinovanou se „stativem“ a stavím ho i s mobilem na kraj cesty, abych tedy jako spáchala to video :))). A tak natáčím, jak jdu a zase se vracím zpátky pro svou techniku 😀 . No, nic moc :))). Ale třeba z toho jednou udělám nějaké to video. Už se nějakou dobu pokouším o video z fotek a krátkých videí ze své cesty do Santiaga a asi to ještě nějakou dobu potrvá 😀 . Při tom přemýšlení přicházím k Novému rybníku. Tady musím sejít až k němu na místo, kde popíjíme kafíčko 🙂 .
V zatáčce pak málem šlápnu na slepýše. Tak se mě lekl, že zůstal zkoprnělý celou dobu, co jsem ho fotila. Chtěla jsem si natočit, jak se plazí pryč, ale k tomu se neměl. Asi věděl, že mu ode mně nic nehrozí 🙂 .
A to už jsem kousek od Nového Domu. Teď už je ale bez střechy, spoustu sutiny je kolem a taky páska i kontejner. Tak to už se asi opravuje, protože kdyby se boural, už by tu asi nestál vůbec. Ale to se mi tu přespat nechce. Přestože se cítím hodně unavená a tělo se mění na „tvaroh“, šlapu dál. Ale mám radost, že jsem došla až sem.
Už ale koukám kolem a hledám místo, vhodné pro nocování. Předpokládám, že kolem rybníků ale bude dost komárů, tak snad až za Starým rybníkem…..
Potkávám dvě ženy, které sem přijeli na procházku se psem, pak jeden pár, který směřoval až do Zákoutí. To jsou ale kilometry, které fakt nedám! Dva a půl kilometru za Novým Domem se kácím na okraj lesa na boční cestě. Teď už fakt nemůžu. Jen si říkám, že teď byla jen rovina, tak proč jsem tak „tvarohová“? Nejdřív jen tak sedím. Kouknu na hodinky, je skoro čtvrt na osum, to by asi bylo dobré si připravit spaní. Takže se „vybalím“ a jen tak pro zajímavost beru do ruky tlakoměr. Hmm, už se nevídím, že jsem tak urvaná. Tlak mám ještě nížší, než před tím!!!
S tímhle se fakt nedá chodit, natož se zátěží na zádech. Už jsem myslela, že problémy tohoto druhu už mám vyřešené. Konec konců jsem rok a půl běhala po vyšetřeních, ale zlepšení bylo jen na přechodnou dobu. Chce se mi brečet! Ne brečet, spíš ŘVÁT!!! Hlavou mi zase běží slova „rudá jako rak a mizí mi tlak….“ a tak beru mobil, otevírám si poznámky a zapisuju si to, co mi přichází na mysl. Je fajn si z toho dělat srandu, ne? 😀
Domlouvám se s Petrem, že pro mě zítra přijede. Jen sejdu kousek k Černému rybníku, kde jsme letos v lednu parkovali. Mám ráda samotu, ale ve chvíli, jako je tahle, mám potřebu s někým mluvit. Přestože i tady mi mizí signál, pokecám ještě s Lenkou. Teď je mi líp a můžu klidně spát.
Co to je? Nějakej stroboskop? Otevírám oči. Nic nevidím. Až po chvilce vidím v dálce blesky, ne jeden, ale několik za sebou. Krucinál!!! Bouřka je to poslední, co chci zažít v lese!!! Během pěti minut jsem sbalená, nasazuju čelovku a co nejrychleji mířím k silnici. Ani nevím, kam chci jít, jen vím, kde nechci být. Asi po kilometru mi dochází, že jsem sice viděla blesky, ale nějak jsem neslyšela hřmění. To bylo hoooodně daleko. No co, teď už se fakt vracet nebudu. Je po jedenáctý v noci. přicházím k silnici a přemýšlím, co teď? Směřuju k Zákoutí. Po tmě asi sotva najdu vhodné místo na spaní, ale ani nemám potřebu spát. Ty blesky do mě vlily spoustu energie 😀 . Přicházím k autobusové zastávce v Zákoutí na rozcestí. Super, má to střechu, dá se tu sedět, je tu i odpadkový koš. Venku je díky lampě světlo jak ve dne, ale uvnitř je tma. Tady přečkám do rána.
Navštěvují mě tu kočky. Zvědavě se střídají v nakukování dovnitř a zase odbíhají. Za zastávkou hučí říčka Bílina (Běla), která pramení kousek od místa, kde jsem se chystala k spánku. Sedím na ne příliš pohodlné lavici, snažím se opřít zády o batoh, ale ani to není pohodlné. Není tu ani signál, takže chvilkami jen klimbnu. Kolem jedné v noci se lehce zpitý mladík dopotácí dovnitř vyhodit prázdné láhve do koše a jeden druhého se lekáme. Teď přemítám, jestli bylo tohle probuzení lepší než blesky a nějak se mi nedaří to srovnat 😀 . Můj tlak se opět zvedá do obvyklých hodnot. Co chvíli se dívám na hodinky. Brzy ráno musím jít za signálem, abych mohla Petrovi dát vědět, kde jsem a kde mě má vyzvednout. Začíná foukat studený vítr, vytahuju bundu a beru si dlouhé nohavice.
Opět čumím na hodinky – je skoro třičtvrtě na pět. Začíná se rozednívat. Beru batoh na záda a pokračuju směrem na Blatno. Ještě že mám s sebou reflexní proužek, který jsem dostala od lesáků v Kovářské. Dávám si ho na ruku, teď se fakt hodí, protože silnice není široká a provoz houstne 🙂 . Navíc je pod mrakem.
Radenov
Chvilku dokonce prší, ale nemusím ani vytáhnout pláštěnku. Na to, že jsem celou noc nespala, mám celkem dost energie 🙂 . Zase mi v hlavě jede myšlenka, že bych měla jít dál stezku, ale představa kopců kolem Lesné mě zase srazí zpátky nohama na zem. Tam už jsem jednou musela prosit o odvoz k autu, když jsme tam byli na „couračce“ s Petrem.
Kousek před Blatnem mi mluvím s Petrem a domlouváme se, kde mě vyzvedne. Fouká studený vítr, tak najdu zase nějakou autobusovou zastávku a pak mu pošlu souřadnice, kde mě najde 😀 .
Autobusová zastávka je super 😀 . Venku je lavička, ale kvůli větru se jdu schovat dovnitř. Hodím na zem tyvek a podsedák a udělám si pohodlí. je tady dokonce i knihovna por krácení dlouhého čekání 🙂 . Ještě zavolám mámě, aby věděla, že jedu domů a že zase může být klidná. Takže letošní putování s batohem už zkoušet nebudu, ale určitě vyrazím příští rok zase 😀 .
