Co jsme se přestěhovali do maringotky Rapetky, neměla jsem potřebu nikam chodit. Sice jsem absolvovala pár ranních procházek, ale víc jsem si užívala nového způsobu života. Až koncem května jsem absolvovala dvoudenní trek po okolí. Přestože jsem toho měla druhý den fakt plný zuby, nějak to zase ve mě zase zažehlo jiskru 🙂 .
Delší dobu se mi hlavou honí myšlenka vyrazit někam na hory. Před třemi lety jsem si tvořila trasu kolem hranic republiky, ale než jsem ji po víc, jak půl roce dokončila, zjistila jsem, že se zrodila Stezka Českem, která sice nekopíruje hranice, ale prochází kolem celé naší země. Člověk se může vydat na jakýkoliv úsek anebo pokud mu zdraví, síly a chuť dovolí, může jít najednou celé dva tisíce kilometrů najednou.
Miluju Krušné hory a tak mě napadlo vydat se na tento úsek Stezky Českem. Objednala jsem si nový batoh, který má super kapsy vně batohu (můj starý je nemá) a asi už konečně využiju vybavení, které jsem si nakoupila krátce po mé pouti do Santiago de Compostela. Termín mám vybraný, jízdenka do Božího Daru už je zakoupena, a přípravy jsou v plném proudu 🙂 , takže……
Neděle 10. července je dnem velkého smutku! Učím se postavit tarp, což v dnešním větru není vůbec jednoduchý, ale nakonec to zvládám s vědomím, že potřebuju s sebou hůlky dvě (původně jsem chtěla jen jednu) a navíc ještě dva kolíky.
Pak si cvičně balím batoh. Ve chvíli, kdy si ho dávám na záda a upravuju, mám pocit, že mi sedí, jak ulitý, jenže pak lehce zakloním hlavu…. Narážím temenem hlavy do vrchu konstrukce zad. To snad ne!!! Tohle fakt není dobrý! Zkouším posunout popruhy, ale ať dělám co dělám, pořád mám hlavu blízko konstrukce. Je mi do breku. Musím ho vrátit!
V pondělí odpoledne jedu k holiči, potřebuju zase o dost zkrátit vlasy, bude to pro mě pohodlnější. Pak vrátit batoh a zamluvila jsem si jeden „dětský“, který má taky dobrý kapsy a podélné rozepínání, ale ten si fakt nejdřív vyzkouším.
Pondělí 11. července. Ostříhaná víc, než se líbilo kadeřnici Petře 😀 , jedeme s batohem. V Decathlonu zkouším dětský batoh, na kterém mi nesedí ramenní popruhy a tak odjíždím bez batohu. Nu což, musí mi stačit můj „zelenáč“.
Zelenáč
Teď už jen neprošvihnout zítra autobus a pak…. se uvidí. Nevím, jestli půjdu pár dnů nebo týdnů, nechávám tomu naprosto volný průběh. Kdo mě zná, ví, jak to mám s těmi kopci, že je naprosto nesnáším, ale miluju ty výhledy z nich 😀 . Možná hned první večer zavolám Petrovi, ať si pro mě přijede :))).
Batoh bez vody a jídla má sedum kilo, což je docela slušný. Takže zítra….
…………………………………………………………………………………………………………………………………………………….. Den 1.