Tři měsíce od začátku mého „chození“ jsme jeli na krátkou dovolenou (spíš prodloužený víkend), na kterou nás pozvala kamarádka Martina. Zažila jsem tam velmi zajímavou, pro někoho možná až hororovou :D, situaci.
Přijíždíme k Davidovi, se kterým nás Martina seznamuje. I když je léto, tady jsou skály, které ochlazují okolí. Stavíme stan a domlouváme se na tom, co budeme celý ten čas dělat. A pak se s Petrem jdeme projít po okolí :))).
Půlnoc, les a já
PUBLIKOVÁNO , AUTOR: RADKA
Tři měsíce od začátku mého „chození“ jsme jeli na krátkou dovolenou (spíš prodloužený víkend), na kterou nás pozvala kamarádka Martina. Zažila jsem tam velmi zajímavou, pro někoho možná až hororovou :D, situaci.
Přijíždíme k Davidovi, se kterým nás Martina seznamuje. I když je léto, tady jsou skály, které ochlazují okolí. Stavíme stan a domlouváme se na tom, co budeme celý ten čas dělat. A pak se s Petrem jdeme projít po okolí :))).
Petr s sebou vzal nový tablet a zkoušíme s ním fotit. Je pozdní odpoledne a stahují se mračna a nám se povede vyfotit se v záplavě paprsků. Střed slunce je tak jasný, že na snímku vytváří černý flek! Nám se to ale líbí, je to tak trochu „magický“ :D.
Večer sedíme a povídáme si o zlatonosné řece a že si můžeme vyzkoušet rýžovat zlato. Pak jdeme spát. Je docela chladno, ale my s sebou máme velkou deku z ovčí vlny, tak nám snad bude teplo. Omyl! Velký omyl!!! Matrace je příliš měkká a ten vzduch uvnitř ní nehřeje a nám je fakt velká zima i pod ovčí dekou. Tak se k sobě aspoň tulíme, abysme toho „živočišnýho“ tepla měli špetku víc :D.
Ráno Petr zkouší rýžovat zlato, mě se moc nechce ráchat v té studené vodě. Ještě dopoledne jdeme nakoupit a kousek se „cournout“ kolem Sázavy.
Večer nás David vezme na místo, kde se těží polodrahokamy! Upozorňuju Davida, že nejsem schopná prolézat náročnější terén, ale on mě uklidňuje, že to lehce zvládnu.
Za tmy nám David půjčí vhodnější oblečení a jedeme. Nevíme kam a nevíme ani čas návratu. Prostě překvapení. Kolem jedenácté jsme na místě. Jdeme lesem jeden za druhým a svítíme si čelovkami na helmách. A pak jsme na místě. Před námi je díra pod zem! A mám jasno, tohle já fakt nedám, protože nemám možnost použít obě ruce jako oporu!!! Tak se budu muset vrátit zpátky do auta a počkat, až se všichni vrátí z podzemí.
Nezbytná helma se světlem a vhodnější oblečení
Tak o tomhle se mi ani nesnilo. No kdo by taky chtěl být sám uprostřed lesa a ještě k tomu v noci, že? Je po dešti a kolem je všechno mokré. Přede mnou jsou naskládané klády, ale nedá se na ně sednout. Tak postojím :). Slyším u klád šramot a tak se otočím a posvítím si čelovkou na to místo. Zvědavá myška se na kládě postaví na zadní a prohlíží si toho divnýho „vetřelce“ :D. Usmívám se. Noční zvuky se linou kolem mě a já jen uvažuju, co nejhoršího může v lese být. Za předpokladu, že jsme pořád v Čechách, tak asi jen divočák. Tak ten asi k člověku dobrovolně nepůjde. Nevím kde jsem, nevím kolik je hodin (jsem bez mobilu i hodinek) . Slyším zvláštní šustot a otáčím hlavu tím směrem. A kolem mě proletí hejno netopýrů. Bože, to je úžasný!!! Fakt jsem nadšená. A pořád čekám. Jsem sama se sebou a svými myšlenkami. Přesto je mi docela dobře. Jen mě už tuhnou nohy!!!
Možná po dvou hodinách (fakt hrubý odhad!) se znovu ozývá šustot, tentokrát z druhé strany. Zase se otáčím tím směrem. Netopýři se vracejí „domů“. Jeden z nich mě obkrouží a pro mě je to super dar nočního lesa! Miluju netopýry.
Něco slyším! Někoho? Tak písknu. Pískotem mi odpovídá Petr. Hurá! Už se vrací a v pohodě mě našli. Chvilku mi trvá, než přiměju nohy k chůzi, jak zdřevěněly :D. V autě zjišťuju, že jsem v tom lese stála sama skoro čtyři hodiny!!! A teď poslouchám, jak se baví o svém podzemním dobrodružství, ze kterého mají i památku.
Prostě jsme všichni zažili úžasné dobrodružství.