Úterý 13. listopadu
S Lenou vycházíme ráno už po sedmé hodině. Přestože je ještě tma, procházíme osvětleným městem Pontevedra. Nejdřív jdeme uličkami, které jsou rozkopané a samá zábrana, ale celkově se mi město moc líbí. Je to samá kašna a mini náměstíčka, kostely…
Objevujeme nějaké snídaňové bistro, které nás „vcucne“, abysme si mohly dát skvělou kávu s croissantem, který si balím s sebou. Mě stačí k snědku dvě mini buchtičky, které podávají ke kávě grátis :)).
K mostu Do Burgo, který je přes řeku Lérez, jdeme přes dva kilometry.
Za městem nás předbíhají „hůlkaři“, tedy ta rodina z Brazílie :))) a navíc vylézá sluníčko a začíná krásně hřát. Kolem Pontevedry je to taky krásný, kopcovitý terén, kostely, spousta starých opuštěných domů a Lena moc ráda kouká do těch nejvíc zpustlých…
Těch opuštěných domů je tu opravdu hodně. Občas mě napadá myšlenka, že by bylo hezké si tu otevřít albergue a tím pádem být na téhle cestě pořád 😀 .
Díky kopcovitému terénu se mi zase ozývá kyčel. Už sice vím, jak chodit, ale je to nepříjemný a potřebuju odpočinek. Na jednom místě, kde jsou nově postavené domky, všímám si otevřené garáže s markýzou v San Cayetano, a když přijdeme blíž, vidím automaty. Tedy nenápadná oáza, která vítá poutníky. Úžasný, tady dáme pauzu :D. Jsou tu automaty na kávu i jídlo, židle, zásuvky a taky záchod, který je za donativo (dobrovolný) poplatek. No prostě luxus :D.
Kolem prochází poutnice, kterou v duchu pojmenovávám „Velká Ina“. Ta je také z Brazílie. Tak na ní volám, aby se k nám přidala :D. Nebýt nás, vůbec by si tohodle místa nevšimla 🙂 .
Odpočaté pokračujeme v cestě. Teď je to víc v přírodě a to je hrozně fajn 🙂 .
Na chvíli se k nám přidávají tři další brazilští poutníci a tak se chvilku bavíme. No bavíme, taková lámaná angličtina doprovázená rukama i nohama :D. Je to pár Šóna a Nunu a jejich kamarádka, jejíž jméno si už nepamatuju. Dnes také plánují cestu do Caldas de Rais, tak uvidíme, jestli budou ve stejném albergue.
Společně dojdeme do další poutnické kavárny, kde už sedí „hůlkaři“ a „Velká Ina“ :D. Kromě občerstvení tu mají i upomínkové předměty a trička. Na odchodu se brazilci chtějí společně vyfotit a tak poprosili majitele, jestli by je nevyfotil. Nechci se jim tam motat, ale najednou slyším: „Čeka, čeka“, mávají na mě, abych se s nima taky vyfotila i s Lenou. Bohužel tu společnou fotku nemám, jen stačím párkrát cvaknout, než se všichni rozejdou 🙂 .
Každý máme své tempo a tak se zase „rozdrobíme“ na skupinky. S Lenou jsme se dostaly zase k rozcestníku, kde Lena pokračuje do kopce lesem a já, kvůli kyčli raději volím rovnější cestu podél silnice. Asi pět kilometrů před dnešním cílem jsem se zastavila na odpočinek v autobusové zastávce a konečně si trochu přitáhla tkaničky, protože každou chvilku jsem nucená vysypávat drobné kamínky z bot :D.
Do albergue v Caldas de Rais docházím hodně unavená. Mám možnost volby postele, protože v přiděleném pokoji jsem zatím sama. Jsou tu celkem tři pokoje pro poutníky, jedna malá a jedna velká koupelna i s WC, společenská místnost a kuchyňka. Pěkný :)).
Hodinu a půl po mě přichází Lena a jdeme si do města nakoupit něco k jídlu. Koupím k tomu dvě krabičky bílého vína (asi po dvou deci). Než se najíme, přichází i Jana s Ondrou. Takže jsme zaplnili celý jeden pokoj. S nimi si večer dáváme víno z krabiček :D. A kyčel už nepřestává bolet.
11.etapa: Pontevedra – Caldas de Rais (v nohách téměř 25,5 km)