Pondělí 12. listopadu
Ráno vycházím už v sedum hodin. Je ještě tma a padá mlha, ale je mi fantasticky :))). Kousek za městem začíná cesta stoupat, tak zpomalím. Ten sval nad kolenem přeci jen pořád bolí.
Tahle brzká rána jsou báječná, všude je takový klid a pohoda…. Člověk je sám se sebou, svým batohem a vším tím, co si nese ve své hlavě. Naštěstí umím hlavu trochu vypnout a jen se dívat kolem sebe.
Na jednom vrcholu se mi otevřel pohled do zamlženého údolí, nádhera! Zůstávám stát a užívám si ten výhled, po chvíli scházím do údolí. Dala bych si něco k snědku. Najednou vidím ceduli se šipkou, kde je možnost získat poutnické razítko a tak jdu tam. Je to maličký krámeček, kde toho není moc na výběr, tak si jen nechám orazítkovat credencial a pokračuju v cestě za jídlem :D.
Cestou míjím pěkný rozcestník. Už vím, že žlutá šipka směřuje do Santiago de Compostela a modrá je směr do Fatimy. Tedy jedna cesta a přitom dvě poutnické trasy. A tady mě poprvé napadá, že bych mohla jít časem i další pouť :))). Překvapuje mě to, protože každý den prožívám chvíle, kdy si říkám, co tady vůbec dělám, že doma by mi bylo líp, nebolely by mě tak nohy, záda, ramena ….. Ale stačí ujít zase jen pár desítek metrů a vidět něco zajímavýho (třeba tenhle rozcestník 😀 ) a jsem nadšená z toho, že tu jsem a že mám možnost tohle všechno vidět 🙂 .
Teď už se ale těším na teplou kávu! Konečně vidím „Pasteleria – Bar“, a jde se na kafíčko :D. Protože mám hlad a k sehnání je pořád jen to sladké, dávám si plněnou Napolitanke, kterou mi naservírují se zapíchnutou vidličkou :DDD.
Po téhle sladké „bombě“ mi překvapivě ubývá energie. Míjím zajímavá místa, kde na chvilku zapomínám na únavu, například most Ponte Medieval de Pontesampaio. Na cestě je i dost prudké stoupání a klesání i v obcích a sval nad kolenem už zase dává o sobě hodně vědět!
Ve vzduchu cítím vůni máty, která tu hojně roste kolem cest mimo obce. Čím víc se ale blížím k dnešnímu cíli, tím hůř se mi jde! Najednou mám pocit, že už neujdu ani metr, už dlouho není kam si sednout a odpočinout si, země je promočená po deštích….
Začínám si zoufat! Ale ve chvíli, kdy se mi do očí derou slzy, vidím před sebou v uzoučké uličce kamennou lavičku a vedle ní vchod do kapličky 🙂 . No to je fakt super zázrak!!! Vejdu a usadím se na lavici. Prožívám neskutečnou vděčnost. Hlavou mi projede myšlenka na manžela Petra. Potřebuju ho aspoň slyšet. Otočím se, abych si vyndala mobil a vedle sebe na lavici vidím krabičku s poutnickým razítkem :))). No není to božský? Mluvím s Petrem, odpočívám a je mi blaženě 😀 .
Poslední část dnešní etapy mě vede lesíkem a klikatí se říční stezkou kolem řeky Tomeza. Vede tudy i část turistické trasy „Sendeiro fluvial do Río Dos Gafos“, takže tu potkávám i lidi s mini batůžky asi jen se svačinou na jeden den. Lesík dává příjemný stín a cesta chvílemi vede přes dřevěné můstky nad řekou, které někdy vypadají celkem nestabilně 😀 . Ale dá se po nich přejít dobře.
Sendeiro fluvial do Río Dos Gafos
Cesta je to krásná, ale jsem fakt nadšená, když už vycházím z lesa a vidím domy. Albergue už bude blízko 🙂 . Aspoň podle mapy už bych měla být brzo u něho. jenže já pořád nic nevidím. Jdu tedy dál, až potkám člověka a ptám se ho na albergue. Říká mi, že se musím kousek vrátit a budu ho mít po levé ruce. Hm, tak se tedy vracím a dívám se hlavně vlevo. No jo, já přešla odbočku – jak je možný, že jsem si jí předtím nevšimla? Asi únava 😀 .
Lesík kolem řeky Tomeza
Na recepci je příjemná paní, která se naučila poděkovat v různých jazycích (i v češtině :D). Nejdřív se natáhnu na postel… to je supeeeer!!!! 😀 Dám si sprchu a volá Jana, že už dorazila, ale nemůže se ubytovat, protože Ondra tady ještě není a credencial má u něj. Tak jdu čekat s ní na Ondru. Ptám se, jak se jí líbila ta říční stezka a Jana nechápavě na mě kouká. Divím se kudy šla a Jana na to, že podle šipky – po silnici :))). Tak mi konečně došlo, že těch alternativních cest je přeci jen víc :).
Mám možnost dát si masáž za „donativo“ (dobrovolný příspěvek). Ani na chvilku neváhám :))). Jen se musí čekat, protože těch, co si chtějí užít masáž je dost. I to čekání za to stálo 🙂 . Pak jdu s Lenou, která přišla z nás jako poslední) na večeři do restaurace, která je skoro naproti albergue ve sklepním prostoru a mají tady i poutnické menu za deset euro (zeleninová polévka, brambory s rybou na zelenině a pak buď kávu nebo sklenku vína).
Báječný závěr dne 🙂 .
10.etapa: Redondela – Pontevedra (v nohách 22,5 km)