Pátek 9. listopadu
Po probuzení vidím, že Ondra už je vzhůru. Napadlo mě, že tedy vyrazíme dřív, ale musela bych čekat, protože Jana s Ondrou chtějí ještě lenošit :). Domluvili jsme se, že se zase sejdeme v dalším albergue. Mě fakt vyhovuje chodit brzy ráno, tak vycházím sama.
Jakmile vyjdu, cítím, že mě trochu bolí palec na noze. To asi bude z toho včerejšího sestupu. Boty mám mokré, protože topení přestalo topit a tak mi vlastně neuschlo vůbec nic 😀 . Už si zvykám na stále mokré věci :))). Venku neprší a to je celkem fajn.
Po pár kilometrech, když jdu cestou v lesíku, kolem mě je úžasný klid a já rozjímám, mi někdo za zády velmi nahlas řekne: Bom caminho! Bože já se lekla, až jsem fakt nadskočila!!! Poutník se lekl mého leknutí a pak jsme se spolu zasmáli. Je rychlejší než já a za chvíli mi mizí z očí. Určitě nevyšel ze stejného albergue. Z lesa vycházím na silnici, kde po chvíli docházím toho poutníka, vidím, jak přemýšlí, kudy jít. Ukazuje mi, že tady jsou dvě žluté šipky. Jedna ukazuje doleva pod silnici, druhá ukazuje rovně, kde ze silnice na pravé straně vede jiná cestička. Vyndám mobil a zapnu Mapy.cz. Mimochodem je to fakt skvělá aplikace! Podle ní máme jít rovně. Jdeme a přitom si trošku povídáme. Dozvídám se, že je z Vídně a když mu říkám, že jsem z Čech, ptá se odkud. Povídám ze severu – Teplice. Rozesmál se od ucha k uchu a říká, že ví kde to je, protože byl na fotbale v Teplicích :D. Apropó německy neumím, ale když člověk chce, domluví se všude 🙂 .
Dneska mě hrozně bolí nohy. Nemyslela jsem si, že se budu těšit na asfaltový povrch, ale ta chůze po kamenech a dlažbě je fakt náročná!
V jedné malé obci, když se snažím navléct pončo i přes batoh, ke mě přiběhne místní paní, aby mi pomohla :))). Navíc mi popřála Bom caminho a dala mi tři právě nasbíraná jablíčka, kterých si nese dva kýble. Poděkuju „obrigada“ a hned se do jednoho zakousnu. Nevypadají, ale jsou výborná! Lidé jsou tady prostě úžasně ochotní.
Původně jsem chtěla jít jen do Valença, ale Jana s Ondrou by chtěli dojít až to Tui, tedy už do Španělska. No tak tedy jo, dnes opustíme Portugalsko.
Ve Valença jdu najednou takovou širokou silnicí kolem parku, kde jsou moc pěkný stromy. Ale dlouho jsem neviděla žádnou šipku! No jo, zase jsem se nechala strhnout pozorováním krás kolem sebe :))). Takže ještě asi dva kilometry se musím vracet!.
Stromy ve Valença
…a zase začíná pršet a fouká vítr!
Do Španělska už je to jen kousek. Procházím částí Valença, kde se rozkládá nějaká pevnost. Prolíná se tu staré s novým.
Hradby „Fortificações da Praça de Valença do Minho“
Už se blížím k řece Minho, přes kterou vede pro poutníky (a turisty) zajímavý most. Uprostřed mostu je totiž hranice mezi Portugalskem a Španělskem.
Ponte Internacional de Valença
Hurááá, jsem ve Španělsku! A teď ještě nají nějaké ubytování. Lije čím dál víc! Přicházím ke katedrále, kde si všimnu značky informačního centra a tak si jdu pro razítko do „credencialu“ a rovnou se ptám na albergue. Ten je naštěstí hned za katedrálou, super! 🙂 .
Na „recepci“ je přede mnou poutník na kole. Musím tedy počkat, až dořeší to, že „kolopoutníci“ tady být nemůžou, že se musí vrátit do Valença, kde mají prostory pro kola. Je mi ho trochu líto, protože venku leje, jak z konve. Ale na kole tam bude vlastně za chvíli 🙂 . Pak už vyfasuju jednorázové prostěradlo a polštář a jdu se ubytovat na svou postel. Naštěstí mám postel dole. Jako první zouvám boty a sedám si. Bože, to je blaho :))), jenže teď už asi nevstanu, jak mě bolí nohy! Volám manželovi Petrovi, potřebuju nějakou vzpruhu 🙂 . Vlastně jsem s ním nemluvila od chvíle, kdy jsem mu z pražského kina volala, že se vracím domů pro občanku 😀 .
Píšu Janě, kde jsem ubytovaná a Jana odepisuje, že si s Ondrou zaplatili nějaký hostel asi kilometr ode mne, a že tam jsou sami. Budiž jim to dopřáno 🙂 . Je tu chladno, ale je tu i topení, které brzy zapnou. Tak asi dneska něco usuším :). Přichází Lena a má přidělenou postel hned vedle mě :D. Jsem tak unavená, že se mi nechce ani jíst, ale Lena mě nutí do jídla a dává mi sýr a nějakou housku! Je to vlastně fajn :))). Tak jí na oplátku dávám jablíčko, které mi ještě zbylo.
Jaké je moje překvapení, když dorazí i brazilský pár se synem (pamatujete na hůlky?)! Paní mi srdečně sděluje, kde je koupelna a i „fousáč“ vypadá pohodově, a tak se osmělím a jdu se omluvit za to, co se stalo! Mávl rukou a usmíval se na mě :D. Spadl mi ze srdce velký balvan 🙂 .
7.etapa: Rubiaes – Tui (v nohách téměř 25 km)