Už po týdnu mám potřebu zase vyrazit na stezku. Já si prostě nějak nemůžu pomoc! Furt mě to nutí sbalit batoh a jít, i když (kromě „camina“) to nikdy netrvá dýl, jak dva dny. Ale to mě přece neodradí, ne? Když jdu sama, nepřemýšlím o tom, jak dlouho půjdu. Vlastně moje představa je, že prostě půjdu, dokud mi to bude šlapat 😃. Rozhoduju se, že vyjdu v úterý šestnáctého července. Prostě nebudu čekat, až bude mít Petr volno a „hodí“ mě tam, pojedu autobusem do Českého Jiřetína. V úterý ráno tedy poberu připravené věci a běžím na zastávku autobusu, odkud jedu do Loun. Pak sednu na autobus do Mostu, pak do Litvínova…
… a v půl dvanácté jsem v Českém Jiřetíně. Paráda. Je čas si dát něco k snědku a můžu vyrazit. Kousek od autobusové zastávky je restaurace Na staré poště, kde vidím sedět nějaké lidi. Vejdu dovnitř a ptám se, jestli si můžu dát něco k snědku. Vypadá to dost bledě, servírka říká, že ještě kuchyně nefunguje, pak ale přijde kuchař (asi) a říká, že mi může nabídnout krůtí roládu s bramborem, jen ty brambory musí teprve uvařit, tak jestli počkám. No jasně že počkám, a navíc mít čerstvě uvařené brambory je fajn, ne 😃? Zatím si dám ovocné pivo. Po asi pět a dvaceti minutách čekání se mi nese jídlo. No, brambory chtěly ještě pár minut v hrnci!!! Říkám to i kuchaři, načež se začne omlouvat a že mi uvaří nové – tak to už fakt čekat nechci! Slupnu roládu (ta je fakt dobrá) a vyrážím na stezku.
Od rána je trochu pod mrakem a v jednu chvíli to vypadá, že budou padat „trakaře“, ale ještě, než opustím hlavní silnici, začíná se nebe rozjasňovat. To je paráda. Jenže co už tak parádní není, je to, že lezu do příšernýho kopce a s tou roládou v žaludku je to docela peklo!!! Bože, co to zas dělám!?! Bych se na to nejradši vyprdla! 😂
Protože už jsem na Flájské přehradě i na Puklé skále byla několikrát, rozhodla jsem se, že budu pokračovat po „Via Czechia“ až na Moldavu a za ní se pak zase napojím na Stezku Českem. Tak teď se „plazím“ do kopce, co chvilku zastavuju, ale najednou mě obklopujou „hovada“! To jako nestačí, že lezu do kopce?! To mě musíte žrát i vy?! Dopr…. Mám v ruce kapesník a tak s ním mávám kolem sebe jak šílená. Kdyby mě někdo pozoroval (jako že je to množný, protože jsou kolem baráky 🤔), co si asi bude myslet?! No, to je asi jedno, přece se nenechám sežrat za živa, že? Ten kopec je snad nekonečnej! Cesta stoupá až do Horní vsi, kde mám co dělat, abych popadla dech. Míjím chatu Barbora a myslím na to, že nějaký to posezení a studený nápoj by mi fakt bodlo, jenže oni mají otevřeno jen přes víkend a navíc…..oni tady dělají nějaký stavební úpravy, takže ani o víkend asi nebude fungovat! Pomaloučku a polehoučku (co to plácám, s mojí váhou polehoučku 😂?!), no prostě co noha nohu mine pokračuju dál. Bylo by fajn dojít až k přístřešku, kde bych si mohla sednout, vydýchat se a dát si v klidu pití. To už není daleko, to dám.
Přicházím k přístřešku a vidím, že mám smůlu, protože je obsazená. Někdo si z toho tady udělal kancelář. Trochu mě to rozhodilo a tak přidávám vztekle do kroku. Vztek se nevyplácí, protože asi po kilometru míjím člověka s pejskem a jak si tak pejska hladím, napadne mě podívat se do mapy. Kruci! Já jsem měla u toho přístřešku odbočit doleva! Obracím se zpátky a u „kanceláře tentokrát odbočím na správnou cestu.
Asfaltka se mění na mnohem příjemnější cestu a stromy aspoň trochu brání sluníčku, aby mi z hlavy neudělalo „tlakový hrnec“ 🙂. A tak hezky to s tím počasím vypadalo…. Teplota stoupá raketovou rychlostí a mě se jde čím dál hůř. Chtěla bych přespat v přístřešku u Tří smrků (to je zatím můj plán) a to znamená, že budu mít dostatek času na odpočinek, leháro, nicnedělání 🙂. No a zítra bych mohla vyrazit hodně brzy, kdy teploty budou mnohem příjemnější. Jak si to tak v hlavě přehazuju, vycházím z lesa. Vlevo cedule „státní hranice“ a vpravo…….
A nikde nikdo! Naprostá nádhera. A k přístřešku U třech smrků je to jen malý kousek 🙂. A tak se pomalinku sunu po cestě a kochám se výhledy. Vedro je ale pořád děsný! Před třetí hodinou přicházím k přístřešku a….. Tady je naprosto natřískáno! Plno lidí, co se vyvalují u rybníka (není divu v tom počasí). Vedrem zchvácená sedám na lavici u tabule a odpočívám tu dobrou půlhodinu (možná i víc 🤔) a nabírám síly na další metry (nebo snad kilometry?!). Snažím se udělat fotku, kde nebudou lidi a celkem se mi to podaří ve chvíli, kdy jsou někteří ve vodě a další se sluní.
Měřím si tlak a ten už zase lítá ve hvězdách! Tak proto mám pocit, že každý krok je nad moje síly! Slupnu prášek a doufám, že to nedopadne jako před týdnem. Když se řádně vydýchám, vstanu a pokračuju dál. Necelý kilometr odsud by měl být další přístřešek, tak snad tam nikdo nebude a já tam pro dnes zakotvím 🤔.
Cesta opět stoupá do kopce, ale naštěstí nijak dramaticky. Jdu pomaloučku, nikam nepospíchám, ale cítím ten tlak v hlavě. Přemýšlím, co mi způsobuje tyhle „hnusný“ stavy. Piju dostatečně (no, mohla bych i trochu víc), chodím, vždyť jsme vloni na jaře šli skoro tři týdny camino a problémy s tlakem jsem neměla. Kopce moc ráda nemám, ale byli i na caminu, tak v čem je ten problém?! Při tomhle přemýšlení přicházím k Žebráckému rohu. Je to kulatý přístřešek s lavicí po obvodu a se stolem uprostřed. Je tu i odpadkový koš a přes cestu lavičky. Je to tedy na německé straně hranice, ale je tu fajn. Sundavám batoh a přemýšlím, kde si rozbalím svoje spaní, jestli na lavici, která není úplně rovná, nebo na zemi, kde jsou žulové kostky….
Sedím v přístřešku, kde je alespoň stín, a v tom mi to dochází!!! Když chodím na procházky, jdu maximálně do deseti kilometrů a hlavně bez zátěže v podobě desetikilového batohu. A camino jsem šla buď v listopadu nebo přelom únor/březen, kdy jsou teploty (ve Španělsku a Portugalsku) přeci jen nižší, než v létě u nás! A ze sluníčka mi bývá blbě už moře let. No nazdar! A já se furt snažím jít stezku v létě, kdy jsou teploty nejšílenější!!! Hele, fakt jsem čekala nějaký cinknutí, jakože mi to fakt už konečně došlo, ale nic takovýho se nekonalo 😀. A co teď? Zítra to má být ještě horší, co se teplot týče. Zítra mám v plánu se setkat s Lenkou na Moldavě v restauraci, že si spolu dáme oběd. Tak možná bude fajn, že mě pak vezme s sebou domů. Znovu si měřím tlak a blbý je to, že mi ještě stoupnul. Tak tohle už se mi nelíbí 😕. Cítím se blbě, ale až na vlak nedojdu, je to přece jen skoro osum kilometrů, a navíc mi stejně až do rána nic nepojede. Sedím, koukám na cestu, po které sem a tam projdou lidi od rybníka U tří smrků, nějací cyklisti, paní, co venčí psa………“ahoj Pavlo!“
Tak takové příběhy prostě píše sám život. Pavla je moje bývalá kolegyně, se kterou jsme se roky neviděly a najednou přichází z německé strany se svou fenkou 😀. A tak si povídáme a přitom se dostaneme k tomu, kde jsme se tu obě vzaly. Pavla ještě neví, že už nebydlím v Bílině, a nabídne mi, že by mě domů odvezla. Tak poděkuju a říkám, že jsme se odstěhovali a bydlíme v maringotce, ale přitom mě napadne, že by mě mohla „hodit“ k mámě do Duchcova, to je i blíž než do Bíliny 😀. Pavla souhlasí, jen ještě musíme dojít k jejímu autu, které má zaparkované asi čtyři kilometry odtud. Tohle snad zvládnu, když půjdeme obě pomalu 😀. Problém je to, že se jde po otevřeném prostoru, kde pořád ještě žhavá koule vystrkuje svoje drápky, a to už je kolem šesté večerní.
Jdeme pomalu a přitom si povídáme co je nového. Rychlost je stejná, jakou jsem se plazila do kopce z Českého Jiřetína 😄, takže pro mě snesitelná. Navíc je po dvou kilometrech odpočívadlo, kde si sedneme a já můžu vydýchat (Pavla to totiž vůbec nepotřebuje 😄). Pak mi Pavla ukáže kratší cestu, kterou mám jít až k silnici, ona že delší cestou dojde pro auto a pak mě naloží. Dojdu k silnici (asi ještě jeden kilometr) a stačím se akorát v křoví vyčůrat, když už pro mě přijíždí. Cestou ještě zavolám máme, aby mě čekala a ta je naprosto nadšená, že spolu strávíme večer. To už se nám totiž dlouho nestalo. A Lenka mě zítra vyzvedne u ní a vezme mě domů. Takže konec dobrý, všechno dobré 😄.
A poučení, které si odnáším (spíš odvážím) s sebou je to, že příště půjdu buď na podzim anebo na jaře, kdy teploty jsou pro mě ještě snesitelné 😄. A že bych litovala toho, že jsem nešla ani jeden den a i vzdálenost byla asi jen deset kilometrů (teda i s mou dvoukilometrovou zacházkou)? Ne, nelituju, protože si říkám, že každý kilometr (i metr) se počítá, a mě to prostě za to stojí! Takže…..zase příště 😉.