Ráno jsme vzhůru chvilku před půl šestou. Noc celkem ušla, i když mě bylo střídavě horko a chladno, takže jsem se buď přikrývala nebo odkopávala a navíc k nám vánek donášel bučení krav z celkem vzdálené pastviny. Po ranní hygieně začínáme s balením. To nám samozřejmě zabere nějakou dobu, protože to nemáme takzvaně „v malíku“ (i když jsme oba stany cvičně stavěli na zahradě 😄). Užijeme si tu ještě východ slunce, zkontrolujeme, jestli jsme tu nic nezapomněli a vyrážíme vstříc dnešnímu dobrodružství.
Asi tři sta metrů dál po cestě se balí jiná hikerka (neboli-li poutnice, protože putuje odněkud někam 😉), se kterou se mávnutím ruky pozdravíme a o dalších pár set metrů v lese vidíme viset dvě hamaky, tam se ještě spí. Já miluju rána, tu jejich silnou energii, svěží vzduch a ne příliš vysoké teploty. I když dneska je už od východu slunka celkem teplo. Přes cestu je závora, kterou je snadné podlézt, pokud nemáš na zádech batoh! Nám s Janou se to povede docela snadno, Petr má ale na batohu připevněnou pěnovou karimatku a ta je prostě „navíc“! 😆
Cesta pokračuje pastvinami. Zastavujeme se u stáda krav, které na nás zvědavě pokukují. Přitom nás minou dvě další hikerky. Docela dost lidí se zdá být vzhůru 😀. Je tu lavička a kolem jsou nějaké odpadky, tak je seberu a dám si je do svého „ziplocku“ na bordel. V Mníšku, kam směřujeme, je vyhodím do koše.
Začíná být docela hic. Navíc jsme na otevřeném prostoru, takže tu není žádný stín a to ještě není ani osum hodin! Po necelých čtyřech kilometrech jsme u restaurace. Máme docela hlad, žízeň a je nám děsný vedro. Jenže v restauraci se pilně uklízí. Zkoušíme se zeptat, jestli by nebylo něco k pití, a žena vietnamského původu nás odkáže naproti. Je tu obchod s potravinami a dalším zbožím, a tak jdeme nakupovat. Vodu, něco k snědku a taky zmrzlinu 😀. Sedáme si na lavice u restaurace, kde je místy stín. Beru do ruky tlakoměr a…..tlak se umoudřil a ukazuje rozumnou hodnotu. Ale dal mi pěkně zabrat ty dva dny! Jana nás upozorňuje, že odtud půjde směrem na Klíny, odkud pojede autobusem domů. A my s Petrem se rozhodujeme, co my? Ještě večer a brzy ráno jsme mysleli, že klidně půjdeme až do neděle, ale to vedro….. Už teď je na slunci přes třicet stupňů a to ještě není ani devět hodin, a teploty stoupají.
Nakonec se rozhodujeme, že půjdeme s Janou. Velká vedra mi nedělají moc dobře a ani Petrovi se nechce v tom vedru pokračovat. Cesta by měla člověka bavit a tak budeme pokračovat zase jindy. Po necelé hodince se zvedáme a pokračujeme.
Asi po kilometru se cesta zvedá do docela prudkého kopce kolem stožárů vysokého napětí, takže na přímém slunci. Na chvilku se zastavím a….. Do prdele, ovádi!!! Hovada jedny hnusný, protivný a kousavý!!! Radši pokračuju ve stoupání, ale mám pocit, že v tom vedru vyplivnu duši!! 😂 Po necelém kilometru jsme nahoře a já si můžu vydechnout. Fuj, to bylo šílený! Jana ale objevuje lesní jahody a to je dobrá náplast na moje bebíčko 😀.
Po chvíli se cesta zase zvedá do kopce a pokračuje podél silnice. My tu silnici nakonec přejdeme a pokračujeme dál po Kostelní cestě. Chvilku ale postojíme ve stínu vysokého smrku a pozorujeme hejno motýlků, které se hemží v paprscích sluníčka.
Chvilku si užívám rovinku, ale pak se zase cesta zvedá až k nebesům, ble! 😀 Naštěstí jsou kolem vysoké stromy a co chvilku procházíme stínem. Vystoupáme až do výšky osum set dvacet tři metrů nad mořem, kde je přístřešek na Kostelní cestě a taky nejvyšší bod turistické stezky. Dáme si malou svačinku a já si s chutí měním tenisky za barefootky (mami, to jsou ty bosoboty 😀). Teď už to máme necelý jeden a půl kilometru a hlavně…… Z KOPCE!!! Tak to už bude pohoda 😀.
Bože! Prej pohoda! Já blbec! No co, teď už se mi fakt nechce znovu přezouvat do botasek, protože jsem je nacpala někam dospodu batohu. Tohle prostě musím zvládnout! Cesta je plná kamenů a kamínků, takže cítím naprosto každý z nich! Tohle šílenství po tři sta metrech ale končí (naštěstí) a pak už je celkem pohoda až do restaurace Stará škola, kam míříme a kam také v půl dvanácté dorážíme. V poledne by nám měl jet autobus do Litvínova.
Dalo by se říct, že naše dobrodružství je u konce, ale cesta domů se měla stát dalším dobrodružstvím. Autobus, který chceme jet, stále nepřijíždí. Jana má v mobilu nějakou aplikaci, díky které nachází spoje v Ústeckém kraji a může si v ní také zakoupit jízdenky. Koupila si jízdenku asi minutu před odjezdem autobusu, ale autobus stále nepřijíždí. A tak vola na dispečink a zjišťuje, kdy autobus pojede a taky jestli nenastane problém s jízdenkou, kterou už má zakoupenou a platí jen omezenou dobu. Hlas na druhém „konci“ ji ubezpečil, že vše bude v pořádku a že autobus, který měl jet v poledne sice vynechal, ale místo něj pojede během půl hodiny jiný. A ani s jízdenkou si nemusí dělat hlavu. A tak autobus nakonec tedy přijel a my nastupujeme. V Litvínově máme přestoupit na tramvaj do Mostu a tam se rozdělíme a pojedeme každý domů. V autobuse sedí Zdeňka, hikerka, která nás dnes ráno míjela u stáda krav a která došla až do Českého Jiřetína, ze kterého autobus jede. Zjišťuje, jak se dostat do Prahy, odkud jí jede autobus. My jedeme z Mostu autobusem, který jede až do Prahy a tak budeme mít fajn společnost 😀.
Bavíme se o tom, jestli jsou jízdenky Zdeňky a Jany v pořádku a Jana po rozhovoru s dispečerem říká, že by to mělo být v pořádku. A tak nasedneme na tramvaj. Jenže to není až tak jednoduché. Cestou se totiž mění tarifní pásma. My, co jezdíme hlavně autem, o tom nemáme většinou ani páru. Přistupují dvě revizorky. Jedna se baví s nějakou mladou maminkou a vysvětluje jí systém pásem a že tedy musí zakoupit jízdenku jinou. To se dá udělat přímo v tramvaji, kde je k tomu přístroj. Bohužel, k nám přistupuje revizorka, která se pravděpodobně blbě vyspala. Na krátko ostříhané vlasy s platinovým přelivem, hrubý hlas a pokerovaná! My s Petrem máme jízdenky v pohodě, holky nikoliv. A tak se Jana snaží revizorce vysvětlit, co se dozvěděla od dispečera a že tedy dostala mylné informace, na které spoléhala. Že tedy zaplatí rozdíl v ceně jízdného. Bohužel revizorka absolutně nechtěla komunikovat, štěkala jak bernardýn a že teda obě zaplatí pokutu šest stovek! A nejlépe hned a hotově! Pohotově vypisuje bločky. Najednou začala pospíchat, bere peníze od Zdeňky a nakonec téměř vytrhne Janě peníze z ruky. Tramvaj zastavuje a obě revizorky mizí v otevřených dveřích. Asi kdybysme trochu zdržovali, na pokutu by asi ani nedošlo 🤔.
Nu což! Holky jsou každá o šest stovek lehčí a my všichni o zkušenost bohatší. Se Zdeňkou jsme na cestě ještě další hodinu a tak si povídáme o našich cestách (hlavně ty moje pokusy a nezdary 😁) a vyměňujeme si na sebe kontakt.
Takže konec cesty byl ve znamení úžasného setkání. Snad se ještě někdy potkáme…