Pořád mám nutkání pokračovat ve své cestě kolem Česka. Vloni jsme s Petrem byli na „caminu“ do Santiaga a tak jsem nějak své choutky po chůzi naplnila, ale letos…. Koupili jsme si z Číny i nový stan pro dva, Petr naplánoval svou dovolenou na začátek července a protože je pátého svátek a nemusí se do práce, volám Janě, jestli by s námi na dva, tři dny nevyrazila taky 😊. Chvilku otálí, pak ale souhlasí a tak ve čtvrtek odpoledne si dáváme sraz v Chomutově, kde se k ní připojíme na cestě směrem do Zákoutí. Tam jsem v autobusové zastávce před dvěma lety skončila svou cestu.
Janě s sebou bereme batoh, spacák a stan. Jsme všichni natěšení, jen já cítím, že mě bolí trochu hlava. Jenže dneska máme v plánu dojít jen kousek, tak myslím, že to bude v pohodě. Chceme si najít fajn místo na přespání a ráno vyrazíme. Do Zákoutí přijíždíme po půl šesté a já zjišťuju, že se za ty dva roky zastávka změnila uvnitř. Tenkrát tu byla hodně úzká lavice ze dvou prken, na kterých se nedalo dobře ani sedět a teď se to tu změnilo v knihovnu s malým místem k sezení tak pro dva lidi. Z venku je stále stejná a pořád je tu slyšet hučení řeky Bíliny (tady je to ještě malý tok), která nedaleko odtud pramení.
Tady si Jana sbalí všechny věci do batohu a vyrážíme po stezce 🙂. Jen pro zajímavost se cesta samozřejmě ubírá do kopce, takže už po pár metrech funím, jak traktor 😄. Může mi někdo vysvětli, jak je možný, že doma si ty kopce představuju klidně i prudší, ale že je zvládám v pohodě?!? 😜
Už po chvíli se ale začíná obloha zatahovat černými mraky a začíná se zvedat vítr. Tohle se mi ale moc nelíbí. Navrhuju, abysme přespali v Chatě Bernava, která je necelý kilometr a půl od zastávky. Potkáváme paní, co tu zřejmě bydlí a i ona říká, že to počasí vypadá dost ošklivě a kdyby nás náhodou v Bernavě neměli kam uložit, můžeme se klidně vrátit k ní. Jsem tedy klidnější, když vím, že máme možnost nějakého útočiště. Chata Bernava je sice zamčená, ale máme možnost zavolat provozní, jestli mají na dnes místo pro tři a vypadá to dobře, takže čekáme, až přijde a odemkne.
Chata je odemčená, zatápí se v krbu a mě je pořád na prd. Hlava mě bolí víc a víc. Snad to do rána přejde. Dáváme si všichni polévku, já vývar s knedlíčky a Petr s Janou si dávají dršťkovou z masáků. Společnost nám tu dělá i černá kočka, která se přijde s námi přivítat. Pak se jdeme ubytovat. Pokoj máme pro čtyři, záchod a koupelna jsou společné na chodbě. Máme střechu nad hlavou, postel na spaní a jsme sytí, takže co víc člověk potřebuje. Vybaluju si tlakoměr a hned si měřím tlak…… no jo, stoupá k výšinám!!! Kruci! Já teď skoro tři týdny prášky nepotřebovala, protože jsem měla tlak normální a s sebou jsem si vzala jen tři prášky s tím, že víc potřebovat určitě nebudu. Hned si jeden z nich beru a rovnou celý, protože ten tlak je fakt dost vysoký. Musím si pak vzít ještě další půlku, protože se mi nesnížil ani o špetku! Do rána bude určitě líp.
I ráno se mi tlak drží ve výšinách. Oproti minulosti je to vlastně změna, protože dřív jsem měla ten problém, že mi tlak nepřiměřeně klesal po normál. Jenže ta noc pro mě nebyla úplně relaxační. Snad se mi tlak chůzí srovná 🤔. Občerstvíme se kávou a čajem, já si dávám jen horkou vodu, a pomalu můžeme vyrazit.
Vzduch je neskutečně svěží po včerejším dešti. Nakonec nebyl tak hrozivý a i ten vítr se zmírnil, než byl zpočátku. No, mohli jsme klidně spát venku pod stanem (jenže já si vyčítala, že jsem je oba vytáhla do tak nevlídného počasí….. 😜
Je chladněji a pořád pod mrakem, ale tohle jsou (alespoň podle mě) nejlepší podmínky pro chůzi. Já se pokouším dělat krátká videa, že z nich možná jednou vytvořím video, takže samozřejmě zdržuju, že? Ale když jednou budou koukat na to video….. , no jo, já do toho ještě fotím všechno, co vidím 😜. Necháme budoucnost ještě chvíli na pokoji 🙂.
Cesta je fajn, protože po pár desítkách metrech mizí asfalt a nohy li lebedí v přírodním prostředí cest mezi loukami a pak lesem, paráda 🙂. Potkáváme hned dva poutníky, kteří spali kousek od cesty, po které jdeme, jen jdou opačným směrem (trochu jim teď závidíme, že spali venku).
Jen co vejdeme do lesa, oči se sami stáčí směrem pod stromy a…..vážně tu jsou!!! Bože, to je masáků! Kam jsme dohlédli, všude rostou masáky. Jenže my nejsme na houbách a tak jen mlsně koukáme. Cesta je místy rozježděná lesní technikou a v jednu chvíli se jí musíme i vyhýbat.
Po čtyřech kilometrech scházíme do obce Svahová, kde je samoobslužný bar Samotoč. Pauzička se nám šikne 🙂. Je to tu úžasný! Stoly, lavice, možnost si zakoupit i nějaké pití, můžeme si uvařit i kafíčko, no prostě nádhera. Kdysi jsme s Petrem ve Svahové byli, ale ještě tu nic takového nebylo. To jsme tenkrát šli k Helenčiným vodopádům, od kterých jsme došli sem. Tentokrát jdeme opačným směrem.
Po kafíčkové pauze (já to kafe nepila, protože můj tlak se snaží vylétnout až do nebe a nebere ohledy ani na sežrané prášky!!!), pokračujeme k Helenčiným vodopádům. Po cestě „potkáme“ lyže, ležící u popelnice a tak je samosebou Jana i Petr musí hned vyzkoušet 😅. Já se jako vždy ujímám role fotografa 😅.
A pak už přicházíme k Helenčiným vodopádům. Ani se nedá moc fotit, protože je tu docela dost živo. Tak jenom chvilku pozorujeme vodu a pokračujeme v cestě. Moje hlava má vlastní program – bolest a teď se k ní připojujou i moje střeva?! Tak to teda ne, tohle donesu až do restaurace! Jenže člověk míní a tělo si stejně vede svou, takže hledám místečko, kde budu očím skryta a nebudu budit žádné pohoršení! A navíc nemám s sebou lopatku (ta je ještě na doručovací cestě z obchodu), takže si ještě zahraju na krtka 😜. Co se týče hygieny, nosím s sebou desinfekci v podobě Alpy s hřebíčkem v rozprašovači, která má všestranné využití 😀. Když je vše skryto očím i zvěři, úlevně pokračuju těch několik set metrů do Lesné, kde si v restauraci dáme oběd. Začínám se cítit hodně unavená, velkou část zásluhy na tom má ale můj tlak (151/101 a to byl i vyšší!). Kde jsou ty časy, když s každým kopečkem se tlak snižoval? Doteď jsme toho moc nenašlapali a je to hlavně kvůli mě. Jana i Petr mají dost energie a se mnou boží trpělivost! Když já bych šla, ale ono mi to nejde 🤔.
Kousek za Lesnou na nás ale čekal nádherný výhled, který člověku skoro vezme dech…a taky trošku uleví nervům 😀.
Pak scházíme úvozovou cestou z kopce. V půlce kopce je cesta celá pod vodou a z jednoho břehu stále přitéká pramínkem voda. No a když nechceš mít mokro v botách, trochu úsilí a námahy je dobrá cena, že? Ale my se nedáme a zvládáme to suchou nohou. Po necelých čtrnácti kilometrech toho začínám mít dost. Tlak je stále jako z „vyšších sfér“ a pořád se mu nechce klesnout. Dojdeme až k útulně Nad dřevařským rybníkem a já bych to nejraději tady zapíchla. Shazujeme batohy ze zad a já se je oba snažím ukecat, ale protože to vypadá, že v Nové vsi má být nějaký přístřešek, oba by rádi šli až tam.
Posbírám veškeré zbytky svých sil a po krátkém odpočinku tedy jdeme až do Nové vsi. Tam si nás přitahuje restaurace Pod lipami, kam vplujeme chvilku před půl šestou večerní. Petr s Janou si objednají klobásu a pivo, já si dávám topinku s masovou směsí a pivo jen ovocné. Všechno je dobré a i můj tlak dostává rozum (no konečně, už mi zbývá jen půlka prášku a před námi je ještě jeden – nebo snad dokonce dva? – dny 🤔) a když po hodině odcházíme, všichni máme dobrou náladu – někteří až moc 😂.
Přístřešek v Nové vsi vypadá dobře, ale je uprostřed obce a to se nám úplně nelíbí. Jako odpočinkové místo fajn, ale na spaní… Jdeme tedy dál a doufáme, že se najde nějaké místo, kde bysme mohli postavit stany. Po necelém kilometru objevujeme senzační louku kousek od cesty. Tohle bude dnešní noc naše „ložnice“ 🙂.
Se setměním zalezeme do stanů, které nám docela daly zabrat 🙂. A smějeme se ještě každé kravině, kterou si stačíme říct. V tu chvíli je pryč všechno to, co přes den bylo nepříjemné. S Petrem si ještě říkáme, že bysme snad mohli jít ještě i v neděli. Jana bohužel musí domů, protože v neděli je „hlídací babičkou“ 🙂. Ještě uvidíme…