Ve středu odpoledne píše brácha, že se asi vypraví na den, dva do Jizerek. Hned mě napadá možnost, že bych jela s ním, a tak mu to okamžitě píšu….. nemá nic proti 🙂 . Jenže když hledá ubytování, žádné mu není vhod. A tak kouká, jestli by se našlo něco v Adršpachu (to hned koukám i já 😀 ), jenže tam je problém se vstupenkami, které je dobré mít zajištěny s předstihem. No tak asi nic 🙁 . Pak zas brácha říká, že možná ty Jizerky, někde kolem Josefova Dolu……hned lezu na „bůking“ …..a hurá, přímo v Josefově Dole a za slušný peníz pro oba :))). A tak objednávám dvě noci v „Ála ubytování“ a jedeme už zítra 🙂 . Těším se jak malý dítě 😀 . Jen musím ráno vstát brzo, protože „děláme nový kabát“ Rapetce“ a je třeba zafoliovat okno u ložnice, což je moje práce.
„Ráno raníčko panna vstala“…… no jo, trošku přes míru :))). Vstávám ještě před budíkem (natěšená na „vejlet“ 😀 ) a hurá na okno. Podrobnosti pro teď vynechám (podrobněji popíšu v článku „Rapetka má nový kabát“ 🤔). Čas rychle ubíhá, chci trošku poklidit, dobalit drobnosti, dát si sprchu…. snad to stihnu, než brácha přijede
Tak, poklizeno mám, teď je řada na mě. Ohřívám si vodu na sprchování a…. dopr….došel plyn!!! Kruci, už měsíc mluvíme o tom, že potřebujeme koupit plyn a zrovna teď….. Fajn, takže pro jistotu raději jen studená v umyvadle 🤔. A už je tu brácha, tak hurá vstříc novému dobrodružství (i když ta studená voda, když je zrovna venku chladněji, taky nebyla málo dobrodružná 😁). Sedám do auta a dochází mi, že jsem se ani nenasnídala! No co, nejspíš stejně půjdeme někam na oběd, tak hlady neumřu :))).
Cesta nám docela ubíhá a než se nadějeme, jsme v Josefově Dole. Nástup na ubytování máme až ve dvě odpoledne a je těsně před dvanáctou hodinou. Vzpomínám si, že když jsme tu byli s Petrem, docela dobře vařili v hotelu Perla Jizery a tak zamíříme právě tam. Hlad už máme oba! Jenže…..
Přestože je otevírací doba restaurace od dvanácti, vůbec to na otevření nevypadá. Jdeme se zeptat na recepci. Dozvídáme se, že bohužel dnes je zavřeno, protože právě přijíždí nějaký zájezd a ti mají zamluvenou celou restauraci pro sebe!!! No co, není to jediná restaurace, jdeme jinam 🙂 . Člověk míní a místní restaurace mění! Buď mají otevřeno až od tří odpoledne, nebo jsou komplet uzavřené (ještě je jedna možnost, že o nich vůbec nevíme😁) !!! A tak jedeme někam, kde se dá najíst. Nejbližší otevřená restaurace je až v Lučanech, kde je celkem plno, ale naštěstí se uvolňuje jeden stůl. Dozvídáme se, že teď je čas mimo sezonu a většina zařízení zavírá, aby se připravili na přicházející zimní sezonu, to se moc dobře neposlouchá, když tu máme být bez nějaké možnosti jídla v místě 🤔. Třeba to nebude tak horký!?
Vracíme se zpátky do Josefova Dolu, protože už je čas se ubytovat (Ála ubytování). Máme k dispozici malý byteček s kuchyňským a jídelním koutem a navíc je tu ještě i dětský pokoj, který si hned zabírám pro sebe 🙃. Od „bytné“ se dozvídáme, že by tady měla být bývalá sklárna Huť Marie, ve které je malá restaurace, kde se dá najíst a navíc se tam dá jít cestou, kde nejezdí auta. Docela se cítíme unavení (po cestě, hledání restaurace a konečně i po jídle, kdy jsme si dali sekanou svíčkovou s knedlíky 😅) a tak si dáme relax a před pátou bysme vyrazili na večeři 🙂 .
Od rána je zataženo a docela chladno. Teď odpoledne se ale ukazuje sluníčko a přesto, že jsme v horách, citelně se otepluje. To bude docela příjemná procházka 🙂 . Od ubytování k Huti Marie je to asi dva kilometry. Cestou potkáváme jen asi dva cyklisty, jinak nikde nikdo! Fantastický!!!
Brácha mě cestou upozorňuje na houby – kruci, to neměl dělat, já teď po nich budu pořád koukat!!! 😀 Kolem čtvrt na šest už jsme u „sklárny“ a jdeme tedy omrknout jejich nabídku k jídlu. Velký výběr tu není, protože to slouží spíš jako kavárna, kde si člověk dá ke kafíčku dortík (vypadají hodně chutně), ale mají dnes rajskou polévku s rýží (tu si objednávám) a společně s bráchou si dáme žitný chlebík s avokádem, lososem a zeleninovým salátem navrch. K pití neodolám nabídce červeného vína Primitivo, brácha ochutná pivo Albrecht 11°. Je tu fakt příjemné posezení a taky bezva obsluha 🙂 . Konec konců i jídlo bylo výborné 😋.
Zpátky se vracíme druhou stranou po silnici, takže máme krásných tři a půl kilometru v nohách. Jsme zvědavi, kde a co budeme jíst zítra (v nejhorším případě je tu obchod, kde si můžeme něco k jídlu koupit, ale určitě se nám nebude chtít vařit!). Hned po příchodu „domů“ se zastaví majitelka a ptá se, jestli něco nepotřebujeme (skvělá péče 🙂 ) a jestli jsme byli někde na jídle. 5ekli jsme, že se nám ve „sklárně“ líbilo a přesto, že nebyl velký výběr k jídlu, pochutnali jsme si. Tak nám řekla, že nějakých čtyři sta metrů odsud je ještě restaurace U splavu, kam občas zajdou s rodinou a taky tam prý dobře vaří. Že bysme zítra měli teplý oběd?! Původně jsem si na zítřek naplánovala okruh kolem Josefova Dolu – nějakých třináct kilometrů, ale to jsem myslela, že brácha zase pojede na kole. Nakonec se spolu půjdeme podívat na vodopády Jedlové, ke kterým vede naučná stezka „Jedlový důl“ a pak bysme si zašli na oběd do té restaurace. Plán máme hotový a tak lezu do postele a před spaním ještě zkouknu prima film 🙂 .
Ráno už vykukuje sluníčko a tak to vypadá na krásně slunečný den. Posnídáme a před devátou vyrážíme. Cestou se zastavíme ještě v obchodě pro pití. Asi pět set metrů za obchodem odbočujeme vlevo, kde už silnice stoupá do kopce (zase ty kopce 🤪!).
Po necelém kilometru asfaltového stoupání odbočujeme na lesní stezku, která vede podél říčky Jedlová.
Cesta je zkraje upravená a stoupání je teď už mírné. Pak už se přes cestu proplétají i kořeny a ani o kameny není nouze. Aspoň člověk ví, že jde lesem 🙂 .
Tak jak my stoupáme, stoupá i teplota kolem nás. Jsme rádi, že jsme v lese, kde nás přece jen před sluncem chrání vzrostlé stromy 🙂 . Les je úžasný místo pro relax a kromě jednoho houbaře s malým synem nepotkáváme nikoho. Klid lesa narušuje svým šuměním pouze říčka Jedlová 🙂 . Cestou míjíme první ze tří uváděných vodopádů – „Dolní“. Není nijak výrazný, protože není tolik vody, o to výraznější jsou Pekelné skály, které jsou jen asi sto metrů od Dolního vodopádu.
Po dalších asi sto metrech vidíme před sebou lavičku a zábradlí a je tu také cedule, ze které se dozvídáme, že tohle místo je U Pekelné tůně a od zábradlí je vidět na Pekelný vodopád. Asi to musí být velký hukot, když naprší a přes ty kamenné překážky teče vody víc 🤔.
Po vyfocení asi „milijónu“ fotek 😀 si sedám na lavičku, abych si vychutnala energii tohoto místa a říkám bráchovi, ať si taky na chvíli dřepne. Ale prý je lavička vlhká (to ale fakt není 🙂 ), ale naštěstí mám s sebou v batohu „podprdelník“ a tak usedáme oba. Vybalím pití a vzala jsem si s sebou malou svačinku (tři čerstvé fíky), to je pohoda! Za námi jsou balvany, před námi teče říčka, kolem nás svěží vzduch….. Brácha kouká do mobilu a najednou povídá: „hele, ještě nejsme na konci, ještě je jeden vodopád výš!“. Současně s jeho slovy prochází mladý pár s batohy na zádech před balvany za námi směrem dolů, odkud jsme přišli!!!
To mám jako lézt po těch balvanech?!? No nazdar! Ale když už jsme tady, přece si to nenecháme ujít, ne? 😀 A tak se zvedáme a pokračujeme v cestě. Doteď to byla cesta celkem pohodová, teď už jsou některá místa o dost prudší a taky je víc balvanů na cestě. Některý jsou dost vysoký a s mýma krátkýma nožičkama vylézt a zvednout ten těžkej zadek nahoru…… hele není to žádná sranda 🤣!!! Cestou taky vidím tak krásný „masáky“! To by byly řízky! No jo, ale my nešli na houby, my stoupáme k vodopádu! Kolem nás probíhají dvě mladé holky se psem. Začíná tu být celkem živo 🙂 . Asi po třičtvrtě kilometrovém stoupání jsme u vodopádu.
Brácha slézá po balvanech až dolů, já jen ke kraji, kdo ví, jak by to dopadlo, až bych se vracela :))). Tenhle vodopád už dělá pěkný kravál 🙂 a je moc pěkný. Nějakou dobu se tu zdržíme a zkoušíme fotit z různých úhlů. Za námi na cestě se objevuje starší pán, který taky přišel fotit a tak mu uvolňujeme místo a pomalu se vracíme zpátky. Dolů nám cesta rychle ubíhá, jen mě už zase bolí pata a navíc mě, při slézání z těch vyšších kamenů, rozbolela kyčel. Bráchova kolena se taky ozývají 😆.
Teď už nám jdou naproti skoro davy lidí a jsme rádi, že jsme vyšli brzo a měli jsme to tu téměř sami pro sebe. Celá naučná stezka „Jedlový důl“ má necelé dva kilometry (celé do kopce 😀 ), ale je to vážně krásná procházka. Těsně před polednem jsme zpátky v Josefově Dole a to je ten správný čas dojít si na oběd do restaurace U srubu. Po všech těch peripetiích kolem restaurací říká brácha, že jestli mu nabídnou jen buřty s cibulí, škrtne sirkou….. Celou cestu k restauraci se tomu smějeme. Pak ale vidíme ceduli těsně před restaurací a na ní………“ZAVŘENO“!!! Dělají si z nás tady pr….?!? Vidíme dva chlápky (jeden je evidentně majitel), co se tu před restaurací motají a brácha se ptá, jestli je to jako pravda a oni že jo, protože tady něco stavějí. No potěš koště!!! Odcházíme jako spráskaní psi, hladoví, unavení a hlavně nasraní! Abych odlehčila naši situaci, říkám bráchovi že oni ten jeho plán naprosto povýšili, protože místo buřtů s cibulí rovnou zavřeli 😆! Aspoň se máme čemu smát.
Po návratu na ubytko si dáme sprchu a přemýšlíme, kam bysme si zajeli na jídlo. No a brácha najednou říká: „co takhle Obří sud?“, a já na to: „proč ne?“. A tak vyrážíme do restaurace Obří sud na Javorník.
Už před restaurací cítíme, jak se z kuchyně line velmi libá vůně a sbíhají se nám sliny. Je nás tu jen pár, takže nemusíme dlouho čekat na obsluhu. Po včerejších knedlíkách mi bylo těžko, takže dnes si je určitě nedám. Objednávám si libový vepřový guláš, ke kterému jsou jako příloha bramboráčky, brácha sice o něm taky přemýšlí, ale když ho upozorním na pečenou kachnu, rozmyslí se. Rychle zapomněl, jak mu bylo po knedlíkách 😀 .
Na mě ta porce je obrovská, a přestože se snažím, nechávám na talíři půlku bramboráku a trochu guláše. Obsluha se mě udiveně ptá, jestli je všechno v pořádku, tak říkám, že bych asi potřebovala větší žaludek, ale jinak, že to bylo výborné. Úlevně odnáší talíř. Brácha to „spucuje“ všechno 🙂 . Je tu vážně příjemné posezení i velmi ochotná obsluha, oplývající humorem. Skvěle jsme si pokecali 🙂 .
Vracíme se kolem čtvrté odpoledne. Teď už se nám nechce vůbec nic! Uděláme si kafe a prohlížíme si fotky z dneška. Vlastně to byl prima den 🙂 . Kolem šesté se přichází majitelka zeptat, jestli něco nepotřebujeme a jak bylo v restauraci, tak jsme jí vyprávěli dnešní zážitek. Byla překvapená, že je restaurace zavřená a bylo vidět, že je jí to (kvůli nám) i líto. Ptám se na zítřek. Odjíždíme a tak bych ráda věděla, jestli máme klíč předat osobně. Prý stačí, když ho dáte zvenčí do dveří a jinak se nemusíme o nic starat.
A tak ráno kolem osmé odjíždíme. I přes problémy se stravováním (opravdu se nám nechtělo vařit) nám tady bylo fajn.
Když jsme první den sháněli něco k snědku, jeli jsme si nakoupit do Jablonce n/N. Míjeli jsme nějakou přehradu a já jsem se zmínila, že bych se tady chtěla zastavit, až se budeme vracet. Takže teď jedeme na přehradu Mšeno. Dočetla jsem se, že přehrada patří mezi největší městské nádrže ve střední Evropě a tvoří údajně největší vnitroměstskou vodní plochu v Evropě na východ od Ženevského jezera.
Projdeme celou přehradu tam a zase zpátky. Je tu docela rušno, protože přes přehradu chodí spoustu lidí, aby se vyhli blízkosti celkem frekventované silnici. Někteří jedinci si přišli i zaplavat, v teplých letních dnech tu musí být docela nával 🙂 . Je tu i hojnost ryb, které jsme sledovali z přehrady, a nejsou to žádné „čudly“. Pod přehradou je příjemný městský park, který zve k procházkám.
Pak se ještě jdeme podívat na jednu z pláží, kde je momentálně zavřený stánek s občerstvením a fotím si „Jabloneckou přehradu“ i s místními otužilci 🙂 .
Ranní procházka byla moc příjemná a teď vzhůru na cestu k domovu. A třeba zase někdy s bráškou někam vyrazíme 😀 .